Pod širokou střechou hinduismu se skrývá široký a rozmanitý soubor víry a praktik bez ústředního vyznání nebo jednotící teologie. Existují základní pojmy jako reinkarnace a karma, které v určitém smyslu přijmou všichni hinduisté, ale ve většině otázek se různé školy a osobní výklady hinduismu téměř ve všem rozcházejí. Bylo by proto poměrně snadné vyhrabat sbírku historických hinduistických praktik nebo citátů z hinduistických písem, které jsou pro každého biblicky smýšlejícího křesťana morálně nepřijatelné. Na druhou stranu by bylo stejně snadné sestavit seznam morálních soudů, přísloví a nařízení z hinduistických zdrojů, které by křesťanský čtenář považoval za docela přijatelné, dokonce ctnostné. Nemělo by nás překvapit, že padlí lidé často mluví a jednají jako padlí lidé, a přesto by i nevěřící, stvoření k obrazu Božímu (Genesis 2,27) a s jeho morálkou vepsanou do srdce (Římanům 2,15), často prosazovali pravou morálku. Musíme jít hlouběji. Nestačí se ptát, zda hinduisté někdy dodržují určitý morální předpis nebo porušují určitou etickou zásadu. Musíme si položit otázku, zda hinduistický světonázor nabízí dostatečný základ pro morálku. Poskytuje Bhagavadgíta a další posvátné hinduistické texty dostatečný základ pro objektivní morální hodnoty a povinnosti?
Hinduističtí učenci se jistě domnívají, že ano. Jeden autor se totiž chlubí osvíceným hinduistou, že:
„Jedině on může milovat své nepřátele, protože nikde nevidí nepřítele. Vše, co prožívá, je projevem Boha. Protože se již nemůže ztotožnit se svým psychofyzickým komplexem, nemůže se činit odpovědným za cokoli, co dělá jeho tělo nebo mysl. Ztrácí smysl pro dějinnost, vědomí, že je vykonavatelem věcí. Překračuje tak hranice násilí. Bhagavadgíta říká: „Ten, kdo nemá smysl pro dějinnost nebo egoismus, jehož intelekt se nepovažuje za odpovědného za činy vykonávané tělem a smysly, ten nezabíjí a ani se neváže na výsledek takového zabíjení. „1Swami Bhaskarananda, The Essentials of Hinduism (Viveka Press, 2002) 188-189
Za krátkou zmínku stojí, že člověk „nemiluje své nepřátele“, pokud nemá žádné nepřátele, které by mohl milovat. Vědět, že je někdo vůči vám nepřátelský, a přesto ho milovat, je velká ctnost. Popírat existenci nepřátel a pak se tímto popíráním chlubit jako láskou je pouhá skořápka. To však není hlavní problém tohoto odstavce. Děje se tu něco mnohem znepokojivějšího. Osvícený člověk je chválen za to, že se již neztotožňuje se svým „psychofyzickým komplexem“, a proto se nepovažuje za odpovědného za to, co dělá jeho tělo, nebo dokonce jeho mysl. O takovém člověku se říká, že je „mimo násilí“, ne proto, že jeho tělo již nepáchá násilí, ale spíše proto, že není vázán zabíjením, které jeho tělo může provádět. To není jen okrajový názor náhodného hinduistického učence. Vyjadřuje učení Bhagavadgíty, nejpopulárnějšího a nejuctívanějšího posvátného textu celého hinduismu.
Gíta je příběhem rozhovoru mezi princem jménem Ardžuna a bohem Krišnou těsně před velkou bitvou v občanské válce. Ardžuna je mocný bojovník, ale bojovat se mu nechce. Má rodinu, která bojuje na druhé straně, a obává se, že by nebylo správné zabít své příbuzné. Obává se také, že míra zabíjení na obou stranách by rozvrátila rodinu, promíchala kasty, a dokonce by možná vedla k nárůstu znásilňování a prostituce. Je přesvědčen, že v zájmu osobní morálky i vyššího dobra společnosti by měl raději ustoupit, než bojovat.
Krishna ho pokárá a vysvětlí mu, že jeho pohnutky pramení z náklonnosti. Připoutanost k příbuzným, připoutanost ke společnosti, připoutanost k vyššímu dobru, připoutanost k výsledkům svého jednání. Všechna tato připoutanost udržuje strastiplný koloběh smrti a znovuzrození. Krišna také vysvětluje, že osvícení lidé si uvědomují, že vražda je nemožná, protože duše jsou nesmrtelné a jen se znovu narodí v nových tělech, takže pro osvíceného člověka neexistuje žádná vina v tom, že vaše tělo zabilo tělo jiného nesmrtelného. Nemůžete je skutečně zabít a oni nemohou skutečně zemřít. Zlo je pouze v touze, nikoli v činu. S tímto osvícením na mysli by měl Arjuna bojovat a bez váhání zabíjet. Nebude v tom žádná vina.
„Nebytí nemůže vzniknout, ani to, co je, nemůže nevzniknout. Jistotu těchto výroků znají vidoucí pravdy. Věz, že je nezničitelné to, čím je vše prostoupeno; nikdo nemůže způsobit zánik nezničitelného. O tělech vtěleného, věčného, bezmezného, vše trvajícího se říká, že umírají; ono nemůže! Proto se chop zbraně, ó Bharato! Tento člověk věří, že to jedno může zabít; onen člověk věří, že může být zabito; oběma chybí pochopení. Nemůže zabít ani být zabito. Nerodí se, ani není nikdy smrtelná, a když byla, nezmizí z existence. Prastaré, nezrozené, věčně existující, neumírá, když tělo zaniká. Jak může člověk, který ví, že jedno je věčné (nezrozené i bez konce), zavraždit nebo způsobit vraždu druhého? Koho zabíjí?“ (Bhagavadgíta, 2:16-21). 2Gavin Flood a Charles Martin, Bhagavadgíta: A New Translation (W.W. Norton and Company, 2012) 14-15
Krishna nenabádá Arjunu k boji, protože věc je správná nebo protože existuje rozdíl mezi zabíjením ve válce a vraždou. Krišna místo toho Ardžunovi říká, aby měl osvícené smýšlení, a pak nebude mít vinu na ničem, co jeho tělo udělá:
„Když je potěšení stejné jako bolest, zisk jako ztráta, vítězství, porážka, pak se přidej k boji, Ardžuno. Zlo se na tebe nebude hrnout,“ (Bhagavad Gíta, 2:38). 3Tamtéž, 18
„Ten, kdo je ukázněný vyšší myslí, zde odvrhuje dobré i špatné činy,“ (Bhagavad Gíta, 2:50).4Tamtéž, 20
„Žádná vina nepoutá toho, jehož já se řídí jhem mysli a kdo bez touhy koná činy pouze v těle,“ (Bhagavad Gíta, 4:21).5Tamtéž, 39
„Kdybys byl ze všech nejhorší, nejhorší z hříšných lidí, přesto bys na lodi poznání překonal všechno zlo,“ (Bhagavad Gíta, 4:36).6Tamtéž, 41
„I zloduch, pokud uctívá mne a nikoho jiného, je považován za spravedlivého, vpravdě, pro své předsevzetí,“ (Bhagavad Gíta, 9:30). 7Tamtéž, 76
Bhagavad Gíta jistě nemá v úmyslu ospravedlňovat odporné činy, jako je vražda nebo znásilnění, ale morální teorie, kterou předkládá, je sotva základem, na jehož základě bychom mohli takové věci označit za objektivně špatné. Pokud nezískáte osvícení, zdržení se takových činů vám nepomůže. Pokud osvícení dosáhnete, pokračování v takových činech vás nečiní vinnými. Na činech těla nakonec nezáleží, ať už jsou ctnostné, nebo špatné. Neexistuje žádné očekávání pokání ani příslib, že osvícení povede k vyhýbání se zlu a usilování o dobro. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Člověk překonává odpovědnost za své tělo a mysl a na činech už nezáleží.
Takové učení se zdaleka neomezuje jen na Bhagavadgítu. Jeden hinduistický učenec, který shrnuje učení posvátných textů sekty Šiva, vysvětluje:
„Překračuje dualitu dobra a zla, správného a nesprávného, příznivého a nepříznivého. Sanatana dharma, což je vlastní název hinduismu, nutí lidskou mysl stále znovu a znovu přijímat skutečnost, že božské je vše, co existuje, čisté i nečisté, čisté i nečisté, příznivé i nepříznivé. „8Vanamali, Šiva: (Inner Traditions, 2013) 15
Chceme-li dosáhnout osvícení, musíme přijmout, že zlo je stejně božské jako dobro, a přestat tak mezi nimi dělat rozdíly. Hinduistický světonázor zdaleka nevytváří základ pro objektivní morálku, naopak ji podkopává. Tím opět nechci říci, že všichni hinduisté jsou výjimečně odporní lidé, kteří pobíhají kolem a bez svědomí páchají ohavné činy. Znamená to pouze, že když hinduisté konají dobré věci; když jednají na základě morálního svědomí, které dal Bůh celému lidstvu, jednají na základě vypůjčeném mimo jejich vlastní světonázor. Hinduismus nemůže ospravedlnit žádné tvrzení, že určité činy jsou ze své podstaty správné a jiné špatné, i když většina hinduistů stále pokračuje ve víře v takové morální absolutno navzdory tomu, že pro ně neexistuje žádný podklad. Pravdou je, že takové činy jsou skutečně správné nebo špatné pouze proto, že hinduismus je nepravdivý. Morálka je založena na dokonalé přirozenosti a autoritativních příkazech našeho Nejvyššího Stvořitele, jediného pravého Boha, jemuž vděčíme za svou výhradní oddanost a před nímž jednou všichni staneme před soudem. V této pravdě a pouze v této pravdě jsou pevně a konkrétně zakotveny morálka, spravedlnost, svatost a etika.