Židovský partyzán

Život partyzána

Židovský odboj za války v ghettech i mimo ně měl mnoho podob. Navzdory nacistickým nařízením si Židé za okupace zachovávali svou kulturu a tradice prostřednictvím tajných modliteb, výuky hebrejštiny a uměleckých aktivit. Jiní odbojáři osvobozovali vězně, pašovali děti do bezpečí a přenášeli zprávy a vojenské zpravodajství mezi ghetty. Jiní padělali dokumenty nebo sabotovali zbraně a další výrobky, které byli nuceni vyrábět pro Němce. Někteří Židé bojovali proti nacistům přímo, jako při povstání ve varšavském ghettu v roce 1943.

Primární úlohou partyzána bylo chopit se zbraně a bojovat proti nepříteli v rámci partyzánské kampaně. Partyzáni zabíjeli nacisty a jejich místní spolupracovníky, ničili infrastrukturu důležitou pro nacistické válečné úsilí, jako byly zásobovací vlaky, elektrárny a komunikační linky, a přepadali arzenály okupačních úřadů. Partyzáni operovali ze základen ukrytých v hustých lesích nebo hornatém terénu a zaměřovali svou pozornost na vojensky a strategicky důležité cíle. Ve srovnání s nacisty měli partyzáni značnou nevýhodu ve výzbroji i živé síle, ale jejich důvěrná znalost místního terénu pomáhala tuto nerovnováhu vyrovnávat. Jak vzpomínal jeden partyzán: „V lese se deset partyzánů zdálo těm venku jako sto.“

Ačkoli v odboji převážně dominovali muži, asi 10 % židovských partyzánů tvořily ženy. Zatímco ženy často působily v podpůrných rolích – vykonávaly táborové povinnosti, poskytovaly lékařskou péči a působily jako posly – řada z nich se chopila zbraně. Pozoruhodné byly zejména židovské partyzánky jako Sarah Fortisová, která v Řecku vytvořila čistě ženskou partyzánskou brigádu, a Eta Wrobelová v Polsku. Wrobelová prohlásila: „Byla jsem bojovnice….Židé nešli jako ovce na porážku.“

Jedna maďarská partyzánka, mladá básnířka Hannah Seneshová, se v Izraeli stala národní hrdinkou. V roce 1939 emigrovala do Palestiny v rámci sionistického hnutí, ale v roce 1943 vstoupila do britské armády. Byla vycvičena jako výsadkářka a v březnu 1944 byla vysazena do okupované Jugoslávie, aby pomáhala koordinovat odbojovou činnost, zachraňovat spojenecký personál a nakonec i maďarské Židy. Po několika měsících bojů po boku partyzánů Josipa Broze Tita se dostala přes maďarské hranice, ale brzy byla zajata. Byla vězněna a mučena, ale odmítla prozradit informace o spojeneckých komunikacích. Dne 7. listopadu 1944 byla popravena zastřelením. Její básně a deník jsou všeobecně ceněným příkladem literatury holocaustu.

Od stísněných bunkrů pod varšavskými ulicemi až po venkovní tábory vystavené přírodním živlům – pro partyzány se jen zřídkakdy našlo dostatečně bezpečné útočiště. Nedostatek potravin a základního zdravotnického materiálu vyvolával neustálé obavy z hladu a infekcí. Chybělo také oblečení a obuv. Někteří partyzáni sice dostávali potraviny a zásoby od sympatizujících vesničanů, ale hrozba odhalení znamenala, že takový kontakt byl pro obě strany plný rizika.

Antisemitismus, zejména ve východní Evropě, činil situaci židovských partyzánů nebezpečnější. Protože jim často chyběla podpora místního obyvatelstva, byli židovští partyzáni často nuceni krást, vyměňovat nebo žebrat, aby přežili. Tuto strategii přežití za každou cenu názorně předvedli bělští partyzáni, kteří vynikli jako jedna z největších a nejúspěšnějších židovských odbojových skupin války. V prosinci 1941 uprchli bratři Bielští – Tuvia, Asael a Zus – po zavraždění rodičů a dvou sourozenců do lesů u Nowogródku (dnes Navahrudak, Bělorusko). Na rozdíl od jiných partyzánských skupin, které se soustředily na partyzánské útoky proti německým okupantům a kolaborantům, se pro Bielské stala hlavním cílem ochrana židovských životů. Počínaje členy vlastní rodiny zachraňovali Bielští Židy z ghett a stěhovali je do lesů. V roce 1944, kdy oblast osvobodila Rudá armáda, se tábor Bielských rozrostl na přibližně 1 200 osob, z nichž mnohé tvořily ženy, děti a staří lidé. (Zkušenosti partyzánů z Bielského tábora byly zdramatizovány ve filmu Defiance , v němž roli Tuvia Bielského ztvárnil Daniel Craig.)

Mitch Braff.