Jako bývalý profesor, současný autor a profesionální řečník jsem celý svůj dospělý život strávil studiem lidí. Jednou z největších otázek, na které jsem se snažil odpovědět, je, proč jsou někteří lidé vítězové, zatímco jiní fňukalové.
Myslím, že jsem některé odpovědi našel. A ten rozdíl nemá téměř nic společného s geny, pohlavím, rasou, náboženstvím, věkem nebo vzděláním člověka. Ale rozdíl má téměř vše co do činění se způsobem, jakým tyto dvě skupiny myslí, mluví a jednají.
Dobrá zpráva je, že vy … ano, vy … můžete být vítězem v životě, v práci i doma, pokud si osvojíte tři postupy. Čtěte dále.
Vítězové mají otevřenou mysl.
Vědomě se zdržují myšlenky, že by určitý cíl mohl být nemožný. Místo toho si stále myslí, že „by to prostě mohlo vyjít“. A dokud si budou myslet, že jejich cíl je možný, jejich podvědomá mysl bude i nadále pracovat na dosažení jejich cílů.
Naproti tomu fňukalové si myslí: „To nikdy nebude fungovat.“
Podvědomě si myslí, že jejich cíl je možný. Vymýšlejí si nejrůznější důvody, proč by to neměli zkoušet. Svou nedostatečnou snahu nebo pocity strachu si racionalizují tím, že si namlouvají „racionální lži“.
Vítězové vyslovují pozitivní slova afirmace.
Zjednodušeně řečeno, vítězové mluví úplně jinak než fňukalové.
Treasure Ransom, počítačový instruktor na nejprestižnější lékařské klinice na světě, se zúčastnil mého programu Cesta k výjimečnosti a zjistil, jak mocná je tato technika. Treasure říká,
„Vaše Cesta na mě udělala trvalý dojem a dodala mi sebedůvěru, kterou jsem nikdy předtím neměl. Moje sebevědomí je silnější a já se nyní dokážu podívat na své úspěchy a být z nich nadšená a hrdá, nikoliv v rozpacích. Jsem schopen přijímat pochvalu od druhých, zatímco dříve jsem ji smetával ze stolu. Zlomovým bodem byl proces afirmace, který jste mě naučili a který nadále používám. Nyní na všem hledám pozitiva, místo abych se zabývala negativy. Hledám pozitiva u každého člena své rodiny a spolupracovníků a vyjadřuji jim své uznání. To přineslo obrovský rozdíl. Děkuji, že jste mě naučili vyslovovat pozitivní slova afirmace.“
Treasure se pomocí této techniky naučil být vítězem. Naučila se afirmovat sebe i druhé. A můžete to udělat i vy.
(F.Y.I. Můj další program Cesta se bude konat v Minneapolisu 4.-5. května 2017. Pro více informací klikněte sem.“
Vítězové vyslovují pozitivní slova afirmace sobě i ostatním. Vítězové si mohou zapamatovat klíčová slova nebo sebemotivující věty a nahlas je opakovat stále dokola.
Pokud si chce například vítěz osvojit trpělivost, může si jednoduše padesátkrát ráno a padesátkrát odpoledne zopakovat slovo „trpělivost“. Když pak bude čelit nepříjemnému spolupracovníkovi nebo záchvatu smůly, automaticky zareaguje trpělivostí.
Vítězové si vždy najdou něco pozitivního. Dr. Robert Schuller vypráví příběh o velkém suchu během velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století. Když přišlo období sklizně, jeho otec obvykle sklidil sto vozů plných obilí. Toho roku však jeho otec sehnal pouhou polovinu vagonu.“
Robert říká, že na otcovu odpověď nikdy nezapomene. Když seděli u stolu a drželi se za ruce, jeho otec řekl: „Děkuji ti, Bože, že jsem nic neztratil. Znovu jsem totiž získal semínko, které jsem zasadil na jaře.“ Zasadil půl vozu osiva a na podzim sklidil půl vozu osiva.
Zatímco ostatní farmáři říkali: „Přišli jsme o 90 až 100 nákladů,“ jeho otec ho učil: „Nikdy nepočítej, co bys mohl mít, jinak budeš sklíčený. Nikdy se nedívej na to, co jsi ztratil. Dívej se na to, co ti zůstalo.“ Tak přemýšlejí a mluví vítězové.
Vítězové mají naopak tendenci soucítit. Říkají takové věci jako: „Ach, ty nevíš, jaké mám problémy… nebo… já jsem to nedokázal… nebo… jednou jsem to zkusil a neuspěl jsem.“. Vyslovují slovní nadávky, které ubíjejí jejich chuť začít a schopnost uspět.
Vzhledem k tomu, jak přemýšlejí a jak mluví, je rozdíl v chování vítězů a fňukalů obrovský.
Vítězové si cestu najdou.
Fňukalové ne. Je to tak jednoduché.
Jeden televizní komik to shrnul docela dobře. Řekl: „Vždycky jsem si myslel, že jsem smolař. Pak jsem si jednoho dne uvědomil, že jsem prostě zatracený smolař. Nikdy jsem se ani nesnažil.“ To je smutný, ale pravdivý příběh mnoha lidských životů.
Vítězové si cestu najdou.
To jsem se dozvěděl na jedné přednášce, kterou jsem před časem měl. Po letu jsem dorazil do hotelu Ritz Carlton ve Phoenixu-Scottsdale v jednu hodinu ráno, ale moje oblečení ne. Měl jsem na sobě džíny, tričko a tenisky a v 8 hodin ráno, tedy necelých 7 hodin po příletu, jsem měl promluvit k novému, velmi důležitému klientovi – zástupu lidí v kravatě a obleku.
Pospíchal jsem do haly a sdělil recepčnímu svůj problém. Požádal jsem ho, zda bych si mohl půjčit oblek, který by mohl použít některý z jejich číšníků. Řekl mi, že se mám v šest hodin ráno podívat do úklidu, co by případně mohli mít.
V šest hodin ráno jsem se obrátil na vedoucího úklidu. Měla jen jeden oblek a ten jí byl příliš velký. Rukávy byly příliš dlouhé. Kalhoty nebyly ani olemované. Vzal jsem si ho. Usoudila jsem, že si kalhoty můžu připnout, a když budu při gestikulaci držet ruce nahoře, rukávy mi nebudou padat přes ruce. Jediný další problém byl, že neměly vůbec žádné boty. Ke svému pytlovitému obleku z Ritz Carltonu jsem si musel vzít své bílé tenisky.
Takže se šlo na řeč. Když mě spíše formální viceprezident uviděl, jeho první poznámka zněla: „Co je to za oblečení?“. Vysvětlil jsem mu, co se stalo a co jsem s tím udělal. Řekl: „Dobrý nápad.“
Víceprezident mě pak představil publiku. Popsal mi mé utrpení. Publikum si tento projev zamilovalo. Dokonce si mysleli, že můj „outfit“ přispěl k celkovému dojmu z prezentace, a navrhli mi, abych se tak oblékal vždycky.
No nevím. Ale vím, že vítězové si nějaký způsob najdou. Je to jedno ze šesti tajemství, která přednáším ve své přednášce na téma UP Your Attitude.
Tak tomu bylo i v případě Roeblingových. John Roebling byl inženýr, který dostal nápad postavit Brooklynský most, který by spojil ostrov Manhattan s Brooklynem. Všichni odborníci na stavbu mostů a stavební inženýři však tvrdili, že je to nemožné. A i kdyby se ho podařilo postavit, vítr a příliv by ho zničily.
Přesto John a jeho syn Washington přišli na to, jak by se problémy daly vyřešit. Začali stavět, dokud nedošlo ke strašlivé nehodě. Při ní John zahynul a Washington se ponořil pod vodu na tak dlouho, že utrpěl trvalé poškození mozku. Washington už vlastně nikdy nechodil ani nemluvil.
Všichni říkali, aby se na projekt zapomnělo. Washington však ne. Vyvinul komunikační systém, kdy se mohl jedním prstem dotknout ruky své ženy. Jejím prostřednictvím komunikoval s inženýry a dohlížel na projekt 13 let. A nakonec, v roce 1883, proudila doprava po dokončeném Brooklynském mostě. Když to Washingtonu Roeblingovi oznámili, radostí se rozplakal. Našel způsob, jak z nemožného snu udělat skutečnost.
Jako čtenář úterního Tipu vím, že jste spíše vítěz než fňukna. Fňukalové by na takovou informaci zvysoka kašlali. Ale důkazy jsou zdrcující. Vítězové myslí, mluví a jednají jinak a jediné, co musíte udělat, je myslet, mluvit a jednat jako oni, abyste dosáhli většího úspěchu než kdykoli předtím.
Úterní tip Dr. Zimmermana, číslo 869 – 3 rozdíly mezi vítězi a fňukaly