Úryvek z knihy „1984“, G. Orwell

1984 (1949)

Část 1, Kapitola 5

„Přesně toho muže jsem hledal,“ ozval se hlas za Winstonovými zády.

Otočil se. Byl to jeho přítel Syme, který pracoval ve výzkumném oddělení. Možná „přítel“ nebylo úplně to správné slovo. V dnešní době jste neměli přátele, měli jste soudruhy: ale byli soudruzi, jejichž společnost byla příjemnější než společnost ostatních. Syme byl filolog, specialista na newspeak. Byl totiž jedním z obrovského týmu odborníků, kteří se nyní podíleli na sestavování jedenáctého vydání Newspeakového slovníku.

„Jak pokračuje práce na Slovníku?“ zeptal se Winston a zvýšil hlas, aby překonal hluk.

„Pomalu,“ řekl Syme. „Jsem na přídavných jménech. Je to fascinující.“ „Jedenácté vydání je definitivní,“ řekl. „Dostáváme jazyk do konečné podoby – do podoby, kterou bude mít, až nikdo nebude mluvit jinak. Až s ním skončíme, budou se ho lidé jako vy muset učit znovu. Troufám si říct, že si myslíte, že naším hlavním úkolem je vymýšlet nová slova. Ale to není ani trochu! My slova ničíme – desítky, stovky slov denně. Ořezáváme jazyk až na kost. Jedenácté vydání nebude obsahovat jediné slovo, které by zastaralo před rokem 2050.“

„Je to krásná věc, ničení slov. Velké plýtvání se samozřejmě týká sloves a přídavných jmen, ale existují stovky podstatných jmen, kterých se lze také zbavit. Nejde jen o synonyma, jsou tu i anotronyma. Vždyť jaké opodstatnění má slovo, které je prostě opakem nějakého jiného slova? Slovo v sobě obsahuje svůj opak. Vezměme si například slovo „dobrý“. Máte-li slovo jako ‚dobrý‘, k čemu je vám slovo jako ‚špatný‘? ‚Špatný‘ se hodí stejně dobře – lépe, protože je to přesný opak, což to druhé není. Nebo znovu, pokud chcete silnější verzi slova „dobrý“, jaký smysl má mít celou řadu neurčitých zbytečných slov jako „vynikající“ a „skvělý“ a všechna ostatní? „Plusgood“ pokrývá tento význam, nebo „doubleplusgood“, pokud chcete ještě něco silnějšího. Tyto tvary samozřejmě používáme už teď, ale v konečné verzi Newspeaku už nic jiného nebude. Nakonec bude celý pojem dobra a zla zastřešen pouze šesti slovy – ve skutečnosti pouze jedním slovem. Copak v tom nevidíš tu krásu, Winstone? Původně to byl samozřejmě nápad B. B.,“ dodal jakoby mimochodem.

Při zmínce o Velkém bratrovi se Winstonovi na tváři mihla jakási parná dychtivost. Nicméně Syme okamžitě vycítil jistý nedostatek nadšení.

„Ty nemáš skutečné pochopení pro Newspeak, Winstone,“ řekl téměř smutně. „I když ho píšeš, pořád přemýšlíš v Oldspeaku. Četl jsem některé z těch článků, které občas píšeš do Timesů. Jsou dost dobré, ale jsou to překlady. V uchu bys nejraději zůstal u oldspeaku se všemi jeho nejasnostmi a zbytečnými významovými odstíny. Nechápeš krásu ničení slov. Víš, že Newspeak je jediný jazyk na světě, jehož slovní zásoba se každým rokem zmenšuje?“

Winston to samozřejmě věděl. Usmál se, doufal, že soucitně, nevěřil si, že by mohl promluvit. Syme ukousl další kousek tmavě zbarveného chleba, krátce ho rozžvýkal a pokračoval:

„Copak nechápete, že cílem Newspeaku je zúžit rozsah myšlení? Nakonec myšlenkový zločin doslova znemožníme, protože nebudou slova, jimiž by se dal vyjádřit. Každý pojem, který kdy bude potřeba, bude vyjádřen přesně jedním slovem, jehož význam bude pevně definován a všechny vedlejší významy setřeny a zapomenuty. Již v jedenáctém vydání nejsme daleko od tohoto bodu. Ale tento proces bude pokračovat ještě dlouho poté, co vy i já zemřeme. Každý rok méně a méně slov a rozsah vědomí vždy o něco menší. Ani teď ovšem není důvod nebo omluva pro páchání myšlenkových zločinů. Je to jen otázka sebekázně, kontroly reality. Ale nakonec nebude potřeba ani to. Revoluce bude dokončena, až bude jazyk dokonalý. Newspeak je Ingsoc (Newspeakové slovo znamenající anglický socialismus, politické krédo Strany. ndr) a Ingsoc je Newspeak,“ dodal s jakýmsi mystickým uspokojením. „Napadlo tě někdy, Winstone, že nejpozději do roku 2050 nebude naživu ani jeden člověk, který by rozuměl takovému rozhovoru, jaký vedeme teď?“

„Pravděpodobně do roku 2050 dříve – veškerá skutečná znalost oldspeaku zmizí. Celá literatura minulosti bude zničena. Chaucer, Shakespeare, Milton, Byron – budou existovat jen ve verzích Newspeaku, ne pouze změněné v něco jiného, ale skutečně změněné v něco, co je v rozporu s tím, čím byly dříve. Dokonce i stranická literatura se změní. Dokonce i hesla se změní. Jak byste mohli mít slogan jako „svoboda je otroctví“, když pojem svobody byl zrušen? Celé myšlenkové klima bude jiné. Ve skutečnosti nebude existovat žádné myšlení, jak ho chápeme nyní. Ortodoxie znamená nic – nepotřebovat myslet. Ortodoxie je nevědomí.“

Jednou, pomyslel si Winston s náhlým hlubokým přesvědčením, se Syme vypaří. Je příliš inteligentní. Vidí příliš jasně a mluví příliš jasně. Strana nemá takové lidi ráda. Jednoho dne zmizí. Má to vepsané ve tváři.

Část 3, Kapitola 2

Bez jakéhokoli varování, kromě nepatrného pohybu O’Brienovy ruky, zaplavila jeho tělo vlna bolesti. Byla to děsivá bolest, protože neviděl, co se děje, a měl pocit, že se mu děje nějaké smrtelné zranění. Nevěděl, jestli se to děje doopravdy, nebo jestli je ten účinek vyvolaný elektřinou, ale jeho tělo se vykloubilo z tvaru, klouby se pomalu trhaly. Bolest mu sice vyrazila pot na čele, ale nejhorší ze všeho byl strach, že mu každou chvíli praskne páteř. Zatnul zuby, ztěžka dýchal nosem a snažil se co nejdéle mlčet.

„Bojíš se,“ řekl O’Brien a sledoval jeho tvář, „že se za chvíli něco zlomí. Obzvlášť se bojíš, že to bude tvoje páteř. Máš živou představu, jak se obratle rozlomí a vytéká z nich míšní tekutina. Na to myslíš, že ano, Winstone?“

Winston neodpověděl. O’Brien stáhl páčku na číselníku. Vlna bolesti ustoupila téměř stejně rychle, jako přišla.

„To bylo čtyřicet,“ řekl O’Brien. „Vidíš, že čísla na tomhle ciferníku běží až do stovky. Budeš mít, prosím, po celou dobu našeho rozhovoru na paměti, že je v mé moci způsobit ti bolest kdykoli a v jakémkoli rozsahu se mi zachce? Pokud mi řeknete jakoukoli lež, pokusíte se jakkoli vykrucovat nebo dokonce klesnete pod svou obvyklou úroveň inteligence, okamžitě vykřiknete bolestí. Rozumíš tomu?“

„Ano,“ řekl Winston.

O’Brienovo chování se stalo méně přísným. Zamyšleně si znovu nasadil brýle a udělal krok nebo dva nahoru a dolů. Když promluvil, jeho hlas zněl mírně a trpělivě. Působil dojmem lékaře, učitele, ba dokonce kněze, který chce spíše vysvětlovat a přesvědčovat než trestat.

„Dělám si s tebou starosti, Winstone,“ řekl, „protože mi za ty starosti stojíš. Sám dobře víš, co se s tebou děje. Víš to už léta, i když jsi proti tomu poznání bojoval. Jsi duševně vyšinutý. Trpíš vadnou pamětí. Nejste schopen vzpomenout si na skutečné události a přesvědčujete sám sebe, že si pamatujete jiné události, které se nikdy nestaly. Naštěstí je to léčitelné. Nikdy jste se z ní nevyléčili, protože jste se tak nerozhodli. Bylo v tom malé úsilí vůle, které jste nebyli ochotni vynaložit. I nyní, jak dobře vím, lpíte na své nemoci pod dojmem, že je to ctnost. Nyní si vezmeme příklad. S jakou mocností je v tuto chvíli Oceánie ve válce?“

„Když jsem byl zatčen, byla Oceánie ve válce s Východní Asií.“

„S Východní Asií. Dobře. A Oceánie byla vždycky ve válce s Eastasií, že?“

Winston se nadechl. Otevřel ústa, aby promluvil, a pak nepromluvil. Nemohl odtrhnout oči od číselníku.

„Pravdu, prosím, Winstone. Tvoji pravdu. Řekni mi, co si myslíš, že si pamatuješ.“

„Vzpomínám si, že ještě týden před mým zatčením jsme vůbec nebyli ve válce s Eastasií. Byli jsme s nimi ve spojenectví. Válka byla vedena proti Eurasii. Ta trvala už čtyři roky. Předtím -„

O’Brien ho pohybem ruky zastavil.

„Další příklad,“ řekl. „Před několika lety jsi měl skutečně velmi vážný blud. Věřil jsi, že tři muži, tři někdejší členové strany jménem Jones, Aaronson a Rutherford – muži, kteří byli popraveni za zradu a sabotáž poté, co učinili co nejúplnější doznání – nejsou vinni ze zločinů, z nichž byli obviněni. Věřil jste, že jste viděl neklamné listinné důkazy prokazující, že jejich přiznání byla falešná. Existovala jistá fotografie, o níž jste měl halucinaci. Domníval jste se, že jste ji skutečně držel v rukou. Byla to fotografie podobná této.“

Mezi O’Brienovými prsty se objevil podlouhlý útržek novin. Snad pět vteřin byl v zorném úhlu Winstonova pohledu. Byla to fotografie a o její identitě nebylo pochyb. Byla to ta fotografie. Jediné, po čem toužil, bylo držet fotografii znovu v prstech, nebo ji alespoň vidět.

„Existuje!“ vykřikl.

„Ne,“ řekl O’Brien.

Přešel přes místnost. V protější stěně byla paměťová díra. O’Brien zvedl mříž. Neviditelný křehký papírek vířil v proudu teplého vzduchu; mizel v záblesku plamene. O’Brien se odvrátil od stěny.

„Popel,“ řekl. „Ani ne identifikovatelný popel. Prach. Neexistuje to. Nikdy to neexistovalo.“

„Ale existovalo to! Vždyť to existuje! Existuje ve vzpomínkách. Já si ji pamatuji. Ty si to pamatuješ.“

„Já si to nepamatuju,“ řekl O’Brien.

Winstonovi se sevřelo srdce. To bylo dvojí myšlení. Měl pocit smrtelné bezmoci. Kdyby si mohl být jistý, že O’Brien lže, zdálo by se, že na tom nezáleží. Bylo však docela dobře možné, že O’Brien na fotografii skutečně zapomněl. A pokud ano, pak už by zapomněl na své zapírání, že si ji pamatuje, a zapomněl by i na akt zapomenutí. Jak si mohl být jistý, že šlo o pouhý podvod? Možná se to šílené vykloubení v mysli opravdu mohlo stát: to byla myšlenka, která je porazila.

O’Brien se na něj spekulativně díval. Víc než kdy jindy působil dojmem učitele, který si dává záležet na nepoddajném, ale nadějném dítěti.

„Existuje stranické heslo zabývající se kontrolou minulosti,“ řekl. „Zopakuj ho, jestli dovolíš.“

„Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost,“ opakoval Winston poslušně.

„Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost,“ řekl O’Brien a pomalu souhlasně pokýval hlavou. „Podle tebe, Winstone, má minulost skutečnou existenci?“

Na Winstona se opět snesl pocit bezmoci. Jeho oči zalétly k ciferníku. Nejenže nevěděl, zda odpověď „ano“, nebo „ne“ ho zachrání před bolestí; dokonce ani nevěděl, kterou odpověď považuje za pravdivou.

O’Brien se slabě usmál. „Nejsi žádný metafyzik, Winstone,“ řekl. „Až do této chvíle jsi nikdy neuvažoval o tom, co znamená existence. Řeknu to přesněji. Existuje minulost konkrétně, v prostoru? Existuje někde nějaké místo, svět pevných předmětů, kde se minulost stále odehrává?“

„Ne.“

„Kde tedy minulost existuje, pokud vůbec?“

„V záznamech. Je zapsaná.“

„V záznamech. A -?“

„V mysli. V lidských vzpomínkách.“

„V paměti. Dobrá tedy. My, Strana, ovládáme všechny záznamy a my ovládáme všechny vzpomínky. Pak ovládáme minulost, ne?“

„Ale jak můžete lidem zabránit, aby si něco pamatovali?“ vykřikl Winston a opět na chvíli zapomněl na číselník. „Je to nedobrovolné. Je to mimo člověka. Jak můžeš ovládat paměť? Moji jste neovládl!“

O’Brienův způsob chování se opět zpřísnil. Položil ruku na ciferník.

„Naopak,“ řekl, „vy jste ji neovládl. To je to, co vás sem přivedlo. Jsi tady, protože jsi selhal v pokoře, v sebekázni. Nechtěl jsi učinit akt podřízenosti, který je cenou za zdravý rozum. Dali jste přednost tomu být bláznem, menšinou jednoho z nich. Jen disciplinovaná mysl dokáže vidět realitu, Winstone. Věříš, že realita je něco objektivního, vnějšího, existujícího samo o sobě. Věříš také, že povaha reality je samozřejmá. Když si namlouváte, že něco vidíte, předpokládáte, že všichni ostatní vidí totéž co vy. Ale já vám říkám, Winstone, že realita není vnější. Realita existuje v lidské mysli a nikde jinde. Ne v individuální mysli, která se může mýlit a v každém případě brzy zanikne: pouze v mysli Strany, která je kolektivní a nesmrtelná. Cokoli Strana považuje za pravdu, to je pravda. Realitu nelze vidět jinak než očima Strany. To je skutečnost, kterou se musíš znovu naučit, Winstone. Chce to akt sebezničení, úsilí vůle. Musíš se pokořit, než se staneš příčetným.“

Obrázky převzaty z vyhledávače Google.

.