Politické instituce
Čchingové se dostali k moci díky úspěchu při získávání Číňanů na svou stranu; na konci 17. století obratně prováděli podobnou politiku, aby si získali přízeň čínských literátů. Čchingští císaři se učili čínsky, oslovovali své poddané konfuciánskou rétorikou, obnovili systém státních zkoušek a konfuciánské osnovy a stejně jako jejich předchůdci zaštiťovali vědecké projekty. Pokračovali také v mingském zvyku přejímat panovnická jména, takže například Xuanye je v historii znám jako císař Kangxi. Čchingští vládci zpočátku obsazovali nejdůležitější posty v provinčních a ústředních vládách pouze Mandžuy a praporčíky (polovina vlivných generálních guvernérů po celou dobu trvání dynastie byli Mandžuové), ale v 18. století se Číňané mohli dostat do vlády ve větším počtu a po zbytek dynastie byla zavedena mandžusko-hanská dyarchie.
Se svolením Victoria and Albert Museum, Londýn; fotografie, A.C. Cooper Ltd.
Raní císaři dynastie Čching byli energičtí a silní vládci. První císař Fulin (vládní jméno Shunzhi) byl dosazen na trůn, když mu bylo šest sui (v západních výpočtech asi pět let). Jeho vládě (1644-61) dominoval jeho strýc a regent Dorgon, a to až do Dorgonovy smrti v roce 1650. Protože císař Šun-č‘ zemřel na neštovice, byl jeho nástupce, císař Kchang-si, vybrán částečně proto, že již přežil útok neštovic. Císař Kchang-si (vládl v letech 1661-1722) byl jedním z nejdynamičtějších panovníků, které Čína poznala. Za jeho vlády byla dokončena poslední fáze vojenského dobývání a byla zahájena tažení proti Mongolům s cílem posílit bezpečnost Čchingů na jejich středoasijských hranicích. Čínští literáti se pod císařovou patronací zapojili do vědeckých projektů, zejména do sestavování dějin Mingů.
Císařem Kangxi určený dědic, jeho syn Yinreng, byl trpkým zklamáním a boj o nástupnictví, který následoval po jeho sesazení, byl patrně nejkrvavějším v čchingských dějinách. Mnoho čínských historiků stále pochybuje o tom, zda byl konečný nástupce císaře Kchang-si, jeho syn Jin-čen (vládní titul Jung-čeng), skutečně císařovou volbou na smrtelné posteli. Během Yongzhengovy vlády (1722-35) vláda podporovala čínské osídlování jihozápadu a snažila se integrovat nehanské domorodé skupiny do čínské kultury; reformovala daňovou správu a napravila byrokratickou korupci.
Vláda Qianlongů (1735-96) znamenala vyvrcholení rané vlády Qingů. Císař zdědil po svém otci vylepšenou byrokracii a plnou státní pokladnu a vynaložil obrovské částky na vojenské výpravy známé jako Deset velkých vítězství. Byl známý jak svým mecenášstvím v oblasti umění, tak nechvalně proslulou cenzurou protimančovských literárních děl, která byla spojena se sestavením Siku quanshu („Úplná knihovna čtyř pokladnic“; angl. překlad pod různými názvy). Závěrečná léta jeho vlády byla poznamenána zesíleným dvorským frakcionářstvím, které se soustředilo na raketový vzestup císařova oblíbence, mladého důstojníka jménem Heshen, k politické moci. Yongyan, který vládl jako císař Jiaqing (1796-1820), prožil většinu života ve stínu svého otce. Trápily ho nedostatky ve státní pokladně, pirátství u jihovýchodního pobřeží a povstání domorodých skupin na jihozápadě i jinde. Tyto problémy spolu s novými tlaky vyplývajícími z expanze dovozu opia přešly na jeho nástupce, císaře Daoguanga (vládl 1820-50).
Počátečním čchingským císařům se podařilo vymanit z mandžuské tradice kolegiální vlády. Konsolidace císařské moci byla definitivně dokončena ve 30. letech 17. století, kdy císař Yongzheng zničil mocenskou základnu konkurenčních knížat. Na počátku 18. století přijali Mandžuové čínskou praxi nástupnictví po otci, ale bez zvyku upřednostňovat nejstaršího syna. Protože totožnost císařského dědice byla utajována, dokud císař neležel na smrtelné posteli, byly čchingské boje o nástupnictví obzvláště tvrdé a někdy i krvavé.
Mandžuové také změnili politické instituce v ústřední vládě. Vytvořili oddělení císařské domácnosti, aby zabránili uzurpování moci eunuchy – což byla situace, která trápila vládnoucí rod Mingů – a tento úřad obsadili nevolníky. Císařská domácnost se stala mocenským orgánem mimo kontrolu běžné byrokracie. Spravovalo rozsáhlé statky, které byly přiděleny praporečníkům, a dohlíželo na různé státní monopoly, císařské textilní a porcelánové továrny ve střední Číně a celní úřady roztroušené po celé říši. Velikost a síla oddělení císařské domácnosti odrážela přírůstek moci na trůně, který byl součástí čchingského politického procesu. Podobně revize systému byrokratické komunikace a vytvoření nového vrcholného rozhodovacího orgánu, Velké rady, v roce 1729 umožnily císaři účinněji kontrolovat oceán vládních memorand a žádostí.