Stokesova-Einsteinova rovnice je rovnice, kterou Einstein poprvé odvodil ve své doktorské práci pro koeficient difúze „Stokesovy“ částice, která se pohybuje Brownovým pohybem v klidné tekutině při rovnoměrné teplotě. Výsledek byl dříve publikován v Einsteinově (1905) klasické práci o teorii Brownova pohybu (současně jej odvodil Sutherland (1905) pomocí identického argumentu). Einsteinův výsledek pro koeficient difúze D kulové částice o poloměru a v tekutině o dynamické viskozitě h při absolutní teplotě T je:
kde
je plynová konstanta a NA je Avogadrovo číslo. Vzorec je historicky důležitý, protože byl použit k prvnímu absolutnímu měření NA a potvrdil tak molekulární teorii. Ačkoli vzorec lze alternativně odvodit pomocí Langevinovy pohybové rovnice pro Brownovu částici, Einsteinovo odvození je mocné a důmyslné, správné i v případě, že Langevinova rovnice je pouze přibližná. Einstein předpokládal, že van’t Hoffův zákon pro osmotický tlak vyvíjený molekulami rozpuštěné látky v kapalině s rozpouštědlem v rovnovážném stavu platí stejně tak pro tlak p spojený se suspenzí Brownových částic v rovnovážném stavu v téže kapalině, tj,
kde nM je počet gramů molů tekutiny na jednotku objemu a f je „molární zlomek“ definovaný zde jako poměr počtu částic k počtu molekul tekutiny. Einstein pak tvrdil, že na suspenzi Brownových částic v rovnováze pod jejich vlastní vahou lze pohlížet dvěma způsoby, z nichž oba jsou ekvivalentní: rovnováha mezi čistou vahou částic a gradientem tlaku částic ve směru gravitace; nebo rovnováha mezi difuzním tokem a usazovacím tokem způsobeným gravitací. Použitím vzorce pro Stokesův odpor pro rychlost usazování (viz Stokesův zákon) a výše uvedeného vzorce pro p získáme vzorec pro D uvedený výše. Podobný argument umožňuje odvodit tvar pro tlak částic v turbulentním plynu při znalosti tvaru pro koeficient turbulentní difúze částic (viz Transport částic v turbulentních tekutinách).
.