Jestliže existuje naděje, spočívá v proletech.
Winston si to na začátku románu píše do svého zakázaného deníku. Odráží se v něm jeho přesvědčení, že členové Strany, ani ti vzpurní, nikdy nebudou schopni svrhnout Stranu zevnitř, ale že takovou rozsáhlou akci by mohla provést jen mnohem početnější, ale brutálně chudá sociální skupina tvořená proletáři, v jazyce románu „proles“.
Já rozumím JAK:
Toto si Winston píše do svého zakázaného deníku poté, co strávil nějaký čas přemýšlením o povaze strany a jejím ovládání obyvatelstva. Tato otázka svým způsobem představuje Winstonovu hlavní cestu v románu. Proč Strana dělá to, co dělá, se dozvídá až ve chvíli, kdy se ocitá ve spárech myšlenkové policie a je mučen na ministerstvu lásky.
Poslouchejte. Čím víc mužů jsi měla, tím víc tě miluju . . . Nenávidím čistotu. Nenávidím dobrotu. Chci, aby všichni byli zkažení až do morku kostí.
Winston mluví k Julii, když se poprvé poznávají. Nežárlí ani ho neznepokojuje počet Juliiných sexuálních partnerů, ale naopak si libuje v jejích minulých zkušenostech, protože každá z nich představuje akt vzpoury proti straně a Juliina vzpurnost je jednou z vlastností, které Winstona nejvíce přitahují.
V této hře, kterou hrajeme, nemůžeme vyhrát. Některé druhy neúspěchu jsou lepší než jiné, toť vše.“
Winston a Julie hovoří o tom, že ať udělají cokoli, nevyhnutelně skončí v rukou myšlenkové policie. Druh selhání, o němž Winston věří, že je lepší než ostatní, je zemřít při nenávisti ke Straně, což je osud, který mu Myšlenková policie v posledních okamžicích románu odepře.
Bojím se smrti. Jsi mladý, takže se jí pravděpodobně bojíš víc než já. Zřejmě ji budeme odkládat, jak jen to půjde. Ale to na tom nic moc nemění. Dokud lidé zůstávají lidmi, jsou smrt a život totéž.“
Winston a Julie se baví o tom, zda by neměli přerušit svůj románek, aby se pokusili zůstat naživu co nejdéle. Winston si všímá běžného aspektu lidského života, totiž že samotný koncept toho, že žijeme, znamená, že jednoho dne zemřeme. Winston také vyslovuje představu specifickou pro svět románu, že život ve Straně je jakousi živou smrtí.
Nemyslím si, že je to něco – myslím, že to nikdy nebylo k ničemu. To se mi na tom líbí. Je to malý kousek historie, který zapomněli změnit. Je to poselství z doby před sto lety, kdyby ho člověk uměl číst.
Winston vysvětluje Julii své těžítko. Stejně jako u mnoha jiných věcí v románu se jeho hodnota pro Winstona měří jeho schopností sloužit jako spojení s minulostí. Vážky si necení proto, že je krásná, nebo dokonce proto, že je zakázaná, ale proto, že stojí jako artefakt historie, kterou se Strana snažila vymazat.
Neumím si představit, že bychom za svého života mohli něco změnit. Ale lze si představit, že tu a tam vzniknou malé uzlíčky odporu – malé skupinky lidí, které se spojí a postupně se rozrostou, a dokonce po sobě zanechají pár záznamů, aby další generace mohly pokračovat tam, kde my skončíme.“
Winston hovoří s Julií a nastiňuje své chápání toho, jak jeho vlastní malé odpory a vzpoury zapadají do širšího příběhu o tom, jak jednou svrhnout Stranu. Jeho pocity odrážejí skutečnost, že i když Winston ví, že se za svého života pádu Strany nedočká, má důvod si myslet, že jeho činy mají smysl. Stejná představa se odráží i ve spisech Emmanuela Goldsteina.
Myslíme si, že existuje nějaké spiknutí, nějaká tajná organizace, která pracuje proti Straně, a že jste do ní zapleten. Chceme se k ní připojit a pracovat pro ni. Jsme nepřátelé strany. Nevěříme zásadám Ingsocu, jsme myšlenkoví zločinci. Jsme také cizoložníci. Říkám vám to proto, že se vám chceme vydat na milost a nemilost. Pokud chcete, abychom se usvědčili jakýmkoli jiným způsobem, jsme připraveni.“
Tady Winston hovoří s O’Brienem, když je pozván k O’Brienovi do bytu. Winston a Julie dávají najevo svůj odpor ke straně, protože se domnívají, že O’Brien je členem Bratrstva, které pracuje na svržení strany. Toto přiznání rychle povede k zatčení a mučení Winstona a Julie myšlenkovou policií.