Panhandleři jsou velmi viditelnou skupinou pouličních lidí v městských oblastech. Někteří se domnívají, že žebráci musí žebrat, protože propadli záchrannou sociální sítí,1 jiní však naznačují, že žebráci vydělávají značné částky a většinu z nich utrácejí za své závislosti.2 To vyvolává otázku, zda je pro ně dávání peněz žebrákům prospěšné, či nikoli. Příjmy z žebrání by zjevně mohly mít významný vliv na zdraví: vyšší příjem je silně spojen s lepším zdravím3 a žebrání by mohlo mít pozitivní vliv, pokud by výdělky byly použity na získání jídla nebo bydlení. Na druhou stranu by použití příjmů z žebrání na nákup alkoholu nebo nelegálních drog mohlo být zdraví škodlivé.
Ačkoli byli žebráci studováni ze sociologického hlediska,4 o příjmech a výdajích žebráků je k dispozici jen málo kvantitativních informací. Byly popsány charakteristiky bezdomovců,5 ale relevance těchto informací je nejistá, protože ne všichni bezdomovci se živí pančováním a ti, kteří tak činí, mohou být atypičtí. Proto jsme provedli tento průzkum mezi panhandlery v Torontu, abychom zjistili jejich demografické charakteristiky, příjmy z panhandlingu a z jiných zdrojů, způsoby utrácení a postoje k panhandlingu.
Panhandlery jsme definovali jako osoby, které od kolemjdoucích vybírají peněžní dary pro osobní potřebu, aniž by na oplátku poskytovaly nějaké zboží nebo služby. Vyloučili jsme proto osoby, které v době, kdy byly osloveny k účasti, aktivně provozovaly busking (hudební produkce), prodávaly noviny nebo používaly stěrky k mytí oken automobilů. V období od února do dubna 2001 jsme vyhledávali žebráky systematickým prohledáváním hlavních ulic a stanic metra během pozdního odpoledne v oblasti 6 km2 v centru Toronta. Abychom se vyhnuli dvojímu sčítání, jeden vyšetřovatel vizuálně prověřil všechny žebráky.
Předem jsme se rozhodli, že že žebrákům bude výměnou za jejich účast nabídnuta nesměnitelná částka peněz. Účastníci nesměli během dvacetiminutového rozhovoru žádat o dary a nemohli vyjednávat o vyšší částky úhrady. Snažili jsme se určit nejnižší platbu, která by vyvolala vysokou míru odpovědí, a to tak, že jsme postupným skupinám žebráků nabídli 10, 1, 4, 5, 7 a 8 dolarů. Počet účastníků, kterým byla nabídnuta každá výše náhrady, byl zaznamenán a všichni jedinci, kteří odmítli účast, byli požádáni o vysvětlení důvodu odmítnutí. Předpokládali jsme, že přijetí určité výše náhrady bude hrubým potvrzením odhadovaného výdělku účastníka z panhandlingu během stejného 20minutového období.
Průzkum se skládal z 90 otázek. Demografické charakteristiky a užívání návykových látek byly hodnoceny pomocí většinou uzavřených otázek (tabulky 1 a 2). Respondenti byli požádáni, aby uvedli svůj měsíční příjem z každého z 9 možných zdrojů a své výdaje v každé z 15 kategorií. Subjektům byla položena otázka „Baví vás panhandling?“. (ano nebo ne) a „Proč?“. (s otevřeným koncem) a „Čemu byste dal/a přednost: práci za minimální mzdu (6,85 USD na hodinu) nebo žebrání?“ a „Proč?“. (s otevřeným koncem). Tuto studii schválila Etická rada pro výzkum v nemocnici svatého Michaela v Torontu.
Tabulka 1
Tabulka 2
Z 67 oslovených panhandlerů souhlasilo s účastí 54 (81 %). Třináct osob rozhovor odmítlo, z toho 8 uvedlo, že by si pančováním mohli vydělat více, a 5 uvedlo neekonomické důvody. S vyloučením 5 osob, které odmítly z neekonomických důvodů, byla míra souhlasu při každé výši platby 43 % při 1 USD, 100 % při 4 USD, 67 % při 5 USD, 100 % při 7 USD, 91 % při 8 USD a 90 % při 10 USD. Tři účastníci odmítli poskytnout informace o svých příjmech nebo výdajích.
Na otázku, zda se jim žebrání líbí, odpovědělo 23 účastníků (43 %) „ano“, nejčastěji kvůli možnosti „seznámit se s lidmi“, 26 (48 %) odpovědělo „ne“, přičemž často popisovali žebrání jako „ponižující“, a 5 (9 %) nebylo rozhodnuto. Celkem 38 (70 %) respondentů uvedlo, že by dali přednost práci za minimální mzdu, přičemž obvykle uváděli touhu po „stálém příjmu“ nebo „dostat se z ulice“. Mnozí však měli pocit, že by běžnou práci nezvládli kvůli duševní nemoci, fyzickému postižení nebo nedostatku dovedností.
Panhandleři v Torontu uváděli medián měsíčního příjmu 300 dolarů z panhandlingu a 638 dolarů ze všech zdrojů (tabulka 3). Výše platby, kterou byli panhandleři ochotni přijmout za účast ve dvacetiminutovém průzkumu, se obecně shodovala s jejich vlastním odhadem příjmů z panhandlingu za stejně dlouhou dobu. To naznačuje, že jen málo žebráků vydělává extrémně vysoké částky. Jejich jediným uváděným největším výdajem bylo jídlo, následované tabákem a pak alkoholem a/nebo nelegálními drogami. Tato zjištění se výrazně liší od zjištění Johna Stackhouse, novináře, který krátce žil na ulici v Torontu a pracoval jako žebrák a který uvedl, že žebráci si mohou vydělat více než 200 dolarů denně a obvykle utratí „téměř všechny peníze za žebrání za své závislosti“ a jen velmi málo za jídlo.2 Tyto rozdíly lze částečně vysvětlit tím, že u žebráků s vysokými příjmy byla pravděpodobně menší pravděpodobnost, že se zúčastní našeho průzkumu, a tito jedinci mohli tvořit základ Stackhouseových pozorování. Naše výsledky mohou být reprezentativnější pro většinu panhandlerů, kteří vydělávají nižší částky.
Tabulka 3
V závěru lze říci, že většina panhandlerů v Torontu jsou bezdomovci a žijí v extrémní chudobě. Zjistili jsme, že částka, kterou panhandleři utratí za alkohol a nelegální drogy, je značná, ale mnohem nižší, než se někteří domnívají. Zdravotní dopady ztráty příjmů z panhandlingu jsou nejisté, protože panhandleři mohou snížit příjem potravy, omezit užívání návykových látek nebo si najít jiné zdroje příjmů. Pro čtvrtinu žebráků, kteří si pronajímají pokoj nebo byt, by však ztráta příjmu mohla snadno vést k bezdomovectví. Budoucí studie o panhandlerech by se měly pokusit objektivně ověřit strukturu příjmů a výdajů a zkoumat rozdíly v těchto proměnných podle pohlaví, stavu bydlení a zdravotního stavu.