Žalm 15

Tento žalm má prostý název Davidův žalm. David v něm rozjímá nad charakterem člověka přijatého do Boží přítomnosti. Neznáme přesnou příležitost vzniku tohoto žalmu, ale dost možná to bylo při vnášení schrány smlouvy do Jeruzaléma (2 Samuelova 6). Byla to doba, kdy se David velmi zabýval otázkami položenými a zodpovězenými v tomto žalmu.

A. Předložená otázka: Kdo může předstoupit před Boha?

1. (1a) Kdo může přijít do Božího příbytku

Pane, kdo smí zůstat ve tvém příbytku?“

a. Hospodine, kdo smí zůstat ve tvém příbytku? V jistém smyslu je zde Davidova otázka obrazná. I když si možná podobně jako synové Chóreho přál bydlet v Božím domě (Ž 84,2-4; 84,10), bylo mu to znemožněno, protože David nebyl knězem.

I. Slovo přeložené jako zůstat lze lépe chápat jako pobývat; popisuje návštěvu, přijetí pohostinnosti hostitele, který obývá stan. Tento úvod je chápán ve světle zvyklostí pohostinnosti na starověkém Blízkém východě.

ii. „V laskavé pohostinnosti antického světa byl host chráněn před veškerou újmou; jeho osoba byla nedotknutelná, jeho potřeby byly uspokojeny. Tak i Jehovův host je v bezpečí, může žádat o azyl před každým nepřítelem a podílet se na veškerém štědrém zaopatření jeho příbytku.“ () (Maclaren)

b. Zůstaň ve svém příbytku: Boží příbytek byl velký stan setkávání, který Bůh řekl Mojžíšovi a Izraeli, aby mu postavili během Exodu (Exodus 25-31). Tento stánek přežil několik staletí a v Davidově době byl zřejmě v Gibeonu (1Kr 16,39-40).

i. Protože svatostánek byl místem, kde se člověk setkával s Bohem skrze práci kněží a praktikování oběti, Davidova touha zůstat ve tvém svatostánku byla vlastně touhou zůstat v Boží přítomnosti.

ii. David má na mysli život, který žije v Boží přítomnosti – který kráčí v těsném společenství s Bohem, protože srdce, mysl a život jsou v souladu se srdcem, myslí a životem Božím.

2. (1b) Kdo může přijít na pahorek Božího chrámu?

Kdo může přebývat na tvém svatém pahorku? Kdo smí přebývat na tvém svatém pahorku? V jistém smyslu zde David prostě používá hebrejskou techniku opakování, aby položil stejnou otázku jako v první části verše.

i. Slovo přebývat zde má trvalejší význam než slovo zůstat v předchozím verši. Jako by David napsal: „Kdo smí být přijat jako host do Božího stanu a užívat všech záštit jeho pohostinnosti? Kdo může žít jako občan na jeho svatém návrší?“

b. Tvůj svatý pahorek: V jiném smyslu však David položil druhou, intenzivnější otázku. V té době byl Boží stánek v Gibeónu (1Kr 16,39 a 21,29). V závislosti na tom, kdy David tento žalm napsal, je dost dobře možné, že schrána smlouvy byla v Jeruzalémě (2 Sam 6,17) a dokonce na svatém pahorku Moria, kde Bůh Davidovi řekl, aby postavil chrám (2 Sam 24,18-21; 1 Kronik 21,28-22,5; 2 Kronik 3,1).

i. Protože v Davidově době nebyl stánek na svatém Božím pahorku (ačkoli tam byla schrána smlouvy), má David na mysli dvě různá – a přece podobná – místa.

B. Charakter toho, kdo může předstoupit před Boha.

1. Jaký je charakter toho, kdo může předstoupit před Boha? (2-3) Jeho povaha mezi přáteli a bližními.

Kdo chodí poctivě,
a koná spravedlnost,
a mluví pravdu ve svém srdci;
kdo jazykem nepomlouvá,
nečiní zlo svému bližnímu,
nepodniká výčitky proti svému příteli;

a. Kdo chodí zpříma: Při popisu charakteru člověka, který může žít v Boží přítomnosti, začíná David dvěma obecnými popisy (chodí poctivě a koná spravedlnost).

i. V jednom smyslu David mluví z perspektivy Staré smlouvy. Ačkoli Stará smlouva věnovala důležité místo obětem a smíření skrze krev, zakládala také požehnání a prokletí na poslušnosti (3. Mojžíšova 26, 5. Mojžíšova 28). Neposlušní nemohli očekávat požehnání, včetně požehnání Boží přítomnosti.

ii. Nová smlouva nám dává jiný základ pro požehnání a vztah s Bohem: dokonané dílo Ježíše Krista na kříži. Podle Nové smlouvy je základem požehnání spíše víra než výkon.

iii. Nicméně Davidova zásada je v tomto smyslu přesná i pod Novou smlouvou: chování člověka je odrazem jeho společenství s Bohem. Jak napsal Jan: Říkáme-li, že s ním máme společenství, a chodíme ve tmě, lžeme a nepraktikujeme pravdu (1J 1,6). Můžeme říci, že podle Staré smlouvy bylo spravedlivé chování předpokladem pro společenství s Bohem; podle Nové smlouvy je spravedlivé chování výsledkem společenství s Bohem, založeného na víře.

iv. „Křesťanská odpověď na žalmistovu otázku jde hlouběji než jeho otázka, ale je osudově neúplná, pokud nezahrnuje i jeho a neklade stejný důraz na povinnosti vůči lidem.“ (458) (Maclaren)

v. „David odpovídá na otázku z prvního verše reprezentativní odpovědí. To znamená, že položky uvedené ve verších 2-5 nejsou vyčerpávající.“ (Srov. (Boice) Vidíme to také z podobných veršů, jako je Žalm 24,3-4 a Iz 33,14-17, které nejsou ve vyjmenovaných položkách totožné.

b. Mluví pravdu ve svém srdci; ten, kdo jazykem nepomlouvá: David zde pochopil, že poctivý a spravedlivý život se pozná podle toho, jak kdo mluví. Jak řekl Ježíš v Matoušově evangeliu 12,34: Z hojnosti srdce mluví ústa.

I. „Myslím, že pomluvami, kritikou a očerňováním bylo církvi a jejímu dílu způsobeno více škody než jakýmkoli jiným jednotlivým hříchem. Proto říkám: Nedělejte to. Kousněte se do jazyka, než začnete kritizovat jiného křesťana.“ (Boice)

ii. Clarke napsal o slově backbite toto: „Je to darebák, který by tě připravil o tvé dobré jméno; je to zbabělec, který by o tobě v tvé nepřítomnosti mluvil to, co se neodvážil udělat v tvé přítomnosti; a jen špatně vychovaný pes by se na tebe vrhl a kousl tě do zad, když jsi mu nastavil tvář. Všechny tyto tři představy jsou obsaženy v tomto termínu; a všechny se setkávají v pomlouvači a pomlouvači. Jeho jazyk je jazykem darebáka, zbabělce a psa.“

c. Ani svému bližnímu nečiní zlo, ani se neujímá výtky proti svému příteli: David také věděl, že spravedlnost se projevuje v tom, jak se k sobě navzájem chováme. Mohli bychom si myslet, že David bude dávat větší přednost náboženským povinnostem, jako jsou oběti nebo očistné obřady – které jistě mají své místo, ale jsou zbytečné bez praktické zbožnosti, která spočívá v tom, že jsme dobří, čestní a poctiví k bližním a přátelům.

i. V těchto Davidových slovech vidíme také hlubší působení Ježíše Krista, který nám přikázal nejen milovat bližního a přítele, ale také milovat své nepřátele a ty, kdo nás zlomyslně využívají (Mt 5,44).

2. (4-5a) Jeho charakter mezi obtížnými lidmi.

V jehož očích je podlý člověk v opovržení,
ale ctí ty, kdo se bojí Hospodina;
kdo přísahá ke své škodě a nemění se;
kdo nevydává své peníze na lichvu,
ani nebere úplatek proti nevinnému.

a. V jehož očích je podlý člověk v opovržení: David věděl, že nemůžeme milovat dobro, pokud se nepostavíme také proti zlu. Jak stojí v Příslovích 8,13: Bázeň před Hospodinem je nenávidět zlo. Tento spravedlivý muž však také ctí ty, kdo se bojí Hospodina; své soudy o lidech vynáší na zbožném základě, ne z prospěchářství, lichocení nebo zkaženosti.

i. „Který zavrhl bezbožníky, jakkoli bohaté a vážené, a vybral si ty, kdo mají dobré sklony, jakkoli jsou ve světě chudí a opovrženíhodní.“ (Mt 5,12) (Horne)

ii. „Neobdivuje jeho osobu, nezávidí mu jeho stav, nedvoří se mu lichotkami, neváží si jeho společnosti a rozhovorů, neschvaluje jeho jednání a nevyhovuje mu, ale smýšlí o něm podle; soudí, že je to člověk nejubožejší a velký předmět soucitu, hnusí se mu jeho špatné jednání a pracuje na tom, aby takové jednání učinil opovrženíhodným a nenáviděným pro všechny lidi, nakolik je to v jeho moci.“ (455/2005) (Poole)

iii. Ctí ty, kdo se bojí Hospodina: „Při vzdávání úcty musíme být stejně poctiví jako při placení účtů. Cti toho, komu úcta náleží. Všem dobrým lidem jsme zavázáni úctou a nemáme právo odevzdávat to, co jim náleží, podlým osobám, které jsou náhodou na vysokých místech.“ (456). (Spurgeon)

b. Ten, kdo přísahá ke své vlastní škodě a nemění se: V tomto případě jde o to, že člověk dodržuje své sliby, i když už mu to není ku prospěchu.

i. „Jozue a starší dodržovali svou přísahu Gibeóncům, i když k jejich nelibosti“. (Trapp)

ii. „Zákon zakazoval nahradit slíbenou oběť jiným zvířetem (3 Mojž. 27,10) a žalm používá stejné slovo pro ‚mění‘ se zřejmou narážkou na tento zákaz, který tedy musel být žalmistovi znám.“ (455158). (Maclaren)

c. Kdo nevydává své peníze za lichvu a nebere úplatek proti nevinnému: David popsal člověka, který chce žít spravedlivě, pokud jde o peníze. Mnoho lidí, kteří by byli považováni za zbožné v jiných oblastech svého života, se stále ještě nerozhodlo používat své peníze způsobem, který ctí Boha a prokazuje lásku a péči druhým.

i. Lichva „je v Bibli odsouzena nikoli obecně (srov. Dt 23,20; Mt 25,27), ale v souvislosti s obchodováním s neštěstím bratra, jak je zřejmé ze srovnání Dt 23,19 a Lv 25,35-38“. (Kidner)

ii. „Jsem přesvědčen, že tento verš se netýká přijímání úroků za půjčené peníze, i když se zdá, že to říká, ale spíše toho, od koho se úroky berou. Jinými slovy, verš se týká chamtivosti, která zastiňuje spravedlnost….. Nejlepší starozákonní ilustrací zneužívání, o němž mluví pátý verš, je Nehemiáš 5, kde všichni bohatí zneužívali chudé mezi vyhnanci, zatímco si všichni měli navzájem pomáhat.“ (Boice)

iii. Je snadné – a správné – podívat se na tento seznam a zjistit, v čem zaostáváme. Vidět v tomto žalmu svůj hřích by nás však mělo přivést k Ježíši. Na celý tento žalm se díváme skrze mřížku Nové smlouvy; vidíme Ježíše jako toho, kdo dokonale splnil požadavky Zákona a normy tohoto žalmu. Vidíme, že vírou je jeho poslušnost považována za naši a že jsme proměňováni k jeho obrazu, a tak by naplnění tohoto žalmu mělo stále více poznamenávat náš život.

3. (5b) Požehnání, které z tohoto charakteru plyne.

Kdo toto činí, nebude nikdy pohnut.

a. Ten, kdo tyto věci činí: David má na mysli základní systém Staré smlouvy založený na výkonu. Ten, kdo se Bohu zalíbil takovým výkonem, může od Boha očekávat požehnání.

i. „Setrvávat v hříchu znamená zmařit samotný Boží záměr v milosti. Dělat to znamená být vyloučen z jeho stanu, být uzavřen před svatou horou.“ To znamená být vyloučen z jeho stanu, být uzavřen před svatou horou. (Morgan)

b. Nikdy se nepohne: Ve starozákonním systému je tato stálost života Božím požehnáním daným poslušným. V Nové smlouvě je zaslíbení stability a jistoty dáno těm, kdo setrvávají ve víře, přičemž tato víra se projevuje životem v obecné poslušnosti.

i. Za myšlenkou nikdy se nepohne se skrývá, že tento spravedlivý bude hostem v Božím stanu navždy (jako v Žalmu 61,4). Novozákonními slovy bychom to mohli vyjádřit takto: Svět pomíjí i jeho žádostivost, ale ten, kdo plní Boží vůli, zůstává navěky (1 Jan 2,17).

.