3. Poselství do Efezu (Zj 2,1-7)

„Opuštěná první láska“

Rozlišující rysy o sedmi církvích

Před vlastním začátkem výkladu poselství do Efezu by bylo užitečné zamyslet se nad několika charakteristickými a společnými rysy, které lze pozorovat v jednotlivých poselstvích církvím Malé Asie, jak je nacházíme ve Zjevení 2. a 3. kapitoly.

Výběr těchto konkrétních církví

Proč sedm a proč právě tyto? Jedná se o dopisy sedmi historickým církvím v době Janova psaní. Každý z dopisů se zabýval skutečnými podmínkami církevního života v Janově době. Protože je však Boží slovo napsáno celému Kristovu tělu pro celé dějiny, jsou také reprezentativní pro všechny církve jak v Janově době, tak kdykoli v dějinách církve. Stejně jako se listy Korinťanům netýkají jen církve v Korintu, ale všech církví minulých, současných i budoucích, tak i tyto listy. Důvody:

(1) Skutečnost, že jich je sedm, ale jen sedm uvedených. Ačkoli existovalo mnoho dalších sborů a mnohé byly větší a známější, bylo vybráno pouze těchto sedm. Sedm je číslo dokončení a předpokládá se, že těchto sedm dokonale představuje podmínky, které by byly charakteristické pro různé církve v průběhu dějin.

(2) Ačkoli je každý list psán konkrétní církvi, všechny listy končí slovy „ať slyší, co Duch říká církvím (pl.)“. Každé poselství se týká všech církví nejen Janovy doby, ale i té naší.

Kristova dostatečnost

Je třeba poznamenat, že každé poselství se svým varováním nebo radou či útěchou začíná upozorněním na některý aspekt Kristovy velebnosti a slávy, pokud jde o jeho osobu a dílo, jak je zjeveno ve vidění v první kapitole. Je však příznačné, že to vždy nějakým způsobem souvisí s potřebami, problémy a podmínkami v místním sboru. To slouží ke zdůraznění toho, jak Ježíš Kristus dokonale naplňuje naše potřeby a je zdrojem naší síly. Všechny problémy a potřeby církve jsou naplněny v Ježíši Kristu. On a pouze On je ODPOVĚDÍ na naše potřeby a ŘEŠENÍ našich problémů. Všimněte si:

(1) Autorem každého poselství je Kristus: je to zvláštní slovo od Něho.

(2) Kristus je odpovědí na každý náš problém: On je naší potřebou a řešením.

(3) Kristus je autoritou pro náš život: Jemu jsme všichni odpovědni.“

Kristova vševědoucnost

Každý list začíná prohlášením o Pánově vševědoucnosti jako „Znám vaše skutky nebo činy“ (srov. 2,2.9.13.19; 3,1.8.15). Jak je to úžasné a jak by nás to mělo přimět k opatrnosti. Mělo by nás to přimět k opatrnosti, abychom chodili podle Ducha, neboť je to sám Kristus, jehož zkoumavé oči jako plamen ohně zkoumají naše skutky. Jak uklidňující však je, že neexistuje žádný problém a žádný stav, s nímž se potýkáme a o němž by On nevěděl nebo se o něj nezajímal.“

Naše vnímavost k místním podmínkám

V každém dopise církvím je jedinečný vztah mezi problémy, kterým čelily, a zvláštní povahou a charakterem prostředí, v němž žily. Právě tyto podmínky představovaly konkrétní pokušení, zkoušky a problémy.

Druhá a třetí kapitola obsahují sedm poselství, která jsou pro nás dnes nesmírně praktická jak na osobní, tak na podnikové úrovni. Každý list obsahuje z větší části šest oddílů:

1. Odkaz na město nebo shromáždění, cíl dopisu

2. Popis Krista, autora a odpovědi

3. Pochvala nebo schválení

4. Odsouzení nebo neduh

5. Pochvala

. Rada nebo napomenutí

6. Výzva a ujištění

Podívejme se nyní na církev v Efezu a na problém opuštěné první lásky ve verších 1-7.

Město a shromáždění (2,1a)

Efez se nacházel poblíž ústí řeky Cayster jen tři míle od pobřeží. Stal se hlavním městem Malé Asie, byl spojen dálnicemi s vnitrozemím Asie a všemi jejími hlavními městy a stal se velkým obchodním centrem. Císař učinil Efes svobodným městem a byl mu udělen titul „nejvyšší metropole Asie“. Nacházel se zde také jeden ze sedmi divů antického světa, Dianin chrám, a byl centrem mystického kultu. „Chrám byl 425 stop dlouhý, 220 stop široký a 60 stop vysoký, měl velké skládací dveře a 127 mramorových sloupů, z nichž některé byly pokryty zlatem. Uctívání Diany bylo ‚náboženskou nemravností‘ v té nejhorší podobě. „36

Církev v Efezu založil Pavel na své třetí misijní cestě (čti Sk 19-20) a právě z této církve Pavel povolal efezské starší, aby se s ním setkali v Miletu, když byl na cestě do Jeruzaléma (Sk 20,16n). Poté se Efez stal sídlem apoštola Jana před jeho vyhnanstvím a po něm, ale dnes tam žádná církev nestojí. Mnozí se domnívají, že tato církev může dobře reprezentovat apoštolský věk ve své morální a doktrinální čistotě.

Autor a odpověď (2,1b)

„Ten, který drží sedm hvězd“. To je poznámka varování a útěchy. Zdůrazňuje Kristovu autoritu, kontrolu, vlastnictví a zajištění poslů místních církví, kteří mají odpovědnost za vedení a vyučování Božího slova. Jsou v rukou vzkříšeného Spasitele, jemuž byla svěřena veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18). On jako ten, kdo je drží, je bude zajišťovat, chránit a uschopňovat k jejich službě. To však také zdůrazňuje, že posel musí být podřízen svému Pánu a zároveň na něm závislý ve všem, co je pro jeho službu potřeba.

„Ten, který chodí mezi sedmi svícny“. „Který chodí.“ Ve vidění z první kapitoly zjevně stojí, ale zde vidíme nejen Kristovu stálou přítomnost uprostřed nás, ale i jeho aktivní službu. V této službě nás zkoumá z hlediska kvality naší produkce, zajišťuje naše potřeby a je nám vždy k dispozici, když hledáme službu a společenství. Naší potřebou je být Mu k dispozici! To je také varování a útěcha.

Pochvala neboli schválení (2,2-3)

Pánovo poznání

Úvodní slova 2. verše „Vím“ slouží ke zdůraznění Kristovy vševědoucnosti, zájmu a hodnocení skutků, života a činnosti církve. Nic mu neunikne, nic! Srovnej 1Kor 3,12f; 2Kor 5,9-10; Ž 139,1-12.

Jejich skutky

„Skutky“ je podstatné jméno erga, množné číslo ergon, a odkazuje na „skutek nebo činnost či úkol (jednalo se o aktivní církev), na profesní nebo oficiální činnost či službu (ukazuje, že Kristus věděl o jejich oficiálních službách a službě, tj, starší, diakon, učitel, pomocník atd.), a o úspěších, výkonech (Kristus věděl, co pro něj vykonali). Srovnej 1 Kor 15,51.

„Námaha“ je kopos a označuje námahu nebo práci až do vyčerpání. Zdůrazňuje hloubku a míru jejich práce pro Pána. Srovnej Kol 1,29-2,1.

„Vytrvalost“ je jupomenw, od jupo, což znamená „pod“, a menw, což znamená „setrvávat“. Odkazuje na schopnost nebo dovednost vydržet, zůstat pod tlakem nebo bolestí po dlouhou dobu. Jde o sílu vytrvat. Srovnej Jakub 1,2-4. Toto slovo zdůrazňuje rozsah jejich práce, zatímco „dřina“, kopos, zdůrazňuje stupeň. Verš 3 to rozvede.

Jejich morální a doktrinální čistota

„Že nemůžete snášet zlé lidi“. „Snášet“ je řecké bastazw, „nést, nosit jako břemeno“, a pak „snášet“, „tolerovat“. Nyní srovnej Galatským 6,1-5. Když však lidé odmítají reagovat na Slovo a osobní pokárání, nastává čas, kdy by věřící již neměli jejich jednání tolerovat a musí podniknout nezbytné kroky, jak je uvedeno ve Slově. Pointa: Efezský sbor odmítl připustit, aby v církvi pokračovalo odpadlictví a nemorálnost. Uplatňovali církevní kázeň, když lidé odmítali reagovat na Boží slovo (Mt 18,15-18; 2K 6,14-7,1; 2Tes 6,14; 2Tes 6,1). 5,19-20; Titovi 3,10-11).

Jejich duchovní rozlišování

„A podrobili zkoušce …“ peirazw, „provést důkaz, vyzkoušet, zkusit, dokázat“. Pamatovali na slova apoštolů o falešných učitelích (Sk 20,20-31; Jud 17-18). Existují tři hlavní oblasti, které je třeba zkoušet: (1) poselství a doktrinální víra (1J 4,1-2); (2) způsob života (1J 3,10; 4,8; Juda; Mt 7,15f); (3) posluchači, koho oslovují? (1 Jan 4,5-6).

Ve 3. verši je shrnuta jejich vytrvalost. Vydrželi. Neunavili se, ale věci nebyly takové, jaké by měly být. Efez byl pravověrný v teologii, praxi i službě, přesto mu něco chybělo, co by, pokud by se to nenapravilo, zničilo jejich schopnost nést světlo. Následuje tedy odsouzení. Klíč k jejich problému můžeme vypozorovat, když srovnáme zdejší skutky, práci a vytrvalost s církví v Tesalonice (1Te 1,3), kde jsou použita stejná řecká slova, jen bychom si měli všimnout doprovodných slovních spojení – práce víry, práce lásky a vytrvalost naděje. Víra, láska a naděje byly zdrojem práce, námahy a vytrvalosti. Tím byla zdůrazněna produkce z vitálního duchovního života.

Osud nebo neduh (2,4)

„Opuštěná první láska“. Slovo „opustil“ je řecké slovo afihmi, „opustit, zanechat, odejít“. Zdůrazňuje čin, za který je člověk osobně odpovědný. Nejedná se o ZTRACENOU LÁSKU, ale o OPUŠTĚNOU LÁSKU a naznačují tři konkrétní problémy: (a) postupným odchodem se vzdálili od svého původního postoje oddanosti a vroucnosti ke Spasiteli (hebr. 3,7f); (b) službu Pánu začali upřednostňovat před láskou, oddaností a společenstvím s ním (vzpomeňme na 1Te 1,3 a srovnejme Přísloví 4,23); (c) jejich práce se postupně stala pouze mechanickou, věcí, za kterou byli zodpovědní, ale Spasitel chce, aby byla výsledkem trvalého života, výsledkem důvěrného chození s ním skrze Božího Ducha (Jan 15,1-7; Gal 3,7). 5,1-5.16-26; Ef 5,18).

Člověk uprostřed církví však viděl, co jim chybí: opustily (nikoli „ztratily“) svou první lásku (Jer 2,2). Místní církev je zaslíbena Kristu (2 Kor 11,2), ale vždy hrozí nebezpečí, že tato láska ochladne. Stejně jako Marta můžeme být tak zaneprázdněni prací pro Krista, že nám nezbývá čas na lásku k němu (Lk 10,38-42). Krista více zajímá, co děláme s Ním, než pro Něj. Práce nenahradí lásku. Pro veřejnost byla efezská církev úspěšná, pro Krista padla. 37

Když Pán poprvé jmenoval dvanáct učedníků, je příznačné, že Marek nám říká, že Ježíš je jmenoval za dvěma hlavními účely, které jsou v řeckém textu vymezeny dvěma jina účelovými větami: (a) aby byli s ním a (b) aby je poslal kázat a vyhánět démony, přičemž pořadí je zde velmi významné. Prvním pořadím jeho určení bylo jejich společenství, bytí s Pánem Ježíšem, přičemž jejich služba ve světě byla výsledkem tohoto společenství jako kořen k ovoci nebo uschopnění k činnosti.

S tímto vědomím se dostáváme k Pánově láskyplné radě a napomenutí.

Rada nebo napomenutí (2,5a.b)

Církev jako Efez byla podle všech vnějších znaků velmi duchovní církví, neboť to byla jistě církev, která byla velmi aktivní v Božím díle. Pracovali pro Pána, mnoho snášeli, byli doktrinálně pevní a pevně se stavěli proti skutkům nikolaitů (verše 2-3, 6). Přesto něco nebylo v pořádku. Provinili se hříchem, který je někdy těžké odhalit. Ale Pán, který zná naše srdce stejně dobře jako naše vnější skutky, radí Efezu, aby udělal tři věci, které byly zoufale potřebné k obnovení jejich blízkosti a chození se Spasitelem, jinak ztratí své svědectví. V tomto poselství je velmi důležité poučení pro Boží lid v jakémkoli historickém období, ale poselství je zde zvláště důležité pro naši společnost zaměřenou na výkon. Je to varování, že pokud nebudeme stále tak opatrní, můžeme ztratit svou duchovní vitalitu, trvalý životní princip, kdy žijeme a sloužíme z vědomí o Něm, a sklouznout do pouhé ortodoxní rutiny. Kdosi správně řekl, že rutina se může stát jako rutina, která nemůže být ničím jiným než hrobem s vytlučenými konci.

Tři věci, které potřebovali:

(1) Pamatovat. To je výzva k zamyšlení, k návratu a vzpomínání na minulost. Spasitel říká: „Vzpomeňte si, jak to bývalo ve vašem vztahu ke mně“. Proces ohlížení se zpět je nepochybně také výzvou k poznání svého skutečného stavu. Nemůžeme dost dobře vyznat hřích, pokud ho jasně nevidíme takový, jaký je. Ztratil náš křesťanský život něco ze svého vzrušení a radosti? Připadá nám naše křesťanská práce poněkud nudná a fádní, dokonce až úmorná? Ztratili jsme radost z Pána, pokud ano, je to proto, že jsme opustili pozici oddanosti a zaměstnání s Kristem.

„Upadli“ je v řečtině dokonavý čas. Dívá se na dokonaný čin s existujícími výsledky, na stav, a ne na proces. Jsme v padlém stavu (jsme mimo společenství) a pracujeme v energii těla, kdykoli se vzdálíme nebo přestaneme pracovat ze stavu lásky a oddanosti, který pramení z osobního společenství nebo chození ve víře s Pánem Ježíšem.

(2) Čiňte pokání. Pokání je řecké slovo metanoew. Toto slovo znamená změnit smýšlení nebo záměr, změnit své rozhodnutí. Znamená to uznat své předchozí rozhodnutí, názor nebo stav za nesprávný a na jeho místě přijmout a přejít na novou a správnou cestu. Sloveso je v řečtině v aoristu, který může nahlížet na jednorázový, rozhodující čin. Pokání zahrnuje vyznání hříchu s cílem přestat se špatným chováním, aby mohlo být nahrazeno tím, co bylo správné.

(3) Opakování. „Dělej skutky, které jsi dělal na začátku“. To není výzva k větší křesťanské službě nebo k obnovení křesťanské činnosti. Té měli dost. Co tím tedy Pán myslí a jak se to týká nás?“

„První“ je prwtos, což znamená „první v čase, místě nebo postavení“. Je zřejmé, že se vztahuje k počátku života křesťana, ale nemohl by zahrnovat i ty skutky, které by měly být v životě věřícího první a jsou nejdůležitější kvůli tomu, co znamenají pro nás, pro Boha a pro naše společenství s ním?

Jaké jsou tedy první skutky? Jan to neříká, ale ve světle výše uvedených pasáží k nim patří základní techniky a disciplíny společenství a setrvávání v Pánu. Zahrnovalo by to například upřímné vyznání hříchů, modlitbu, studium Bible, četbu, rozjímání, memorování, společenství s věřícími, zaměstnání se Kristem a zaměření celého života na něj, život ve víře, zúčtování s naším postavením v Kristu atd. (srov. Mk 3,14; 6,30-32; Jan 15,4-8; Ž 119).

Odstranění alternativy (2,5c)

Odstranění jejich svícnu nebo svědectví je alternativou. Náš Pán říkal a říká: buď uděláte výše uvedené tři věci, nebo ztratíte schopnost nést světlo. Opuštěná láska znamená ztracené světlo. Efezská církev dnes nestojí. Její světlo bylo nejen ztlumeno, ale zcela vyhaslo.

Druhá pochvala neboli schválení (2,6)

Nenáviděli skutky nikolaitů. Učenci se v chápání této skupiny liší. Někteří se domnívají, že to byli stoupenci Mikuláše podle raných církevních Otců (srov. Sk 6,5). Protože se zdá, že jejich hereze je spojena s Balámovým učením v 2,14-15, někteří se domnívají, že šlo o antinomickou sektu, která prosazovala licenci ve věcech křesťanského chování, včetně volné lásky. Jiní se na základě etymologie slova, které může znamenat „ten, kdo vládne laikům“ nebo „laický vítěz“, domnívají, že šlo o blud, který povyšoval duchovenstvo nad laiky. Bez ohledu na to se církev v Efezu proti této herezi rázně postavila a Pán ji za to chválí. Všimněte si, že to, co bylo v Efezu pouhou záležitostí skutků, se v Pergamu stalo přijatým učením, protože bylo tolerováno. Důležité poučení. Pokud nebudeme své praktiky korigovat slovem, stanou se z nich tradice, které se stanou lidským učením, jež ruší Boží slovo.

Výzva nebo apel (2,7a)

Závěrečné napomenutí (2,7a). „Kdo má uši, ať slyší, co Duch říká církvím“. Jedná se o láskyplnou výzvu k naslouchání tomu, čemu Duch svatý učí v těchto sedmi poselstvích. Všimněte si změny z výzvy k jednotlivci, „kdo má uši“, na množné číslo, „co Duch říká církvím“. Tato změna rozšiřuje apel každého poselství na všechny církve, protože poselství jsou reprezentativní a vztahují se na nás všechny. Duch Boží, který je Duchem pravdy a autorem a učitelem Písma, nás zde vyzývá, abychom zhodnotili svou otevřenost a reagovali na věci, které je třeba se v těchto poselstvích naučit a aplikovat.

Jistota neboli ujištění (2,7b)

Každé poselství Zjevení 2 a 3 končí zaslíbením vítězi, ale o významu zaslíbení pro vítěze panují velké neshody. „Přemoci“ je nikaw, „zvítězit, zvítězit, triumfovat, překonat“. Otázkou však je, jak přesně máme tato zaslíbení těm, kdo zvítězí, chápat. Právě v tomto bodě panuje neshoda. Existují čtyři základní pohledy na tyto pasáže:

(1) Pohled na ztrátu spasení: Zaslíbení jsou napsána věřícím, aby je povzbudila k vítězství, aby neztratili své spasení. Nepřemožení znamená ztrátu spasení.

(2) Pohled na konečné vítězství víry neboli vytrvalost svatých: Podle tohoto názoru všichni opravdoví věřící vytrvají a zvítězí nad světem tím, že žijí zbožným a poslušným životem. Překonání se rovná věrnosti nebo poslušnosti, která dokazuje pravost spasení.

(3) Pohled všech věřících: Všichni věřící jsou věrní a poslušní: Podle tohoto názoru se všichni věřící stávají vítězi v okamžiku, kdy uvěří v Ježíše Krista. Samotný akt víry přemáhá svět: „Kdo jiný přemáhá svět, než ten, kdo věří, že Ježíš je Boží Syn?“ (srov. (1 Jan 5,5). V tomto postoji je v popředí víra, nikoli věrnost.

(4) Pohled na odměny: Podle tohoto názoru jsou pasáže o vítězích zaslíbeními o odměnách, které jsou věřícím dávány, aby je povzbudily k věrnosti tím, že překonají životní zkoušky a pokušení skrze víru ve svůj nový život v Kristu.

Diskusi o různých názorech a některých souvisejících otázkách viz příloha 3. Z důvodů uvedených v dodatku 3 je čtvrtý názor stanoviskem, které je prezentováno v této studii.

Zaslíbení týkající se stromu života: „Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života, který je v Božím ráji.“ (Zj 2,7b)

„Ráj“, paradeisos, je perské slovo, které znamená „zábavní park nebo zahrada“. Septuaginta ho používá k překladu rajské zahrady v Genesis 2,8-10. V tomto překladu se objevuje i v češtině. Pro orientální mysl znamenalo souhrn blaženosti. Kristus jako „poslední Adam“ je obnovitelem ztraceného ráje, jak je jasně vidět ve Zjevení 22,1-4 a 14.

A co „strom života“? Za prvé, strom života je doslovný. Není to jen symbol pro věčný život nebo pro osobu Krista. Ve Zjevení 21,1-22,5 Jan popisuje věčný stav, který zahrnuje nové nebe a novou zemi s novým Jeruzalémem, což je doslovné místo, jehož popisu je věnováno asi 25 veršů. Nejedná se o symbol.

Druhé, pravděpodobně se nejedná pouze o jeden strom, ale o souhrnný termín odkazující na celou řadu stromů, které existují mezi řekou a alejí popsanou ve 22. kapitole Zjevení. To vše je součástí nádherného parku či Božího ráje.

Zatřetí, mít právo na strom života se nerovná spasení, ani není nutné pro zachování života. Proč? Protože vlastnictví věčného života a udržení věčného života pochází z vlastnictví Ježíše Krista, který je naším věčným životem. Všichni věřící vlastní věčný život v okamžiku, kdy uvěří v Krista (Jan 3,16). Navíc věčný život jako Boží dar těm, kdo věří, není nikdy udržován tím, co děláme. Srovnej 1J 5,11-12; Jan 1,12; 3,16.18.36; 5,24; 6,47; 11,25.26; 20,31; 17,3. Všichni věřící mají právo na život.

Za čtvrté, strom života tedy musí nabízet nějakou superlativní zkušenost a požehnání, i když podrobnosti nám prostě nejsou vysvětleny. Je to ponecháno s jistou nejasností, ale ve 2 Kor 12,4 čteme, že Pavel, když byl uchvácen do ráje, slyšel nevyslovitelná slova, která člověk nesmí vyslovit. Hodges píše: „Nejasnost obklopující zaslíbení stromu života je příkladem záměrné nevyjádřenosti odměn, o nichž je řeč. Téměř všechna ostatní zaslíbení mají něco podobného neurčitého, ale numinózního charakteru. „38

Jde prostě o zvláštní odměnu pro ty, kdo zvítězí díky cestě víry, jejímž výsledkem je věrnost; je to zvláštní odměna zvláštního požehnání, která nějakým způsobem obohatí požehnání ráje. Připomínám Pavlova slova v 1. Korintským 15,58, která slibují:

Proto, moji milovaní bratři, buďte vytrvalí, neochvějní, vždycky hojní v díle Páně a vězte, že vaše námaha není v Pánu marná.

36 Warren W. Wiersbe, Wiersbe’s Expository Outlines on the New Testament, Victor Books, elektronické vydání.

37 Wiersbe.

38 Zane C. Hodges, The Gospel Under Siege, Redencion Viva, Dallas, TX, 1982, str. 118.