1 Královská 18

1 Královská 18,1-16 . ELIJÁŠ SE SETKÁVÁ S OBADIÁŠEM

1. třetího roku – V Novém zákoně se říká, že nepršelo „po tři roky a šest měsíců“ . První déšť spadl v našem březnu, druhý déšť v našem říjnu. Ačkoli se Achab mohl zpočátku Eliášovu oznámení vysmívat, přesto když ani jeden z těchto dešťů nespadl ve své době, rozhořčil se proti prorokovi jako příčině národního soudu a přinutil ho, aby se s Božím pokynem poradil o svém bezpečí na útěku. To bylo šest měsíců poté, co bylo králi řečeno, že nebude ani rosa, ani déšť, a od tohoto období se počítají tři roky v tomto úryvku.
Jdi, ukaž se Achabovi – král zůstal zatvrzelý a nesmlouvavý. Měla mu být dána další příležitost k pokání a Eliáš byl poslán, aby mu oznámil příčinu národního soudu a slíbil mu pod podmínkou, že ji odstraní, okamžité požehnání deště.

2. Eliáš šel – obdivuhodný důkaz přirozené neohroženosti tohoto proroka, jeho morální odvahy a neochvějné důvěry v ochrannou péči Boží, že se odvážil přiblížit k přítomnosti zuřícího lva.
V Samaří byl velký hlad – Eliáš zjistil, že hladomor v hlavním městě doléhá s velkou silou. Obilí muselo být pro lid získáváno z Egypta nebo z přilehlých zemí, jinak by nebylo možné udržet život po tři roky; Achab je však s komorníkem své královské domácnosti představen, jak osobně hledá pastvu pro svůj dobytek. Na březích potoků se přirozeně dala očekávat tráva, jemné výhonky trávy, ale protože voda vyschla, zeleň zmizela. V pasteveckých oblastech Východu by bylo považováno za nejvhodnější zaměstnání, kdyby se král nebo náčelník vydal v čele takové výpravy. Obcházel rozsáhlé území, Achab procházel jedním okresem, Obadjáš druhým.

3. Obadjáš se velmi bál Hospodina – ačkoli nenásledoval cestu, kterou se v té době vydali levité a většina zbožných Izraelitů při emigraci do Judska ( 2Kr 11,13-16 ), byl tajným a upřímným ctitelem. Pravděpodobně považoval násilný charakter vlády a svou moc vykonat něco dobrého pro pronásledovaný Boží lid za dostatečnou omluvu, proč nechodil na bohoslužby do Jeruzaléma.

4. sto proroků – nebyli to muži obdaření mimořádnými dary prorockého úřadu, ale věnovali se službě Bohu, kázali, modlili se, chválili &c. ( 1 Samuelova 10,10-12 ).
krmil je chlebem a vodou – tyto předměty se často používají k označení obživy jakéhokoli druhu. Protože jim tuto podporu musel poskytnout s rizikem nejen svého místa, ale i života, byl to pádný důkaz jeho oddanosti pravému náboženství

7-16>. Obadjáš byl na cestě … . Eliáš mu vyšel vstříc – Prorok považoval za nerozvážné spěchat bez předchozího upozornění do Achabovy přítomnosti, a proto požádal Obadjáše, aby Achabovi oznámil svůj návrat. Pověření s jemnou narážkou na nebezpečí, s nimiž se již setkal při zajišťování jiných Božích služebníků, bylo velmi dojemnými slovy odmítnuto jako nevlídné a zvláště nebezpečné. Když však Eliáš rozptýlil všechny obavy, že ho Duch odnese pryč, Obadjáš se zavázal vyřídit Achabovi prorokovo poselství a požádat ho o rozhovor. Achab však, skloněný k pomstě nebo netrpělivý, až se objeví déšť, se sám vydal Eliášovi naproti.

17, 18. Jsi to ty, kdo sužuje Izrael – došlo k prudké hádce. Achab si myslel, že ho zastraší, aby se podřídil, ale prorok králi odvážně a neskrývaně sdělil, že národní pohromu lze přičíst především jeho vlastnímu a jeho rodiny protežování a praktikování modloslužby. Při kárání hříchů však Eliáš projevil veškerou úctu k vysokému postavení provinilce. Naléhal na krále, aby na základě svého královského mandátu svolal veřejné shromáždění, v jehož přítomnosti by se mohlo slavnostně rozhodnout, kdo je tím, kdo sužuje Izrael. Výzvě se nedalo dost dobře odolat a Achab z jakýchkoli pohnutek s návrhem souhlasil. Bůh celou záležitost řídil a zrušil.

19. shromáždit… Baalovy proroky… proroky z hájů – Z dalšího průběhu vyplývá, že přišli jen ti první. Ti druzí se v předtuše nějakého zla královu příkazu vyhnuli.
které jedí u Jezábelina stolu – to znamená, že ne u královského stolu, kde ona sama stolovala, ale byli vydržováni z jejího kuchyňského podniku bohyně.

20. Hora Karmel – je smělý, srázný výběžek, který se táhne od západního pobřeží Palestiny, u Akrijského zálivu, mnoho mil na východ až k centrálním pahorkům Samaří. Je to dlouhé pásmo, které představuje mnoho vrcholů a je protkáno řadou malých roklí. Místo, kde se odehrál souboj, se nachází na východním konci, který je zároveň nejvyšším bodem celého hřebene. Nazývá se El-Mohhraka, „Hořící“ nebo „Spálené místo“. Žádné místo nemohlo být lépe uzpůsobeno k tomu, aby tisíce Izraelců stály vytaženy na těchto mírných svazích. Na straně Esdraelonského údolí vystupuje skála v téměř kolmé stěně vysoké více než dvě stě stop. Díky této stěně bylo vidět na celou planinu a ze všech okolních výšin, kde by se shromáždily přihlížející zástupy lidí.

21-40. Eliáš řekl všemu lidu: „Jak dlouho se zdržujete?“ – Dlouho se pokoušeli spojit službu Boží s Baalovou. Bylo to neproveditelné spojení a lid byl natolik zasažen pocitem vlastní pošetilosti nebo strachem z královy nelibosti, že „neodpověděl ani slovo“. Eliáš navrhl, aby za ně spor mezi Bohem a Baalem rozhodl odvoláním nikoli na autoritu zákona, protože ta by neměla žádnou váhu, ale viditelným znamením z nebe. Protože oheň byl živel, jemuž měl Baal vládnout, navrhl Eliáš, aby byli zabiti dva býčci a postaveni na oddělené dřevěné oltáře, jeden pro Baala a druhý pro Boha. Na kteréhokoli z nich by oheň sestoupil, aby ho strávil, tato událost by měla určit pravého Boha, jemuž bylo jejich povinností sloužit. Návrh, který se zdál být v každém ohledu rozumný, přijal lid s jednomyslným souhlasem. Baalovi kněží zahájili obřad vzýváním svého boha. Marně vzývali své nesmyslné božstvo od rána do poledne a od poledne do večera, přičemž vydávali nejpronikavější výkřiky, používali nejšílenější gestikulaci a mísili svou krev s obětí. Nebyla slyšet žádná odezva. Žádný oheň nesestoupil. Eliáš s nejpřísnější ironií odhalil jejich pošetilost a přetvářku, a protože den už pokročil, zahájil své operace. Vyzval lid, aby přistoupil a viděl celý postup, a nejprve opravil starý Boží oltář, který Jezábel zbořila. Poté uspořádal rozřezané kusy býčka a nechal rozbít čtyři sudy nebo nádoby s vodou po celém oltáři a kolem dokola v příkopu. Jednou, dvakrát, potřetí učinil toto opatření a pak, když se vroucně modlil, sestoupil zázračný oheň ( 3 Moj 9,24 , Soudců 6,21 , 13,20 , 1 Paralipomenon 21,26 , 2 Paralipomenon 7,1 ) a strávil nejen oběť, ale i samotné kameny oltáře. Na mysl lidu zapůsobil dojem obdivu smíšeného s bázní a jednohlasně uznal nadřazenost Jehovy jako pravého Boha. Elijáš využil jejich vzrušených pocitů a vyzval je, aby se zmocnili kněžských podvodníků a jejich krví naplnili koryto řeky (Kišon), kterou v důsledku jejich modloslužby vysušilo sucho – pokyn, který, jakkoli se zdá být přísný a neúprosný, bylo jeho povinností jako Božího služebníka vydat ( Dt 15,5 , 18,20 ). Přírodní rysy hory přesně odpovídají podrobnostem tohoto vyprávění. Nápadný vrchol, 1635 stop nad mořem, na němž byly umístěny oltáře, představuje dostatečně prostornou esplanádu, aby na jedné straně mohli stát král a Baalovi kněží a na druhé straně Eliáš. Je to skalnatá půda, na níž je hojnost volných kamenů, z nichž se dalo postavit dvanáct kamenů, z nichž byl postaven oltář – je to podloží z hrubé hlíny, v němž se dal vykopat příkop, a přitom hlína není tak sypká, aby se do ní vsákla voda; dvě stě padesát stop pod oltářní plošinou se nachází věčný pramen, který byl blízko Hospodinova oltáře, a proto nemusel být lidem přístupný, a proto si z něj mohl Eliáš i v onom období velkého sucha opatřit ony vydatné zásoby vody, které vylil na oltář. Vzdálenost mezi tímto pramenem a místem, kde se nacházel oltář, je tak krátká, že bylo naprosto možné jít třikrát tam a zase zpátky, zatímco jednou za odpoledne by bylo nemožné nabrat vodu z moře. Vrchol je tisíc stop nad Kišonem, který nikde nevytéká z moře tak blízko úpatí hory jako právě pod El-Mohrakou, takže Baalovi kněží mohli být během několika minut odvedeni k potoku (bystřině) a tam zabiti.

1 Kr 18,41-46 . ELIÁŠ MODLITBOU DOSÁHL DEŠTĚ.

42. Achab vystoupil, aby se najedl a napil – Achab, udržovaný v bolestném rozrušení tou mučivou scénou, celý den nic nejedl. Bylo mu doporučeno, aby se bez meškání občerstvil; a zatímco král byl takto zaměstnán, prorok zdaleka neodpočíval, ale byl pohroužen do modlitby za splnění zaslíbení ( 1 Kr 18,1 ).
Vložil tvář mezi svá kolena – postoj vroucí prosby, který se používá dodnes.

43. Vyjdi nyní nahoru, pohlédni k moři – Z místa bohoslužby je malá vyvýšenina, která na západní a severozápadní straně brání výhledu na moře. Lze na ni vystoupat během několika minut a nabízí široký výhled na Středozemní moře. Služebník na ni vystoupil šestkrát, ale obloha byla jasná – moře klidné. Sedmého dne popsal znamení blížícího se deště .

44. Hle, z moře vystupuje malý obláček, podobný lidské ruce… Jasnost oblohy umožňuje zřetelně vidět i tu nejmenší skvrnku; a to je v Palestině jednotná předzvěst deště. Stoupá výš a výš a s udivující rychlostí se zvětšuje a zvětšuje, až je celé nebe černé a mrak se rozprskne v záplavě deště.
Připrav svůj vůz a sjeď dolů, aby tě déšť nezastavil – buď tím, že se řeka Kišon náhle rozvodní natolik, že bude neprůjezdná, nebo tím, že se hluboká vrstva prachu na vyprahlé pláni promění v husté bláto, takže bude bránit kolům.

45. Achab vyjel na koni a jel do Jizreelu – dnešního Zerinu, což je vzdálenost asi deseti mil. Tento závod se odehrál uprostřed bouřlivého deště. Všichni se však z toho radovali, protože to rozptýlilo náhlé osvěžení po celé Jezreelské zemi.

46. Všichni se z toho radovali. Eliáš… si přepásal bedra a běžel před Achabem – Ve starověku bylo a v některých východních zemích stále je zvykem, že králové a šlechtici mají před svými vozy běžce, kteří jsou za tím účelem pevně přepásáni. Prorok byl stejně jako beduíni v jeho rodném Gileádu vycvičen k běhu, a protože byl Hospodin s ním, pokračoval s nezmenšenou hbitostí a silou. Za daných okolností to byla pro Eliáše nanejvýš vhodná služba. Posílila příznivý dojem na Achabovo srdce a poskytla odpověď na Jezábeliny výpady, neboť ukázala, že ten, kdo tak horlivě slouží Bohu, je zároveň oddaně věrný svému králi. Výsledek tohoto slavnostního a rozhodujícího souboje byl těžkou ranou a velkou skepsí pro věc modloslužby. Následující události však zřejmě dokazují, že dojem, i když byl hluboký, byl jen částečný a dočasný.