Malá jezera s plochou menší než 100 m2 představují většinu světových sladkovodních ekosystémů. Mnoho těchto jezer se nachází v odlehlých, často horských oblastech bez přítoku a odtoku. Přesto se ve většině těchto jezer vyskytují ryby. Jak se tedy ryby dostanou do jezer a rybníků, které nejsou spojeny s jinými vodními plochami?“
Touto otázkou se zabývali již někteří přední přírodovědci 19. století, například Charles Darwin, Alfred Russel Wallace a Charles Lyell, kteří došli ke stejnému závěru – za šíření ryb musí být zodpovědní vodní ptáci.
A měli pro to věrohodné vysvětlení: rybí jikry některých druhů jsou lepkavé a mohou nějakou dobu přežít mimo vodu. Teorie tedy spočívá v tom, že se rybí jikry přilepí na peří nebo nohy vodních ptáků; ti pak létají z jedné vodní plochy do druhé, kde se z jiker vylíhnou ryby.
Přesvědčivé studie chybí
Studie, kterou nyní provedli ekologové z Basilejské univerzity, ukázala, že ačkoli vědecká obec považuje tuto teorii za prokázanou, nebyla publikována žádná studie, která by ji potvrdila.
Aby bylo možné objektivně změřit nedostatek důkazů, provedl basilejský výzkumný tým systematický přehled literatury. Výsledek ukázal, že neexistují žádné hloubkové vědecké studie, které by dokazovaly, že vodní ptáci rozptylují jikry ryb.
Aby vědci vyloučili možnost, že neúspěšné hledání bylo způsobeno jejich metodou, použili stejný přístup také při hledání důkazů o rozptylu vodních bezobratlých. V tomto případě nalezli četné vědecké publikace podpořené experimenty a terénními studiemi.
Stále rozšířené i dnes
Basilejští vědci pro svou studii prošli také internetová fóra a oslovili přibližně 40 odborníků z výzkumných, soukromých institucí a nevládních enviromentálních organizací. Jejich cílem bylo zjistit rozšířenost teorie o rozptylu ryb vodními ptáky v rámci výzkumné komunity i mimo ni. Většina odborníků, kteří se průzkumu zúčastnili, považovala teorii za natolik věrohodnou, že záhadu považovali za vyřešenou. Žádný z nich se však nemohl opřít o žádný empirický důkaz.
„Nedostatek důkazů neznamená, že za rozptyl nejsou zodpovědní vodní ptáci,“ říká Dr. Philipp E. Hirsch z Basilejské univerzity. „Ale prostě zatím nevíme, jakou roli hrají ptáci, lidé a další procesy.“
Poznání způsobu, jakým se ryby rozptylují ve vzdálených vodních plochách, je důležité pro zachování biodiverzity. Znalost toho, jak druhy kolonizují nová stanoviště, tvoří základ pro zachování útočišť a cílenou reintrodukci a také pomáhá zabránit šíření invazních druhů.