Černá armáda

Rytíř Černé armády

Pod vládou uherského krále Matyáše Korvína (r. 1458-1490) byla Černá armáda vysoce kvalifikovaným žoldnéřským vojskem, ale její vydržování se stalo pro zemi příliš nákladné. Federico da Montefeltro byl nejen jedním z nejúspěšnějších žoldnéřů italské renesance, ale také slavným mecenášem umění: jeho pracovna, finovaná v roce 1476, se dnes nachází v Metropolitním muzeu umění. Úspěch švýcarských žoldnéřů v bitvě u Nancy (1477) podnítil další evropské vůdce k jejich najímání. Neúspěch jiných žoldnéřů při Pazziho spiknutí v roce 1478, kdy se jim nepodařilo zabít Lorenza de Medici, vedl k jejich vlastní smrti. Císař Svaté říše římské Maxmilián I. zformoval v roce 1487 žoldnéřské pluky Landsknechtů; ti nakonec vytlačili švýcarské žoldnéře na bitevních polích.

Termín „černá armáda“, zavedený po smrti uherského krále Matyáše Korvína (1443-1490), označuje jeho zahraniční žoldnéřské jednotky, které se skládaly chiefly z Čechů, Poláků a Němců.1 O původu tohoto neobvyklého názvu existují různé teorie. První zaznamenané zmínky o „černém vojsku“ se objevují v memorandech sepsaných bezprostředně po Matyášově smrti. K jeho smrti došlo v době, kdy jeho vojáci plenili uherské a rakouské vesnice, protože nedostali zaplaceno; možná si na znamení smutku přišili na uniformy černý pruh. Pokud ano, není dnes jasné, zda truchlili nad ztraceným vůdcem, nad ztraceným žoldem, nebo nad obojím.

Základy této vysoce kvalifikované žoldnéřské armády položil Matyášův otec na počátku 40. let 14. století. S koncepcí profesionální stálé žoldnéřské armády však prý přišel sám mladý Matyáš – když četl o životě Julia Caesara. Konečným výsledkem této tvůrčí myšlenky bylo, že vojáci černé armády budou dobře placení žoldnéři na plný úvazek, kteří se budou věnovat zdokonalování svých vojenských dovedností. Na svém vrcholu v roce 1487 mohla tato armáda filtrovat přibližně 28 000 mužů, tj. 20 000 jezdců a 8 000 pěšáků. Navíc, jak bylo uvedeno dříve v této knize, každý fitý voják pěchoty měl arkebuzu – což byl na tehdejší dobu neobvykle vysoký poměr.

Jak Matyášovy příjmy rostly, mohl si najímat stále více žoldnéřů. Soudobé záznamy se liší v jejich počtu, protože ten se měnil od bitvy k bitvě a protože někteří vojáci byli najímáni jen po dobu daného tažení. Nicméně sečteme-li všechny šlechtické prapory (vojenské jednotky), všechny žoldnéře, všechny vojáky dobyté Moravy a Slezska a všechna vojska spojenecké Moldávie a Valašska, mohl mít Matyáš k dispozici až 90 000 mužů.

Řízení této síly nebyla dětská hra. Hlavní nevýhodou vojáků, kteří dostávali plat pravidelně nebo jen zřídka, bylo to, že pokud by nedostali žold, jednoduše by opustili bitevní pole, nebo by se dokonce v některých případech vzbouřili. Takové vzpoury musel král potlačit, ale protože tito vzbouřenci byli dobře vycvičení a disciplinovaní muži ve zbrani, bylo velmi těžké je potlačit.

Dobrou zprávou z pohledu krále bylo, že vzhledem k tomu, že se v daném okamžiku vzbouřil jen relativně malý počet jeho vojáků, mohli být jejich velitelé často povzbuzeni k návratu do služby jednoduše tím, že jim nabídli pozemky a hrady, které pak mohli zastavit a výtěžek použít na výplatu svých vojáků. Pokud však tento trik nezabral, uchýlil se Matyáš k vojenské síle mírněné milosrdenstvím. V roce 1467 například jeho vojáci zajali povstaleckou posádku. Poté, co zajatí muži viděli, jak jsou někteří jiní zajatci věšeni, prosili o milost – a Matyáš jim laskavě vyhověl. Jednoho zajatého povstaleckého officiála dokonce jmenoval kapitánem černé gardy, protože byl tak dobrý fighter.

V roce 1481 sám Matyáš shrnul bojové povinnosti své pěchoty v dopise Gabrielu Rangonimu, biskupovi z Egeru. Popis, rozmístění a taktika této jednotky věrně kopírují skutečnou praxi italských žoldnéřských vojsk. Matyáš píše:

Třetí silou vojska je pěchota, která se dělí na různé řády: obyčejnou pěchotu, obrněnou pěchotu a štítonoše….. Pancéřová pěchota a štítonoši nemohou nést svou zbroj a štíty bez pážat a sluhů, a protože je nutné jim poskytnout pážata, potřebuje každý z nich jedno pážátko na štít a zbroj….

Pak jsou tu ruční střelci … Ti jsou velmi praktičtí, nasazují se za štítonoše na začátku bitvy, než se nepřátelé zapojí, a v obraně. Téměř všichni pěšáci a ruční střelci jsou obklopeni obrněnými vojáky a štítonoši, jako by stáli za baštou. Velké štíty postavené do kruhu vytvářejí dojem pevnosti a podobají se hradbě, při jejíž obraně pěchota a všichni, kdo jsou mezi nimi, figurují téměř jakoby zpoza baštových zdí nebo valů a v daném okamžiku z ní vyrazí.

Před Matyášovou smrtí v roce 1490 požádal své officiály, aby podpořili jeho syna Jana Korvína jako nového krále, ale Uhry se brzy rozpadly na soupeřící frakce bojující o moc. Navíc kolem roku 1492 někteří žoldnéři Černé armády kvůli nedostatečnému zaplacení přešli na druhou stranu a přidali se k armádě Svaté říše římské, která tehdy vtrhla do Uher. Ani další jednotka černé armády nedostala zaplaceno, takže přežívala díky plenění nejbližších klášterů, kostelů, vesnic a panství.

Neplacení žoldnéřů vzniklo proto, že král si prostě nemohl dovolit vydržovat tak velký počet najatých vojáků. Bylo totiž spočítáno, že z ročního příjmu asi 900 000 dukátů musel král na výplatu těchto mužů vyčlenit 400 000 dukátů. Vzpoury žoldnéřů nakonec vedly v roce 1494 k rozpuštění samotné Černé armády. Její přeživší členové byli buď začleněni do místních posádek, nebo, jako v případě některých, kteří se stali zrádci, byli zatčeni za zradu, zavřeni a nechali se v tichosti vyhladovět

.