Je plesová sezóna, a protože se středoškoláci připravují na svůj velký večer, požádali jsme čtenáře, kteří ples vynechali, aby nám poslali své příběhy.
Pro většinu z nich byly náklady na lístky, oblečení a večeři dostatečným důvodem, aby se maturitnímu plesu vyhnuli. Jiní byli zaneprázdněni protesty proti válce ve Vietnamu, nemohli si vzít partnera, kterého chtěli, nebo byli příliš nemocní, aby se mohli zúčastnit.
Nepravděpodobný pár
Byl to můj maturitní ples na Linden High School v New Jersey. Šla jsem s Joem. Jak se říká, „chodili jsme spolu“.
Nejpravděpodobnější pár, byl to velký, urostlý, pohledný fotbalista. Já jsem milovala zábavu, byla jsem velmi učenlivá a pracovala jsem jako asistentka učitele. Ale nějak jsme si „padli do oka“. Jeho zlatý fotbalový míč mi visel na krku a jeho univerzitní svetr mi zdobil ramena.
A naštěstí mi letos maminka dovolila vybrat si plesové šaty. Černý taft, bez ramínek, se sukní až na zem. Bylo to krásné!
Život byl fajn! Ale to, co jsem cítila, nebylo dobré. Zrudlá, teplá, skvrnitá a velmi svědící. Měla jsem spalničky a dostala jsem příkaz jít spát. Nejvíce nakažlivé období jsem měla o maturitním víkendu.
Joe přišel ten pátek večer ke mně domů a požádal maminku, jestli by mě mohl vidět. Když souhlasila, znamenalo to, že v mé ložnici bude chlapec, což tehdy bylo většinou nepřípustné.
Stála dole pod schody, dovolila mu deset minut, aby mě navštívil, prohlédl si šaty na věšáku nad dveřmi ložnice a dal mi korsáž. Milý chlapík!“
Byla jsem přesvědčená, že tohle je to nejhorší zklamání, jaké mě kdy potká.
Život mi samozřejmě dokázal, že jsem se mýlila. A o pár měsíců později jsem si ty šaty opravdu oblékla na maturitní představení.
Dovolte mi, abych vám poděkovala, že jste mi znovu připomněli jednu z nejoblíbenějších historek z mých 85 let na této zemi.
– Bobbie Royalty, Issaquah
Protest, ne maturitní ples
Ples? Jaký ples? Vždyť jsme žádný neměli! Maturovala jsem v roce 1971 na stejné brooklynské střední škole, kterou o 12 let dříve navštěvoval Bernie Sanders
Jasně, že nás všechny zajímaly jiné věci a ne utrácení peněz za hloupé plesové šaty. Bylo to v době vrcholících demonstrací za vietnamskou válku a „antiestablishmentových“ nálad.
Sledoval jsem, jak v 80. letech narůstal materialismus, který se nyní stal uznávanou normou. Dobře pro studenty, kteří mají na utrácení peněz osvícenější aktivity než maturitní ples.
– Eileen Weintraubová, Lake Forest Park
Příliš zaneprázdněná protesty
Maturovala jsem na newyorské státní střední škole v roce 1969. Naše třída byla natolik zapojena do protestů proti válce ve Vietnamu, že o maturitní ples nebyl prakticky žádný zájem. Myslím, že konečné rozhodnutí o zrušení padlo, když ten úchylný chlápek, který se každý rok objevoval, aby pronajal ty nejošklivější smokingy na světě, oznámil, že není schopen pronajmout ani jeden. Ještě jsem se nesetkal s žádným spolužákem z té doby, který by měl pocit, že přišel o něco důležitého.
– Richard Samuel, Seattle
Příliš drahé
V roce 2004 jsem se svého maturitního plesu nezúčastnil. Protože jsem navštěvoval střední školu vyšší střední třídy na Eastside, pochybuji, že se většina mých spolužáků nechala od účasti odradit náklady, hlavně proto, že to platili jejich rodiče. Ale pro mě bylo i 20 dolarů významnou částkou, protože představovaly rodinný rozpočet na jídlo na celý týden.
Chudoba na předměstí je velmi reálná a stále roste. Je maskována žádoucími PSČ a dobrými školami, ale existuje spousta studentů jako já, kteří se trápí rozhodnutími vyžadujícími peníze navíc, jako je návštěva tanečních, sportování a dokonce i oběd s kamarády v jídelně (styděl jsem se, že mě uvidí ve frontě na oběd zdarma, a tak jsem se raději jídla zřekl nebo jsem jedl zbytky od kamarádů). Když se maturitní ročník chýlil ke konci, ani na vteřinu jsem neuvažovala o tom, že bych se zúčastnila maturitního plesu.
Je to ironie, protože jsem nyní vdaná za muže, který na střední škole absolvoval více než 50 plesů, včetně devíti (!) maturitních. On prostě nedokáže pochopit, proč by někdo vynechal událost, která (pro mnohé, ale ne pro mě) definuje vyvrcholení středoškolských zážitků. Existuje mnoho důvodů, proč vynechat ples, ale pro mě byly náklady příležitosti prostě příliš vysoké.
– Missy Kim, Seattle
Žádné rande se stejným pohlavím? Nechodím
Ples jsem vynechala z několika důvodů.
První je, že jsem gay a v roce 1991 by bylo nemožné vzít na ples v Lincolnu ve státě Nebraska partnera stejného pohlaví. Jsem rád, že mohu říct, že se to změnilo.
Druhé, neviděl jsem důvod utrácet stovky nebo tisíce dolarů za jeden většinou zapomenutelný večer. Půjčení smokingu, květiny, pronájem limuzíny, luxusní večeře, lístky na ples, lístky na večírek po plese a další takzvané „nezbytnosti“ se rychle sečtou. Mnoho mých spolužáků si na ples pořídilo také hotelové pokoje – další velké výdaje. Ceny těchto položek se od té doby jen zvýšily, stejně jako propracované rituály, které se nyní „očekávají“ jako součást plesu. („Promposals“? Opravdu?)
Místo plesu jsem pracovala na směně v obchodě s potravinami, protože moji spolužáci si ten večer vzali volno.
Lituji, že jsem vynechala ples? Ani náhodou! Nemám pocit, že bych o něco „přišla“. Další plus: Neexistují žádné trapné fotky, na kterých stojím strnule v ošklivém, špatně padnoucím smokingu vedle plesového „partnera“, se kterým jsem stejně nechtěla být.
– Cameron Satterfield, Kent
Budoucí manžel se neptal
Píše se rok 1963, můj maturitní ročník a moje poslední šance jít na ples. Mnoho dívek z mé třídy už bylo pozváno a fantazírovalo o té velké události. Já jsem měla v hlavě kluka, který by mě skutečně mohl požádat o ruku. Ve skutečnosti se mě zeptal, jestli půjdu na ples, ale později jsem si uvědomila, že nemá v úmyslu mě pozvat. Jen ho nevinně zajímalo, jestli půjdu.
Přestože mě na ples nikdo nikdy nepozval, rozhodla jsem se být dobrá sportovkyně a zapojila jsem se do zábavy při výzdobě tělocvičny. Téma plesu mělo něco společného s květinami a vodou, protože jsme určitě vyrobili spoustu květin. Domů jsem šla vyčerpaná a realita mě zasáhla, že budu maturovat, aniž by mě někdo pozval na ples.
Týden po plese život pokračoval dál. Můj život nebyl definován tím, že mě někdo pozval na ples. Teď v roce 2017 bych byla součástí nové éry, kdy kamarádi mohou jít na ples jako skupina, ale to je zpětný pohled.
Zajímavá poznámka k tomuto scénáři je, že kluk, o kterém jsem doufala, že mě pozve, je nyní mým manželem, se kterým jsem téměř 50 let. Doufám, že to dává tomuto problému perspektivu.
– Kay Jenness, Buckley, Pierce County
Lepší věci na práci
Lidé říkali, že jsem svůj ples „vynechala“. Podle mě jsem prostě měla lepší věci na práci. Moji tehdejší vrstevníci na střední škole se nad mou nepřítomností pravděpodobně příliš nezamýšleli a ani já jsem nepřišel o jejich společnost na jeden večer.
Možná to zní buď arogantně, nebo „kysele“, ale promrhat tisíc až dva tisíce dolarů za smoking nebo moje potenciální partnerka utratila dvakrát tolik za šaty a dostatek laku na vlasy, aby její ofina zůstala věčně tuhá i v tom nejhorším počasí, bylo prostě hloupé.
Při zpětném pohledu jsem psaním tohoto dopisu pravděpodobně strávil tolik času, kolik jsem za posledních 21 let „prošvihl“ maturitního plesu. V té době jsem pracoval při mytí nádobí a přivydělával si pár dolarů, abych nemusel následující rok tak tvrdě pracovat v zaměstnání poblíž vysoké školy.
Ukázalo se, že v den maturitního plesu jsem byl do jedenácti večer doma střízlivý a pak jsem musel zasahovat u vraků aut, protože jsem byl dobrovolný hasič. Musím říct, že sledovat spolužáka, jak před zraky své opilé partnerky řídí pod vlivem alkoholu, byla mnohem lepší lekce do života než účast na jakémkoli společensky trapném setkání extrovertů.
– Jason Berman, Olympia
Tvrdý introvert
Není toho moc. Už jsem byl na několika středoškolských plesech (zimní ples, maturitní ples, TOLO), ale žádný z nich nebyl výjimečným zážitkem. Žádný nebyl jednoznačně špatný, ale nijak zvlášť mě nebavily. Nemělo to nic společného s děvčaty, se kterými jsem tam šel – s oběma jsem se v daném období kamarádil a vzájemně jsme si společnost užili v pohodě.
Jsem však docela těžký introvert. Když si můžu vybrat, jestli se budu poflakovat mezi cizími lidmi, nebo zůstanu doma, vždycky se rozhodnu pro nocleh. Také jsem nikdy příliš nerespektoval tradice vynucené tlakem vrstevníků. Nikdy jsem neměl rád populární hudbu z poloviny 90. let nebo z roku 2000 (tedy z doby, kdy jsem chodil do školy) a nikdy jsem necítil, že by mě to táhlo na společenské akce mimo ty ve třídě.
Tance mi nikdy nepřipadaly vzrušující a jediné případy, kdy jsem pozval dívku na tanec, byly proto, že jsem si myslel, že se jí to bude líbit. V podstatě jsme se nakonec jen nudili.
Takže když přišel čas pozvat někoho na maturitní ples, neviděl jsem v tom smysl. Nebyla žádná skupina, ke které bych se nějak zvlášť chtěl přidat na skupinové rande, ani jsem nechtěl někoho nudit tím, že bych podstupoval šarádu vynucenou „tradicí“ bez mého nadšení.
Od té doby jsem se dozvěděl, že byly dvě dívky, které chtěly, abych je pozval (jednu z nich jsem na takové rande vzal už dřív), ale nedokázal jsem se přinutit podstoupit tu písničku a tanec (slovní hříčka).
Nelituji toho však. Od té doby jsem zůstal stejně odmítavý ke společenským tradicím, o kterých si myslím, že by mě nebavily.
– Eric Lundquist, Seattle
.