Tento článek je věnován Schmidtově (1975) teorii schématu motorického učení. V rámci této teorie byla zřejmě největší pozornost věnována hypotéze variability praxe. Tato hypotéza tvrdí, že variabilní procvičování je pro rozvoj schématu účinnější než konstantní procvičování. Empirický základ předpovědi variability je zde hodnocen na základě 63 relevantních studií (převážně časopiseckých článků a disertačních prací), které uvádějí 73 různých experimentů a pokrývají 12 let empirického výzkumu (od roku 1975 do roku 1987).
Rozlišeny byly experimenty s dospělými (n = 48) a s dětskými subjekty (n = 25). V literatuře se často uvádí, že pro hypotézu je k dispozici solidní empirická podpora, zejména u dětských subjektů. Z předloženého přehledu vyplynulo, že za prvé, přibližně polovina experimentů se fakticky nezabývala předpovědí variability, zejména proto, že během nácviku nebylo patrné žádné učení. Za druhé, ze zbývajících experimentů bylo možné získat pouze omezenou podporu ve prospěch předpovědi. Předpověď variability se tedy nemůže opírat o konzistentní podpůrné důkazy ani u dospělých, ani u dětských subjektů.
.