Titulek zněl: „Jak přimět manžela, aby byl méně pasivní?“
Klikněte.
Autorka, manželka a klinická psycholožka, se zabývala častou stížností, se kterou se na ni obracejí ženy různého věku: jejich manželům chybí vášeň pro cokoli jiného než gauč a obrazovku. Tyto manželky chtěly vědět, jak přimět své muže, aby dělali něco jiného než zírali do televize, notebooku nebo chytrého telefonu, a jak je přimět, aby iniciovali něco jiného než fyzickou intimitu.
Chtěly, aby jejich muži plánovali schůzky, navazovali rozhovory, hráli si s dětmi, zastávali se sami sebe (v práci) a své ženy (u příbuzných) nebo projevovali zájem o každodenní rozhodnutí. Mužská cílevědomost, která tyto ženy pronásledovala během randění, se v manželství vytratila.
Starý problém
Stížnost samozřejmě není ničím novým. Ráj byl ztracen, když se první muž v manželství vydal snadnou cestou ústupků. Had jí syčel do ucha lži, on stál mlčky stranou. Místo nepříjemné chvíle s manželkou a následného rozdrcení lebky jejího podvodníka sledoval, jak se zakousla. Kompromis porodil dvojčata a on jedl také (Genesis 3,6).
„Trvalou radost v našich manželstvích nalezneme v prožívání dramatu Krista a jeho nevěsty, ne Adama a jeho“.
A Adamovu pasivitu vidíme jako ozvěnu v bezpočtu dnešních manželství. Pokušení být citově a duchovně nepřítomný, i když je fyzicky přítomen, časem pouze změnilo účes. Stejně tak nemužný klid stále láká muže, aby se opřeli o sedadlo spolujezdce. Bůh dnes volá na manžele stejnou otázkou, jakou jim položil v zahradě: „Adame, kde jsi?“
A kde jsme my? Příliš často podléháme schématu, které poskytuje méně odpovědnosti a více příležitostí ke sledování hry. Mužnost, která vede skrze láskyplnou oběť, se může cítit jako ohrožený druh. A některé mantry, které jsem dostal jako čerstvě ženatý muž, možná ublížily, místo aby pomohly mému zařazení do aktivního manželství, které je vystaveno na odiv v Ježíši Kristu.
Přemýšlejte o čtyřech naivních a snadno nepochopitelných radách, které dostávají novomanželé, a to i od dobře míněných křesťanských bratří.
„Šťastná manželka, šťastný život“
Rady by mohly být spasitelné. Manžel by měl svou královnu zahrnovat láskou a nacházet v ní velkou část své radosti. A dalo by se to říci i z věčné perspektivy: Šťastná manželka (v Pánu), šťastný život. Ale to, co se nejčastěji myslí touto větou, nelze přehlédnout: život muže je méně nešťastný, když se jeho ženě daří.
Takové odložení je lákavé: žádné konflikty, žádná nešťastná nevěsta, žádné obviňování. Prostě nechat ji, aby bylo po jejím, je mnohem pohodlnější než dělat nepopulární rozhodnutí ve vážných věcech, o kterých si myslíš (a modlíš se), že jsou pro ni a tvou rodinu duchovně nejlepší: Ať už se jedná o to, kam budou vaše děti chodit do školy, k jaké církvi se připojíte, kde budete příště bydlet, kdy budete mít děti, nebo o nespočet těžkých rozhodnutí, která vyžadují duchovní energii, odvahu a víru.
Kristus však stvořil člověka, aby inicioval a nesl odpovědnost. Jeho slávou je obětovat se. Jeho posláním je vést ženu a rodinu zepředu, na kolenou. Ačkoli jeho úkol zahrnuje rozkvět manželky, zdraví našeho vedení nezávisí pouze na každodenním vlnění pozemského štěstí naší nevěsty, ale na důslednosti, s jakou posloucháme svého Mistra. Můžete mít šťastnou, vládnoucí manželku, jejímž výsledkem bude povrchní život bez odporu, a skončíte s nešťastným Pánem.
Nakonec krátkozraká mentalita „šťastná manželka, šťastný život“ hází hračky do skříně, aby si šly hrát ven. Šťastná manželka, snadnější život nevede ke štěstí, ale ke skříni plné lítosti, hořkosti a sobectví, kterou nakonec musíme všichni otevřít. Vrací se nám to zpět a zanechává to i rostoucí počet nevěřících, kteří přemýšlejí, jak přimět své muže, aby byli méně pasivní. Trvalou radost v našich manželstvích nalezneme v prožívání dramatu Krista a jeho nevěsty, ne Adama a jeho.
„Tvůj manžel je tvůj nejlepší přítel“
„Můžeš mít šťastnou, vládnoucí manželku, jejímž výsledkem bude povrchní život bez odporu, a skončíš s nešťastným Pánem.“
Není jen tvou nejlepší kamarádkou, protože manželství není jen přátelství. Není to symetrické partnerství, v němž jsou vztahové vzorce zaměnitelné. Elegance tance spočívá v tom, že muž vede asertivně, láskyplně, promyšleně a žena ho nebojácně, vnímavě a radostně následuje – což je mnohem víc než pouhé přátelství. Tanec je nevhodný, když se muž pokouší následovat.
No, pokud tím myslíme, že je to jediná osoba, které se nejvíce svěřujete, jediná pozemská osoba, které si nejvíce vážíte, jediná osoba, s níž je den strávený plněním podřadných úkolů všechno jiné než promarněný, pak ano, je to sláva. Ale naše manželství je víc než jen ploché partnerství.
Slavnost manžela je víc než sláva přítele. Zázračná událost, kdy Bůh spojil muže a ženu ve svazek, který nikdo nemůže přetrhnout, je růží, kterou nelze skrýt ani v krásné tulipánové zahradě přátelství. Manželské drama předvádí drama Velkého románu. Tato květina by pod jakýmkoli jiným jménem musela vonět výrazně sladce.
K baletu nepatří valčík. Měsíc není slunce. Společník není manžel.
„Buď vůdcem služebníků“
Jistě, jeden aspekt z toho je neuvěřitelně správný: Ježíš nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život za mnohé (Mk 10,45). To, že by manžel měl být v takové sebedarovací oběti podobný Ježíši, je bez debat a hvězdiček. Být služebníkem je skvělá rada – když se obě slova drží pohromadě.
Často však nejsou. Paradox služebného vůdce se v některých myslích zvrhne v pouhý význam služebníka: Obětuješ své přesvědčení pro všechny její ambice. Přijímáš její povolání ne kvůli výjimečným okolnostem, ale jen proto, že jsi chtěl své aspirace položit za její. Rozmazlujete ji a nikdy po ní nechcete, aby dělala něco, co ještě nechce – i když si myslíte, že je to nejlepší pro její konečnou radost v Pánu.
Služebník s dobrým úmyslem (ne)vést v upřímné snaze dobře milovat a sloužit své ženě abdikuje na druh služby, který podkopává jeho povolání být manželem a nést odpovědnost, převzít iniciativu a pocítit tíhu nejtěžších rozhodnutí.
Místo toho dávám přednost obětavému vedení: „Muži, milujte své ženy, jako Kristus miloval církev a vydal za ni sám sebe“ (Ef 5,25). Je to vedení, které se sice nezříká své odpovědnosti ani se neomlouvá za svou autoritu, ale vnímá vedení jako povolání k tomu, aby pro dobro své rodiny a bližních nejprve znepříjemnilo život sobě.
„Manželství je 50 na 50“
Manželství, zvláště pro muže, není 50 na 50. Manželství je pro muže, ale pro ženy. Mužství nevyžaduje, aby ona drbala záda tobě, než ty podrbeš ji. Hlavička nevede účet. Nedostaneš se tak daleko, a už vůbec ne dál, dokud tě ona nedožene. Neomezuješ svou trpělivost, laskavost, jemnost a dobrotu, dokud se ti nevyrovná. Manželská láska nesnese všechno, nevěří všemu, nedoufá ve všechno a nesnese všechno jen napůl. Manželé nečekají na opětování, aby mohli začít.“
„Manželské drama ztvárňuje drama velkého románu. Tato květina by pod jakýmkoli jiným jménem musela vonět výrazně sladce“.
Ježíš nečekal, až mu jeho nevěsta vyjde vstříc. Jeho choť nepřijala polovinu bičování ani polovinu kříže. On, mužný on, obětoval vše pro její blaho – dokud byla ještě hříšnicí. Obětoval celý svůj život za ten její. Nebylo v tom nic padesát na padesát. A obětavé vedení je v této Kristově lásce tak šťastné, že položíme svůj život jako on – i když ona „nedrží svůj konec“.
Muži, milujte své ženy, jako Kristus miloval církev. Nepřinášíme domů výplatu a nečekáme, že manželka převezme zbývajících padesát procent vztahového účtu s dětmi. Manželství, která začínají půl na půl, často končí půl na půl – rozdělením poloviny majetku při rozvodu.“
Hraj si na muže, kterým jsi
„Proč sis mě přála mírnějšího? Chtěl jsi, abych byl falešný vůči své přirozenosti? Raději řeknu já, hrajte si na muže, kterým jsem.“ -Coriolanus
Naše feministicky ovlivněná, Bibli ignorující a hlavu hanobící společnost si přeje, aby skuteční muži byli mírnější. Přejí si, abyste byli pasivní. Přejí si, abyste mlčeli.
Bůh vám však svěřuje mluvit, obětovat, drtit hady. Vyzývá tě, abys byl věrný své přirozenosti – té, kterou ti dal – a hrál si na muže, kterým jsi. A tento muž není bázlivý, není neprůbojný, není slabý ve víře: „Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, jednejte jako muži, buďte silní“ (1 Kor 16,13).
Nemůže se takového muže ptát: „Jak mám přimět svého muže, aby byl méně pasivní?“ „Jak? Takový muž, jak líčí C. S. Lewis, jde do boje jako první a ustupuje jako poslední. V zájmu pravdy a cti „stojí pevně a dlouho trpí“. Bůh vás vyzývá, abyste stále více byli tímto mužem, a poskytuje vám sílu, abyste jím byli, když se cítíte slabí. Stůjte tedy zpříma, buďte silní podle pravé síly a příkladu Ježíše Krista. Pro svého krále, svou ženu a své budoucí příbuzné.