Studie dvojčat
V tradičních studiích dvojčat se porovnávají jednovaječná (identická) a dvojvaječná (bratrská) dvojčata z hlediska jejich emoční, behaviorální a kognitivní podobnosti. V procesu buněčného dělení při vzniku zygoty se někdy výsledné buňky plně rozmnoží a vzniknou dvě identické děti; ty se nazývají jednovaječná dvojčata, protože pocházejí z jedné zygoty a jsou genetickými „kopiemi“. Jinými slovy, veškerá genetická informace týkající se fyzických a psychických predispozic by měla být u těchto dvojčat naprosto stejná.
Dvojvaječná dvojčata naopak vznikají ze dvou samostatných zygot, jako výsledek oplození dvou vajíček dvěma spermiemi nezávisle na sobě. V důsledku toho jsou genetické profily výsledných dětí podobné pouze do té míry, že mají stejné biologické rodiče. Porovnáním korelací určitého rozměru, například výsledků inteligenčních testů, mezi jednovaječnými dvojčaty a mezi dvojčaty bratrskými mohou vědci teoreticky vypočítat relativní vliv přírody a výchovy na daný rozměr. Například Sandra Scarrová uvedla v knize Intelligence, Heredity, and Environment (Inteligence, dědičnost a prostředí) zajímavé zjištění. Zjistila korelaci mezi výsledky testů IQ ve výši 0,86 u jednovaječných dvojčat a 0,55 u dvojčat bratrských, což naznačuje, že tyto děti – obyvatelé chudinské čtvrti v Londýně 18. století – měly v dospělosti jen málo pozitivních vyhlídek. Vědci a filozofové se již dlouho potýkají s diskusí o tom, nakolik podmínky prostředí, a to jak pozitivní, tak negativní, ovlivňují vývoj jedince. (Archiv/Hulton Getty Picture Library)že výsledky jednovaječných dvojčat jsou si podobnější než výsledky dvojčat bratrských. Určitý vliv dědičnosti je tedy zřejmý. Pokud by však skóre IQ bylo stoprocentně podmíněno geneticky, korelace pro jednovaječná dvojčata by byla 1,00. V tomto příkladu se tedy zdá, že dědičnost hraje důležitou, ale ne definitivní roli při vysvětlování determinant toho, co se měří pomocí IQ testů.
Kromě těchto odhadů dědičnosti vědci také zkoumají míru konkordance: míru, s jakou se u obou dvojčat vyvinou stejné, specifické vlastnosti. Dobrým příkladem může být absence nebo přítomnost určitého duševního onemocnění. Pokud by obě dvojčata měla klinickou depresi u všech párů zkoumaných ve studii, pak by míra konkordance byla pro tento vzorek 100 %. Na druhou stranu, pokud by u všech dvojčat ve studii byl jeden jedinec s klinickou depresí a druhý bez deprese, pak je míra konkordance 0 procent. Uvádí se, že míra konkordance u klinické deprese je údajně asi 70 procent u jednovaječných dvojčat a asi 25 procent u dvojčat bratrských. To zřejmě ukazuje na značný genetický příspěvek podílející se na vzniku deprese.
Přes shodu vědců, že genetický příspěvek nelze ignorovat, se tyto korelační údaje často považují za přehnané. Jednovaječná dvojčata jsou geneticky předurčena k velkému množství podobností a díky procesu známému jako reaktivní korelace mají lidé v jejich okolí tendenci se k nim chovat podobně, což může přispět k tomu, že si dvojčata budou podobná více, než by odpovídalo jejich genetickým profilům. Například korelace 0,86 mezi skóre IQ jednovaječných dvojčat může být kontaminována touto reaktivní korelací. Jednovaječná dvojčata se setkávají se zkušenostmi z prostředí, které jsou si navzájem velmi podobné, protože okolí má tendenci reagovat podobně na ty, kteří jsou si geneticky podobní. V důsledku toho se například dospělí a vrstevníci mohou chovat k jednovaječným dvojčatům podobně a učitelé si také mohou vytvořit podobná očekávání ohledně těchto dvojčat, pokud jde o jejich emocionální, behaviorální a kognitivní funkce. Tato podobnost vlivů prostředí a očekávání proto může způsobit, že odhady dědičnosti a míry konkordance jsou přehnané.
Proces aktivní korelace (neboli vybírání niky) navíc naznačuje možnost, že genetické predispozice dětí způsobují, že vyhledávají určité prostředí, což způsobuje, že rozdíly v dědičných predispozicích jsou následným působením prostředí zesíleny. Pokud má dítě například genetickou predispozici mít rádo kognitivní výzvy, může ho to přimět k vyhledávání situací, přátel a činností, které této konkrétní predispozici vyhovují – za předpokladu, že jsou mu takové možnosti nabídnuty. Toto dítě tedy může začínat s malým geneticky podníceným sklonem chtít používat svůj „mozek“, ale takový sklon by se následně vlivem prostředí umocnil.
Vzhledem k různé míře genetické podobnosti mezi jednovaječnými a dvojvaječnými dvojčaty se tyto zdroje záměn mohou teoreticky stát důslednějšími, když dvojčata vyrůstají ve stejné rodině. Je to proto, že dvojčata vychovávaná ve stejné rodině jsou obvykle vystavena stejným zdrojům, filozofii výchovy, životnímu prostředí atd. Jejich genetické predispozice jsou tedy s největší pravděpodobností podporovány – nebo naopak potlačovány – podobným způsobem. Pokud například dvojice dvojčat sdílí dědičné predispozice k hudebnosti a jejich rodiče z vyšší střední třídy vlastní klavír a mají zájem podporovat hudebnost těchto dětí, bude jejich hudební potenciál pravděpodobně rozvíjen velmi podobným způsobem. Konkrétně jim rodiče pravděpodobně seženou stejného nebo podobného učitele či učitele klavíru a pravděpodobně je budou podporovat ve stejném cvičení. Genetická podobnost mezi dvojčaty je tedy umocněna tím, že vyrůstají ve stejné domácnosti. Jak tyto obavy řešit? Studie o adopci poskytují některé odpovědi.