Efektivita je měřítkem toho, jak dobře vakcína funguje, a lze ji měřit zkoumáním schopnosti vakcíny zabránit onemocnění1. V případě vakcíny COVID-19, která se projevuje různou závažností, mohou opatření účinnosti (endpoints) zahrnovat snížení počtu asymptomatických infekcí, symptomatických infekcí, hospitalizací a úmrtí. U každého z těchto koncových ukazatelů se účinnost určuje porovnáním skupiny osob, které dostaly vakcínu, se skupinou, která dostala placebo. Pokud je počet infekcí, hospitalizací nebo úmrtí v placebovém rameni studie významně vyšší než v rameni s vakcínou COVID-19, lze usuzovat na účinnost2.
Imunogenita je však komplexnějším měřítkem toho, jak dobře vakcína funguje, a měří typ imunitních odpovědí, které vakcína vyvolává, a jejich velikost v čase2.
Vakcíny fungují tak, že naučí organismus rozpoznat cizího vetřelce (patogen) tím, že imunitní systém nastartují, vnesou do něj buď část, nebo inaktivovanou formu patogenu a umožní organismu vyvinout účinnou reakci bez nebezpečí onemocnění. Tato aktivace imunitního systému znamená, že v případě přirozeného setkání s patogenem je imunitní systém schopen reagovat rychleji a účinněji, než kdyby nebyl aktivován3. Při měření imunogenicity sledujeme, které typy imunitních reakcí jsou aktivovány a jejich velikost v průběhu času. Tato analýza poskytuje cenné informace nejen o tom, jak dobře vakcína funguje, ale může podpořit takové aspekty, jako je stanovení dávkování a imunizačních plánů1.
Měření imunogenicity je však složitý proces a představuje pro vědce výzvu. V případě viru SARS-CoV-2, který je novou infekcí, se tyto výzvy ještě umocňují. První z těchto výzev přichází při definování toho, jak vypadá dobrá imunitní odpověď vyvolaná vakcínou.
Aby bylo možné určit, zda je vakcína schopna účinně vyvolat silnou a trvalou imunitní odpověď, porovnávala by se obvykle imunitní odpověď vyvolaná vakcínou s imunitní odpovědí zjištěnou u lidí, kteří mají známou imunitu vůči danému onemocnění. Pokud je odpověď srovnatelná nebo vyšší, pak vakcína slibuje, že bude účinná1. V případě vakcíny COVID-19 však vědci stále pracují na tom, aby zjistili, co představuje účinnou přirozenou imunitní odpověď. Dokud to nebude definováno, je pro vědce obtížné definitivně stanovit, jak by měla vypadat dobrá imunitní odpověď vyvolaná vakcínou. Počáteční výzkum v kombinaci s našimi znalostmi o jiných koronavirech, jako je SARS, však poskytl vodítko. Ukázalo se, že protilátky, konkrétně ty, které se dokáží navázat na hrot viru SARS-CoV-2 a zabránit mu proniknout do buněk, tzv. neutralizační protilátky, jsou spojeny s ochranou proti infekci na preklinických modelech onemocnění. I když se předpokládá, že tyto typy protilátek jsou pro ochranu důležité, není zatím známo, jaká úroveň nebo titr je pro ochranu potřebný. Nedávné studie také naznačily, že velikost neutralizačních protilátek vytvořených při přirozených infekcích může v průběhu měsíců slábnout. To sice není neočekávané, ale zatím není známo, jaký to bude mít dopad na dlouhověkost imunity. Předpokládá se, že v imunitě proti viru SARS-CoV-2 hrají roli také T-buňky, které aktivují jiné části imunitního systému nebo přímo ničí napadající patogeny, a to vzhledem k jejich přítomnosti u lidí, kteří prodělali asymptomatickou infekci nebo kteří se uzdravili. Opět platí, že konkrétní typ a počet T-buněk potřebných k ochraně není dosud znám4.
.