Termíny „funkcionalismus“ a „strukturální funkcionalismus“ a jim odpovídající „ismy“ jsou dnes ve svých významech poměrně ustálené. Nebylo tomu tak však vždy. Než se podíváme na teorie, je na místě krátký exkurz do měnících se nuancí těchto pojmů.
„Funkcionalismus“ je široký pojem. V nejširším slova smyslu zahrnuje jak funkcionalismus (úzce vymezený), tak strukturálně-funkcionalismus. Používám jej především v užším smyslu, tj. pro označení myšlenek spojených s Bronislawem Malinovským a jeho následovníky, zejména sirem Raymondem Firthem. Je to perspektiva zabývající se jednáním mezi jednotlivci, omezeními, která na jednotlivce kladou sociální instituce, a vztahy mezi potřebami jednotlivce a uspokojováním těchto potřeb prostřednictvím kulturních a sociálních rámců. Strukturálně-funkcionalistická perspektiva má tendenci zabývat se méně individuálním jednáním nebo potřebami a více místem jednotlivců ve společenském řádu nebo dokonce samotnou konstrukcí společenského řádu. Tento druhý termín typicky označuje práci A. R. Radcliffa-Browna a jeho následovníků. V Británii k nim patřili mimo jiné E. E. Evans-Pritchard (ve svých raných pracích), Isaac Schapera, Meyer Fortes a Jack Goody.
Hranice mezi strukturálním funkcionalismem a funkcionalismem však nikdy nebyla pevná. Některým Radcliffe-Brownovým stoupencům nevadilo označení „funkcionalista“, jiní si oblíbili označení „strukturálně-funkcionalistický“ nebo „strukturalistický“ (aby odlišili svou práci od práce Malinowského). V padesátých letech 20. století navíc zazněl termín „britský strukturalista“, aby se odlišil radcliffe-Brownianismus od Léviho-straussianismu nebo „francouzského strukturalismu“ (popsaného v kapitole 8).