Archives

„Potřeba rozumu není inspirována hledáním pravdy, ale hledáním smyslu,“ napsala Hannah Arendtová ve své pronikavé úvaze o zásadním rozdílu mezi myšlením a věděním. „Poznání spočívá v hledání pravdy,“ varoval Karl Popper při úvahách o pravdě a nebezpečí relativismu. „Není to hledání jistoty.“

Jaké je však v nejistém světě měřítko pravdy a kde se vůbec bere složitý, rozporuplný lidský impuls k poznání?

To zkoumal Friedrich Nietzsche (15. října 1844 – 25. srpna 1900) sto let před Arendtovou a Popperem ve svém eseji „O pravdě a lži v nemorálním smyslu“ z roku 1873, který později přeložil W. A. Haussmann a zařadil do nepostradatelného Souboru děl Friedricha Nietzscheho (veřejná knihovna).

Půl století před tím, než Bertrand Russell napomenul, že ve vesmíru, který se nestará o lidské zájmy, stejně naivní pojmy optimismu a pesimismu „vyvěrají ze sebedůležitosti a nejlépe je napraví trocha astronomie“, Nietzsche vykresluje kulisy dramatu pravdy:

Kdysi dávno, v nějakém zapadlém koutě toho vesmíru, který je rozptýlen do nesčetných blikajících slunečních soustav, existovala hvězda, na níž chytrá zvířata vynalezla poznání. Byla to ta nejnadutější a nejprolhanější minuta „světových dějin“, ale přesto to byla jen minuta. Poté, co se příroda několikrát nadechla, hvězda vychladla a ztuhla a chytrá zvířata musela zemřít.

Takovou pohádku by si člověk mohl vymyslet, a stejně by dostatečně neilustroval, jak uboze, stínově a pomíjivě, bezcílně a svévolně vypadá lidský intelekt v přírodě. Byly věčnosti, během nichž neexistoval. A až to všechno s lidským intelektem skončí, nic se nestane. Tento intelekt totiž nemá žádné další poslání, které by ho vedlo mimo lidský život. Spíše je lidský a jen jeho vlastník a zploditel ho bere tak slavnostně – jako by se v něm otáčela osa světa. Kdybychom však mohli komunikovat s komárem, dozvěděli bychom se, že i on létá vzduchem se stejnou vážností, že v sobě cítí letící střed vesmíru. V přírodě není nic tak zavrženíhodného a nedůležitého, co by se při sebemenším zafouknutí této síly poznání okamžitě nenafouklo jako balón. A jako každý nosič chce mít obdivovatele, tak i ten nejpyšnější z lidí, filosof, předpokládá, že ze všech stran vidí oči vesmíru teleskopicky upřené na své jednání a myšlení.“

Touha po poznání, tvrdí Nietzsche, vychází ze stejného pýchy a sebestřednosti a je umocněna základním lidským instinktem sounáležitosti – v rámci kultury je to, co je označeno za pravdu, formou společenské smlouvy a jakýmsi „mírovým paktem“ mezi lidmi. Sto let před Laurou Ridingovou poznamenal, že „úkol pravdy je rozdělen mezi nás, na počet nás“, Nietzsche píše:

Pro věci je vynalezeno jednotně platné a závazné označení a toto zákonodárství jazyka podobně stanoví první zákony pravdy. Poprvé zde totiž vzniká protiklad mezi pravdou a lží. Lhář je člověk, který používá platná označení, slova, aby něco, co je neskutečné, vypadalo jako skutečné. Říká například „jsem bohatý“, zatímco správné označení jeho stavu by bylo „chudý“. Zneužívá ustálených konvencí pomocí svévolných záměn nebo dokonce převracení jmen. Pokud to dělá sobecky a navíc škodlivě, společnost mu přestane důvěřovat a tím ho vyloučí. To, čemu se lidé vyloučením lháře vyhnou, není ani tak podvádění, jako spíše poškozování prostřednictvím podvodu. To, co nenávidí, tedy ani v této fázi není v podstatě podvod jako takový, ale spíše nepříjemné, nenáviděné důsledky určitých druhů podvodů. V podobně omezeném smyslu nyní člověk nechce nic jiného než pravdu: touží po příjemných, život zachraňujících důsledcích pravdy. Je lhostejný vůči čistému vědění, které nemá žádné důsledky.“

Naznačuje, že samotný jazyk se může stát nástrojem, který pravdu spíše skrývá, než odhaluje – což Anna Deavere Smithová zopakuje o sto let později ve svém postřehu, že „někteří lidé používají jazyk jako masku vytvářejí designovaný jazyk, který se zdá, že je odhaluje, ale neodhaluje“ – Nietzsche sonduje do těchto jazykových konvencí samotných:

Jsou to snad produkty vědění, tj. smyslu pro pravdu? Jsou označení kongruentní s věcmi? Je jazyk adekvátním vyjádřením všech skutečností?

Co je to slovo? Je to zvuková kopie nervového podnětu. Ale další odvozování od nervového podnětu k příčině mimo nás je již výsledkem falešné a neoprávněné aplikace principu dostatečného důvodu… Mluvíme o „hadovi“: toto označení se dotýká pouze jeho schopnosti kroutit se, a proto by se mohlo hodit i na červa. Jaké to svévolné rozlišování! Jaké jednostranné preference, nejprve pro tu, pak pro onu vlastnost věci!“

Půl století předtím, než indický básník a filosof Tagore, nositel Nobelovy ceny, tvrdil, že „vztah je základní pravdou tohoto světa zdání“, Nietzsche dodává:

Různé jazyky postavené vedle sebe ukazují, že u slov nikdy nejde o pravdu, nikdy nejde o adekvátní vyjádření; jinak by nebylo tolik jazyků. „Věc sama o sobě“ (což by právě byla čistá pravda, odhlédneme-li od jakýchkoli jejích důsledků) je pro tvůrce jazyka rovněž něčím zcela nepochopitelným a něčím, o co nemá cenu ani v nejmenším usilovat. Tento tvůrce pouze označuje vztahy věcí k lidem a pro vyjádření těchto vztahů se zmocňuje těch nejodvážnějších metafor… Tak je to s námi všemi, pokud jde o jazyk; domníváme se, že víme něco o věcech samých, když mluvíme o stromech, barvách, sněhu a květinách; a přitom nevlastníme nic jiného než metafory pro věci – metafory, které nijak neodpovídají původním entitám… Slovo se stává pojmem natolik, nakolik musí současně odpovídat nesčetným více či méně podobným případům – což čistě a jednoduše znamená případy, které si nikdy nejsou rovny, a tedy zcela nerovné. Každý pojem vzniká z rovnosti nerovných věcí. Stejně jako je jisté, že jeden list není nikdy zcela stejný jako druhý, tak je jisté, že pojem „list“ vzniká svévolným odhazováním těchto jednotlivých rozdílů a zapomínáním na rozlišující aspekty. To probouzí myšlenku, že kromě listů existuje v přírodě i „list“: Původní model, podle něhož byly snad všechny listy utkány, načrtnuty, změřeny, vybarveny, stočeny a namalovány – ovšem rukama nekompetentníma, takže se žádný exemplář neukázal být správnou, důvěryhodnou a věrnou podobou původního modelu… Pojem, stejně jako formu, získáváme přehlížením toho, co je individuální a aktuální; zatímco příroda nezná žádné formy a žádné pojmy, a stejně tak ani žádné druhy, ale pouze X, které pro nás zůstává nedostupné a nedefinovatelné.

Tímto se Nietzsche vrací ke své ústřední premise a destiluje pojem pravdy jako společenské smlouvy v jazyce:

Co je tedy pravda? Pohyblivý zástup metafor, metonymií a antropomorfismů: zkrátka souhrn lidských vztahů, které byly poeticky a rétoricky intenzifikovány, přeneseny a přikrášleny a které se po dlouhém užívání zdají lidem pevné, kanonické a závazné. Pravdy jsou iluze, na které jsme zapomněli, že jsou iluzemi – jsou to metafory, které se opotřebovaly a zbavily smyslové síly, mince, které ztratily ražbu a jsou nyní považovány za kov a ne už za mince.

A přece to, co Nietzsche nabízí, není relativismus, nýbrž rámec pro rozlišování mezi pravdou a lží, zakořeněný v pochopení, že jazyk – lidský vynález a společenská adaptace – je příliš porézní nádobou pro udržení čisté skutečnosti mimo antropocentrismus:

Být pravdivý znamená používat obvyklé metafory. Vyjádříme-li to tedy morálně, je to povinnost lhát podle ustálené konvence, lhát se stádem a způsobem závazným pro všechny… Z pocitu, že člověk je povinen označit jednu věc jako „červenou“, druhou jako „studenou“ a třetí jako „němou“, vyplývá morální impuls, pokud jde o pravdu. Úctyhodnost, spolehlivost a užitečnost pravdy je něco, co člověk sám prokazuje na základě kontrastu se lhářem, kterému nikdo nevěří a každý ho vylučuje.

Jako „rozumná“ bytost nyní podřizuje své chování kontrole abstrakcí. Už se nenechá unášet náhlými dojmy, intuicí. Nejprve všechny tyto dojmy univerzalizuje do méně barvitých, chladnějších pojmů, aby jim mohl svěřit vedení svého života a jednání. Všechno, čím se člověk liší od zvířat, závisí na této schopnosti volatilizovat vjemové metafory do schématu, a tak rozpustit obraz v pojem.

Tuto transfiguraci fyzické skutečnosti v abstraktní pojem ilustruje na rozpoznání, konstrukci a artikulaci „pravdy“:

Jestliže si vymyslím definici savce a poté, co si prohlédnu velblouda, prohlásím „podívejte, savec“, skutečně jsem tímto způsobem vynesl na světlo pravdu, ale je to pravda omezené hodnoty. To znamená, že je to pravda veskrze antropomorfní, která neobsahuje jediný bod, který by byl „pravdivý sám o sobě“ nebo skutečně a univerzálně platný mimo člověka.

V podstatě to, co zkoumatel takových pravd hledá, je pouze metamorfóza světa v člověka. Snaží se pochopit svět jako něco analogického člověku a svým úsilím dosahuje nanejvýš pocitu asimilace. Podobně jako astrologové považovali hvězdy za službu člověku a za spojení s jeho štěstím a smutkem, takový badatel uvažuje o celém vesmíru v souvislosti s člověkem: o celém vesmíru jako o nekonečně roztříštěné ozvěně jednoho původního zvuku – člověka; o celém vesmíru jako o nekonečně zmnožené kopii jednoho původního obrazu – člověka. Jeho metodou je považovat člověka za míru všech věcí, ale přitom opět vychází z omylu, že má tyto věci bezprostředně před sebou jako pouhé předměty. Zapomíná, že původní percepční metafory jsou metaforami, a považuje je za věci samotné.

Náš nejčistší kontakt se skutečností, naznačuje Nietzsche, spočívá v tom, že se vymaníme z pasti jazyka a staneme v absolutní pozorné přítomnosti s aktuálností toho, co je před námi – mimo klasifikaci, mimo popis, mimo zúžení do pojmu:

Jedině zapomenutím na tento primitivní svět metafor lze žít s nějakým klidem, bezpečím a důsledností: Jen díky petrifikaci a koagulaci masy obrazů, které původně vytryskly z prvotní schopnosti lidské imaginace jako ohnivá tekutina, jen díky nepřemožitelné víře v to, že toto slunce, toto okno, tento stůl je pravdou sám o sobě, zkrátka jen díky tomu, že člověk zapomene, že on sám je umělecky tvořivým subjektem, může žít s nějakým klidem, bezpečím a důsledností.

Dávno předtím, než Rachel Carsonová vyzvala lidskou představivost, aby prožívala skutečnost z perspektivy mořských tvorů, a předtím, než kognitivní vědci zkoumali, jak vypadá svět očima jiných, Nietzsche dodává:

Je dokonce obtížné připustit si, že hmyz nebo pták vnímá zcela jiný svět než člověk a že otázka, které z těchto vnímání světa je správnější, je zcela nesmyslná, neboť by se o tom muselo dříve rozhodnout podle kritéria správného vnímání, což znamená podle kritéria, které není k dispozici. V každém případě se mi však zdá, že „správné vnímání“ – což by znamenalo „adekvátní vyjádření objektu v subjektu“ – je rozporuplně nemožné.

Nakolik sem můžeme proniknout – od teleskopických výšin až po mikroskopické hloubky – je vše bezpečné, úplné, nekonečné, pravidelné a bez mezer. Věda bude moci v této šachtě navždy úspěšně kopat a objevené věci budou spolu ladit a nebudou si odporovat. Jak málo to připomíná výplod fantazie, neboť kdyby tomu tak bylo, muselo by existovat nějaké místo, kde by bylo možné rozklíčovat iluzi a skutečnost. Proti tomu je třeba říci následující: kdyby každý z nás měl jiný druh smyslového vnímání – kdybychom mohli vnímat věci tu jako ptáka, tu jako červa, tu jako rostlinu, nebo kdyby jeden z nás viděl podnět jako červený, druhý jako modrý, zatímco třetí by tentýž podnět slyšel dokonce jako zvuk – pak by nikdo nemluvil o takové zákonitosti přírody, spíše by příroda byla chápána jen jako výtvor, který je v nejvyšší míře subjektivní.

Nietzsche si bokem posvítí na přetrvávající otázku, zda je matematika – tento vrcholný zachycovač a kalkulátor přírodních zákonů – objevená, základní skutečnost vesmíru, nebo vymyšlená, lidský jazyk:

Vždyť co je pro nás přírodní zákon jako takový? Neznáme jej sám o sobě, nýbrž pouze jeho účinky, což znamená v jeho vztahu k jiným přírodním zákonům – které jsou nám zase známy pouze jako souhrny vztahů. Proto všechny tyto vztahy vždy znovu odkazují na jiné a jsou pro nás ve své podstatě zcela nepochopitelné. Jediné, co o těchto přírodních zákonech vlastně víme, je to, co do nich sami vnášíme – čas a prostor, a tedy vztahy posloupnosti a počtu. Ale vše podivuhodné na přírodních zákonech, vše, co nás v nich docela udivuje a zdá se, že vyžaduje vysvětlení, vše, co by nás mohlo vést k nedůvěře v idealismus: to vše je zcela a výhradně obsaženo v matematické přísnosti a nedotknutelnosti našich reprezentací času a prostoru. Tyto reprezentace však vytváříme v sobě a ze sebe se stejnou nutností, s jakou se točí pavouk. Jsme-li nuceni chápat všechny věci pouze v rámci těchto forem, pak přestává být podivuhodné, že ve všech věcech vlastně nechápeme nic jiného než tyto formy. Všechny v sobě totiž musí nést zákony počtu, a právě počet je na věcech nejpodivuhodnější. Všechna ta shoda se zákony, která nám tolik imponuje v pohybu hvězd a v chemických procesech, se v jádru shoduje s těmi vlastnostmi, které do věcí vnášíme. Jsme to tedy my, kdo si takto imponuje.“

Nietzsche zkoumá vztah mezi jazykem a vědou a jejich analogické funkce v lidském úsilí o poznání skutečnosti:

Viděli jsme, jak je to původně jazyk, kdo pracuje na konstrukci pojmů, práci, kterou v pozdějších dobách převzala věda.

Stejně jako včela současně buduje buňky a plní je medem, tak věda nepřetržitě pracuje na tomto velkém kolumbáriu pojmů, hřbitově vjemů. Stále staví nová, vyšší patra a podepírá, čistí a renovuje staré buňky; především si dává záležet na tom, aby zaplnila tento obludně se tyčící rámec a uspořádala v něm celý empirický svět.

Lokalizuje společný impuls, který je základem jazyka i vědy:

Snaha o vytváření metafor je základním lidským pudem, bez něhož se v myšlení nelze ani na okamžik obejít, neboť bychom se tím zbavili člověka samotného.

Dvě století poté, co Pascal, kterého Nietzsche velmi obdivoval, zkoumal rozdíl mezi intuitivní a logickou myslí, končí úvahou o kompromisu mezi těmito dvěma orientacemi bytí – racionální a intuitivní – jako mechanismy obývání skutečnosti s minimální disimilací a maximální pravdivostí:

Jsou věky, v nichž vedle sebe stojí racionální člověk a intuitivní člověk, jeden se strachem před intuicí, druhý s pohrdáním abstrakcí. Ten druhý je stejně iracionální jako ten první inartistický. Oba touží vládnout životu: první tím, že umí uspokojovat své zásadní potřeby pomocí předvídavosti, rozvahy a pravidelnosti, druhý tím, že na tyto potřeby nebere ohled a jako „rozjařený hrdina“ považuje za skutečný jen ten život, který byl převlečen za iluzi a krásu… Člověk, který se řídí pojmy a abstrakcemi, dokáže takovými prostředky jen odvrátit neštěstí, aniž by z těchto abstrakcí pro sebe kdy získal nějaké štěstí. A zatímco usiluje o co největší osvobození od bolesti, intuitivní člověk, stojící uprostřed kultury, již sklízí ze své intuice úrodu neustále přicházejícího osvícení, rozveselení a vykoupení – kromě toho, že získává obranu proti neštěstí. Jistě, když trpí, trpí intenzivněji; dokonce trpí častěji, protože nechápe, jak se poučit ze zkušenosti, a stále znovu a znovu padá do téhož příkopu. Ve smutku je pak stejně iracionální jako ve štěstí: hlasitě pláče a nedá se utěšit. Jak odlišně působí stejná neštěstí na stoického člověka, který se učí ze zkušenosti a řídí se pojmy! Tento člověk, který jindy neusiluje o nic jiného než o upřímnost, pravdu, osvobození od klamu a ochranu před lapkovskými útoky z překvapení, nyní provádí mistrovské dílo klamu: v neštěstí provádí své mistrovské dílo klamu, jako ho provádí jiný typ člověka v dobách štěstí. Nenosí roztřesenou a proměnlivou lidskou tvář, ale jakoby masku s důstojnými, symetrickými rysy. Nepláče, dokonce ani nemění svůj hlas. Když nad ním zahřmí skutečný bouřkový mrak, zabalí se do svého pláště a pomalým krokem zpod něj vyjde.

Doplňte „O pravdě a lži v nemorálním smyslu“ o Adrienne Richovou o tom, co skutečně znamená „pravda“, Toni Morrisonovou o síle jazyka a Bertranda Russella o naší jediné účinné sebeobraně proti manipulaci s realitou, pak se vraťte k Nietzschemu o depresi a rehabilitaci naděje, o tom, jak najít sám sebe, co skutečně znamená být svobodným duchem a proč naplněný život vyžaduje přijmout obtíže, a ne před nimi utíkat.