- Pozor: Laura Boozeová z Millersportu v Ohiu se narodila s polydaktylií a syndaktylií
- Polydaktylie způsobuje, že se člověk narodí s prsty na rukou nebo nohou navíc, zatímco syndaktylie znamená, že dva nebo více prstů je srostlých dohromady
- Matka jednoho dítěte se narodila s jedním palcem na každé noze navíc, kosti uvnitř chodidla však nebyly plně vyvinuté
- Od narození musela Laura podstoupit tři operace ruky, osm operací pravé nohy, šest operací levé nohy a jednu operaci každého lýtka
- Když jí bylo šest let, lékaři Lauře odstranili palce na nohou, takže jí na každém chodidle zůstaly čtyři prsty, což jí od té doby způsobuje silné bolesti
- Přes veškerou snahu lékařů se jim nepodařilo poškození napravit a nyní jí budou muset být amputovány obě nohy
Matka, jejíž rodina byla obviněna z incestu poté, co se narodila s 12 prsty na nohou a pavučinovitými prsty, nyní čelí vyhlídce, že jí budou v důsledku tohoto stavu amputovány obě nohy.
Postižená maminka, šestadvacetiletá Laura Boozeová z Millersportu v Ohiu, se narodila s polydaktylií a syndaktylií; stavy, kdy se člověk narodí s prsty na rukou nebo nohou navíc a kdy jsou dva nebo více prstů srostlé dohromady.
Laura se narodila s jedním palcem na každé noze navíc; kosti uvnitř nich však nebyly plně vyvinuté. Měla také téměř plně srostlé prsty na jedné ruce, mezi prostředníčkem a prsteníčkem. Lékaři byli jejím případem šokováni, protože to nebylo nic, co by kdy předtím viděli.
Lékaři původně plánovali odstranit místo toho vnější palec, aby to neovlivnilo její rovnováhu. Vnější palec byl Lauře později chirurgicky přesunut napříč.
Když jí byly čtyři roky, museli jí operaci oddělení prstů předělat, protože zjizvená tkáň byla velmi pevná a bránila růstu prstů. Ukázalo se, že její prsty se oddělují velmi obtížně, protože mají téměř společný nehet a jednu kost.
V roce 1999, když jí bylo šest let, rozhodli, že nepotřebuje žádný z palců, takže jí na každé noze zůstaly jen čtyři prsty. O tři roky později však začala pociťovat velké chronické bolesti kvůli tomu, že měla po amputaci prstů na nohou nedostatečně vyvinuté kosti.
Lékaři nakonec nedovyvinuté kosti navíc odstranili, ale váhali, zda to mají udělat, protože se obávali zhoršení Lauřina stavu.
V roce 2014 se pak Lauře začaly samovolně lámat boky a koule chodidel, což lékaře donutilo k dalšímu zásahu. Laura dostala na výběr buď rekonstrukci, nebo amputaci nohou.
Ačkoli byla otevřená oběma možnostem, vzhledem k závažnosti bolestí, které měla, se rozhodli nejprve pro rekonstrukci; v roce 2015 jí tedy do pravé nohy vložili pět destiček a 15 šroubů, aby ji restrukturalizovali. Operace byla strukturálně úspěšná, nicméně Lauře zanechala mučivé bolesti nervů.
I přes negativní zkušenosti byla rozhodnuta podstoupit v únoru 2016 rekonstrukci levého chodidla. O sedm týdnů později pak zjistila, že je v osmém týdnu těhotenství se svým nyní tříletým synem Noahem.
Po rozhodnutí odstranit z nohy část kovu Lauřin lékař odmítl provést další operace. Další operací, kterou bude muset podstoupit, je oboustranná amputace, s níž se nyní smířila.
Laura přiznává, že v dětství byla kvůli svému zdravotnímu stavu šikanována. Byla označována za „zrůdu“ a „kachnu“. Děti jí naznačovaly, že její rodina je incestní. Přestože prožila mnoho bolesti, cítí se silnější než kdykoli předtím, když si tím prošla. Nyní chce svou bolest proměnit v sílu někoho jiného.
„Bylo to pro mě normální; být jako dítě často na vozíku a žít život v bolestech mě učinilo dost tvrdou. Bylo to jediné, co jsem znala, takže si nepamatuji, že bych se hodně litovala,“ řekla Laura.
„Kvůli nohám jsem ale byla hodně šikanovaná a to ovlivnilo mé sebevědomí v dětství – i když jsem si nemyslela, že by to byl v dospělosti problém. Teď mám pocit, že mi moje postižení zničilo život, který jsem si pro sebe představovala.
„V dětství mi říkali „zrůdo“ a „kachno“. Lidé mi naznačovali, že moje rodina je incestní.
„Před zhoršením mého stavu jsem měl spoustu snů a byl jsem velmi energický a ambiciózní. Po roce 2014 mi to vyrazilo dech.
„Život v neustálé agónii vás změní, udělá z vás sobce a oprávněného člověka, protože se neustále zoufale snažíte manipulovat jakoukoli situací, která by vám způsobila co nejméně bolesti.
„Je to siréna, která mi neustále houká v uších, a já jsem jediný, kdo ji slyší, přesto musím fungovat, jako by v mém těle nebyl chaos. Ta siréna není jen neuvěřitelná bolest, je to můj žal. Uvnitř čekám na člověka, kterým jsem kdysi byla.“
„Během těch pěti let jsem se stala k nepoznání a žila jsem ve velké temnotě. V poslední době mám pocit, že se blížím ke zlomu, doufám, že i přes své utrpení se dokážu posunout dál a najít si nové koníčky a novou radost.
„Musí existovat větší smysl než jen bolest, to je to, co mě žene dál, je vědomí, že to všechno není zbytečné. Jednou bude moje bolest silou někoho jiného.
„Dohromady mám za sebou tři operace ruky, osm operací pravé nohy, šest operací levé nohy a po jedné operaci lýtka.
„Kvůli depresím, lékům a tomu, že jsem se nemohla moc hýbat, jsem nesmírně přibrala.
„Ztrácím také funkci nohou a základní pocity. Tahle část je docela děsivá, protože v hlavě nohama hýbu, ale nebudou se hýbat naplno, nepoznám to, dokud buď nezakopnu, nebo neupadnu.“
„Ovlivnilo to mé mateřství převážně pozitivně; moje bolest mě pokořuje a připomíná mi, že se musím dál zlepšovat ve svém charakteru, protože můj charakter je mým největším odrazem, ne mé fyzické schopnosti.“
„Dělám to, co ostatní mámy, jen to musím dělat jinak. Vždycky si najdu způsob, jak každou maličkost upravit tak, aby mi přinášela útěchu, ale nebránila mému zapojení do života se synem.
„Nejtěžší na mé cestě byla bolest. Deformované a „ošklivé“ nohy zvládám. Ale bolest je nesnesitelná. Bolest mě omezuje v mnoha směrech.
„Jako dítě jsem se musela vzdát sportu, gymnastiky a tance. Ve dvaceti letech jsem se vzdala fotografování a role chůvy. Ve volném čase jsem nemohla dělat nic, protože jsem byla zavřená v posteli a vzlykala bolestí.
„Musela jsem přestat chodit do posilovny. Kvůli bolestem jsem přišla o práci. Celý den musím mít nohy nahoře, aby se ničeho nedotýkaly. Jakýkoli pocit je nesnesitelný – dokonce i prostěradlo na mé posteli může být nesnesitelné.
„Nemohu nosit ponožky ani boty – pouze sandály s jedním páskem, který se příliš nedotýká mé nohy. Bolest mě připravila o velkou část nezávislosti. Nemohu dělat to, co dělají ostatní šestadvacetiletí lidé.
Laura chce dokázat, že postižení by vám nemělo zkazit náladu, a jejím hlavním životním cílem je být tou nejlepší matkou.
„Chci být jen dobrou mámou. Nevím, jak vypadá moje budoucnost, právě teď mi připadá dost beznadějná při tempu, jakým se s bolestí vyvíjím,“ řekla.
„Ale nemůžu ovládat svou bolest ani to, jak mě omezuje. Mohu kontrolovat, jak ji využívám a jak prezentuji postižení svému synovi.“
„Takže můj sen? Být dobrou mámou, nějak omezit svou bolest a sloužit druhým bez omezení. Vycházím z duševní temnoty, do které jsem se schovala, a chci svou bolest využít k tomu, abych pomáhala druhým s čímkoli, čím procházejí.
‚Být inspirací je mou hnací silou už mnoho let, to jednou bude mít smysl, až ji budu využívat k dobrému.
‚2 Korintským 1 nám říká, že procházíme utrpením, abychom pomáhali trpícím. Pevně věřím, že pokud nebudeme pomáhat druhým, bude všechna naše bolest zbytečná.
„Dlouho jsem byl na Boha velmi naštvaný. Zlobil jsem se na svou situaci a cítil jsem, že je nespravedlivá. To, že jsem se zlobil, mě nikam neposunulo. Musel jsem přijít k Bohu s otevřeným srdcem a přijmout jeho milost. Toho po celou dobu svého postižení nejvíce lituji – že jsem se nechal pohltit hněvem.
„Buď opravdový. Dovolte si cítit, jak se cítíte, potlačování emocí nebo utrpení nepomůže vám ani nikomu jinému. Obraťte se na někoho, komu důvěřujete, nebo na terapeuta.
„Dlouho jsem si myslela, že musím zůstat pozitivní pro všechny ostatní, jen abych je inspirovala. To mě nakonec vedlo k tomu, že jsem se psychicky utopila.“
„Nemusíte být ničí superhrdina, prostě buďte sami sebou a lidi bude vaše syrovost přitahovat. Syrovost vás činí důvěryhodnými a všichni prostě chceme mít pocit, že nás někdo chápe.“