Jakmile jsou kopce v dáli jen hrboly a hřebeny na zpětném zrcátku posluchače, který se vydává na cestu do Svatých domů, věci začínají být výstřední. Zatímco úvodní tři skladby alba obsahují zeppelinovské standardy („The Song Remains the Same“ a „Over the Hills and Far Away“) a nedoceněné skvosty („The Rain Song“), tři písně, které tvoří prostřední část – „The Crunge“, „Dancing Days“ a „D’Yer Mak’er“ – patří k nejrozporuplnějším kouskům v celé zeppelinovské diskografii, zejména druhá z nich. Vypůjčíme-li si šibalský vtip Erica Stoltze z filmu Kicking and Screaming, mnohé z těchto písní „míří ke hvězdám a trefují střechu“. Tu a tam kritici při popisu těchto chlapíků nadhodí nálepku „progresivní“, a ne bezdůvodně; suitou připomínající kompozici eposů jako „Stairway to Heaven“ a „Achilles Last Stand“ dodnes obdivuje nejeden absolvent Berkelee.
Pokud se na kratší, kompozičně jednodušší skladby jako „The Crunge“ díváme jako na malé kousky v celkovém kariérním oblouku, můžeme je však vnímat jako jednotky progrese. Členové Led Zeppelin si v době vydání Houses of the Holy již upevnili pozici zlatých bohů rocku; není divu, že jim přišla na mysl myšlenka na rozvětvení. Progresivita pro progresivitu není žádná ctnost, ale o to ve skladbách jako „The Crunge“ nejde, ani to není zvuk kapely opojené myšlenkou hrát na divokou kartu. Jamesem Brownem inspirovaný funk v „The Crunge“ není na míle vzdálený zvukové podobě, kterou si skupina vytvořila po Zosu; je to spíše kreativní variace na téma.
V podstatě hned na začátku se „The Crunge“ zřetelně podobá skladbě, která přišla nejednou před ní: „When the Levee Breaks“. Tato skladba, závěrečná kapitola alba Zoso, se proslavila nikoliv svými přednostmi jako píseň – i když je to zatraceně dobrý závěr -, ale spíše samplovatelností svého beatu. Když se v „The Crunge“ rozezní bicí Johna Bonhama, nebudeme se mýlit, když se budeme ptát, proč se v ní neobjevilo tolik písní jako v „When the Levee Breaks“. Ano, metrum 9/8 je složitější přiřadit k jiným skladbám, ale je to snadno jeden z Bonhamových nejlepších beatů, a když se hraje v tandemu s rozmáchlou basovou linkou Johna Paula Jonese, je to stejně dobrý základ pro proud bičující lyriky jako cokoli jiného.“
No, „The Crunge“ není špatná skladba. Je to vlastně skvělá zábava a vedle „D’Yer Mak’er“ je to jeden z klíčových příkladů využití humoru v hudbě Led Zeppelin. Přes všechny těžkotonážní makabrózní obrazy a středověké pověsti, které tolik definují některé známé skladby skupiny, jsou tihle kluci pod tím vším stále rockovou kapelou, tou samou, která nazpívala „Livin‘ Lovin‘ Maid (She’s Just a Woman)“. I jarní úklid pro královnu máje musí jednou skončit.
Jakmile však švih „The Crunge“ nastolí Bonhamova úderka na bicí, věci se rychle změní v podprůměr. Text Roberta Planta je docela rutinní, s hojným používáním slova „baby“ (i na rock n‘ rollové poměry), aby popsal, jak moc se zamiloval do bezejmenné ženy. Při pokusu o pastiš funku, v němž v době vydání Houses of the Holy stále převažovali černošští hudebníci, se kapela moudře vyhýbá čemukoli otevřeně rasistickému. Přesto je to skupina poměrně bledých bílých Britů, kteří se snaží působit jako nadšenci Jamese Browna, což působí, pokud ne rasisticky, tak přinejmenším neuvěřitelně (a komicky) nemístně. Pokud se budete mít na pozoru, najdete mezi mnoha písněmi z pera Led Zeppelin roztroušené momenty funku a groovu, ale ne vždy se jeden moment funku nebo jednotlivý groove rozroste v plnohodnotný jam, zejména ne takový, jako je „The Crunge“, který je skrz naskrz žánrovým cvičením. Z hudebního hlediska si členové Zeppelin vedli mnohem lépe, pokud jde o snahu rozšířit svůj záběr jako autoři písní.
Průměrná hudba však naštěstí neodsuzuje „The Crunge“ k neúspěchu. V brilantním, téměř meta obratu si kapela najde čas, aby na posluchače pomrkala závěrem písně. V čele s koncem Plant neustále opakuje, že hledá most; v kontextu to vypadá, jako by most odkazoval na vzdálenost mezi ním a ní. Když vše náhle skončí a Plant se zeptá: „Kde je ten zmatený most?“, je najednou přesně jasné, o čem mluví: kapela do hudby most nenapsala. Píseň jako „The Crunge“ by za normálních okolností most obsahovala, ale autoři písní Plant, Bonham, Page a Jones ho hravě vynechali, sebemrskačsky přijímajíce svou neschopnost hrát jakýkoli žánr, který se jim líbí. Po většinu této krátké skladby Zeppelin pohodlně hrají funk svým vlastním nedopečeným způsobem; kdyby skladba skončila ještě v této náladě, mohl to být docela dobře zahozený experiment. Ale díky jednomu gagu – a jediné čtyřslovné otázce – se „The Crunge“ stává malou komediální klasikou, jazykolamem o omezenosti skupiny.“
Předchozí příspěvky
*Úvod / „The Song Remains the Same“
*“The Rain Song“
*“Over the Hills and Far Away“