Na začátku tohoto týdne jsem na Facebooku zveřejnila podle mě hloupou a nevinnou fotku svého 18měsíčního syna Oscara. Na ní má na sobě červenobíle pruhované tričko a na hlavě perlovou čelenku své sestřenice Claire. Nápis: „Když ti sestřenice řekne, abys ‚nasadil vlasy‘, uděláš to a pak zapózuješ pro fotku.“
Při zpětném pohledu na příspěvek jsem měla ke svému dítěti cítit jen obdiv. Místo toho jsem byla rozzuřená. „Přestaň se snažit, aby vypadal jako holka. Je to úplný kluk,“ komentoval to jeden z příbuzných. Moje odpověď byla jednoduchá: „Ale my bychom přece nechtěli z Oscara ‚udělat‘ něco jiného, než čím je. A opravdu o tom může rozhodnout jen on sám.“
S manželem Anthonym nevěříme, že pohlaví je binární, a proto jsme se rozhodli vychovávat Oscara způsobem, který mu umožňuje, aby si sám určoval pravidla pohlavní identity. Abychom mu umožnili prozkoumat jeho možnosti, neomezujeme ho na hračky a oblečení, které ostatní určili jako vhodné pro chlapce. (Jak říká Anthony: „Nepotřebuje vědět, co je pro holky a co pro kluky. Potřebuje zjistit, co je pro Oskara.“) To je rozhodnutí, které jsme učinili jako jeho rodiče – nikomu jinému do toho nic není. Přesto to nebrání lidem, aby poukazovali na to, že jeho panenka nebo růžové a fialové Crocsy, které chtěl sladit s Claiřinými, nejsou „normální“.“
Když se Oscar narodil, slíbila jsem mu, že mu budu co nejčastěji připomínat dvě nejdůležitější pravidla v životě: buď laskavý a miluj celým svým srdcem. Samozřejmě jsem věděla, že v průběhu jeho života dojde k mnoha událostem, které prověří jeho – a mou – rozhodnost v těchto hodnotách. Ale nevím, jestli jsem někdy čekala, že mé instinkty medvědí mámy budou tak často vystaveny zkoušce ze strany lidí, kteří posuzují způsob, jakým se obléká, nebo hračky, se kterými si hraje.
Jednou jsem s Oscarem vyřizovala pochůzky a udělali jsme si přestávku na venkovním prostranství kousek od kavárny. Dívala jsem se, jak tlačí sklápěčku přes kus trávy, kolem hlavy uvázanou žlutou háčkovanou čepici, aby mu v nezvykle chladném počasí nebylo zima. Nějaký muž se zastavil, aby ho – jak jsem si myslela – obdivoval, a tak jsem se usmála jeho směrem. Místo toho se ke mně otočil a řekl: „Holky si nemají hrát s náklaďáky!“
Odpověděla jsem mu nuceným úsměvem. „No, on není holka,“ odpověděla jsem chladně. „Ale to taky není pravda.“ „To je pravda. Jen se zasmál a odešel. Před mateřstvím bych mu přesně řekla, kam si může ten náklaďák strčit, ale naučila jsem se nad podobnými incidenty pokrčit rameny. Ne proto, že bych si myslela, že to nestojí za to, ale protože se připravuji na to, co mě čeká, až bude Oscar starší. Zatím mu stojím po boku, když mi žena, která nás kontroluje v Targetu, říká, že je „od jeho táty hezké, že mu nechal panenku“. Ale to, co mě trápí na rodičovské struně, je vědomí, že se jednoho dne vydá mimo bublinu, kterou jsme s manželem vytvořili – školka přece jen není tak daleko – a my tam nebudeme, abychom ho chránili. Jediné, co můžeme udělat, je dát mu nástroje, které potřebuje, aby mohl vítat lidi tak, jak je ostatní ne vždy vítají: s otevřeným srdcem a otevřenou myslí.
Oskar se narodil s mužskými genitáliemi, takže mu prozatím říkáme „on“. Ale pokud za námi někdy přijde a řekne, že se to k němu nehodí, budu se víc starat o to, abychom ho přijali, než o to, jaké zájmeno si vybere. Doufáme, že díky naší otevřenosti ke všem tématům, včetně pohlaví a sexuality, bude takový rozhovor působit natolik organicky, že až bude dost velký, nebude se setkávat se strachem nebo fanfárami.
Možná se Oscar rozhodne, že jeho oblíbenou barvou je růžová. Možná bude při hrabání v hlíně nosit celý růžový komplet. Možná jednoho dne uvidí šaty, které si bude chtít obléknout, protože se mu bude líbit, jak se třpytí. Bez ohledu na situaci mu řeknu: „V každém případě, miláčku, jdi do toho“. Nechci, aby byl Oscar definován tričkem na zádech nebo panenkou, kterou má v noci zastrčenou v podpaží.“
Nedávno někdo, kdo mě sleduje na Instagramu, zanechal komentář k fotografii Oscara. Řekla mi, že „vychovávám ducha, který změní svět“. Když jsem si to přečetl, rozplakal jsem se, protože, člověče, to je opravdu všechno, v co jako rodič mohu doufat. Kdo ví, kým se můj úžasný syn stane? Naším jediným úkolem jako rodičů je ukázat mu, že život je plný nejrůznějších úžasných příležitostí. Zbytek je na něm.
Sledujte Redbook na Facebooku.
.