Ani 25 let po „zmizení“ tibetského pančhenlamy se Čína nepřiblížila svému cíli

Exilové tibetské buddhistické mnišky nesou transparenty během protestního pochodu požadujícího propuštění svého náboženského vůdce Gedhuna Čhökji Ňimy, 11. pančhenlamy, kterého čínské úřady v tento den v roce 1995 v Tibetu umístily do domácího vězení, v indické Dharmsale, středa 17. května 2017. © 2017 AP Photo/Ashwini Bhatia

17. května uplynulo 25 let od chvíle, kdy čínské bezpečnostní síly odvezly šestileté tibetské dítě Gendun Čhökji Ňimu a jeho rodiče ze vzdáleného města v Tibetu. Od té doby o nich nikdo neslyšel. Dnes nikdo kromě čínských úřadů netuší, kde jsou, co dělají a zda je ještě někdy uvidí na veřejnosti nebo budou žít svobodně.

A přesto ani dítě, kterému je nyní kolem třiceti let, pokud je ještě naživu, ani členové jeho rodiny nebyli obviněni z žádného trestného činu. Chlapec byl spíše týmem tibetských mnichů a lamů identifikován jako reinkarnace předního náboženského učitele, pančhenlamy, což čínská vláda odmítla.

Úřady pomocí postupu, který postrádal autenticitu a zahrnoval výmysly, donutily jinou skupinu mnichů, aby za oficiální reinkarnaci pančhenlamy označila jiné dítě stejného věku, Gjalcena Norbu.

Od té doby se v Tibetu každoročně konají přehlídky tohoto druhého kandidáta, doprovázené policií, úředníky a masivní reklamní akcí zahrnující stovky vynucených věřících. Mezi těmito návštěvami byl fakticky držen v domácím vězení v Pekingu a nikdy mu nebylo dovoleno volně cestovat nebo otevřeně hovořit s cizinci.

Snahy čínských úřadů ospravedlnit čtvrt století trvající nucené zmizení dítěte jsou směšné a mrazivé: Říkají, že Gendun Čhökji Ňima je držen někde v utajení „pro svou vlastní ochranu“. Zdá se, že čínské úřady nikdy nezpochybnily Gjalcän Norbuovu nesvobodu, protože si zřejmě představují, že účinné věznění v Pekingu je vhodné.

V tibetské tradici se však od skutečných reinkarnovaných lámů očekává, že budou hodně cestovat, studovat v různých institucích a setkávat se s širokou škálou lámů, aby získali učení a předání, která jsou ústředním bodem jejich nároků na poznání a náboženskou pravost. Jakmile dosáhnou dospělosti, mohou také svobodně opustit své náboženské závazky, což se mimo Tibet děje poměrně často.

Sedmnáctému karmapovi, dalšímu vysoce postavenému lamovi, kterého čínské úřady uznaly v 90. letech, bylo alespoň umožněno získat vzdělání ve vlastním klášteře – tento experiment skončil pro úřady neslavně, když v roce 1999 uprchl do exilu. V případě oficiálního pančhenlamy však taková šance nebyla využita a pančhenlama zůstává zajatcem v propagandistické vitríně, která má ironicky ukázat, že vláda Tibeťanům poskytuje náboženskou svobodu.

Základy této parodie na porušování lidských práv jsou samozřejmě politické. Čínské úřady chtějí mít absolutní kontrolu nad výběrem příštího dalajlamy, protože současný čtrnáctý z této linie je nezpochybnitelným vůdcem tibetského lidu; je mu nyní 85 let a žije v exilu v severní Indii. Oběma osobám vybraným za pančhenlamu zničila čínská vláda život jen proto, aby mohla jednoho z nich prohlásit za dostatečně starého tibetského lamu a dosadit jím vybrané dítě za 15. dalajlamu, jakmile současný dalajlama zemře, namísto dítěte, které pravděpodobně vyberou Tibeťané v exilu.

Dalajlamové a pančhenlamové byli nejvyššími představiteli duchovní autority v bývalé tibetské náboženské vládě a mezi Tibeťany se těší úctě, která překračuje pluralitu regionálních a sektářských příslušností. Spojovala je mimo jiné jedinečná autorita při výběru a opatrování svých následných reinkarnací. Rozpadu tohoto zvláštního vztahu na počátku 20. století využila čínská nacionalistická vláda a v mnohem větší míře komunistická strana k tomu, aby zasáhla do politických záležitostí Tibetu a převzala nad nimi kontrolu. Po přímém nastolení komunistické vlády v 50. letech 20. století dalajlama spolu s přibližně 80 000 uprchlíky uprchl do exilu v Indii. Dalších nejméně 40 000 Tibeťanů se v exilu usadilo počátkem 80. let 20. století.

Vlády někdy hrají roli při jmenování vedoucích duchovních ve své zemi – britský panovník například jmenuje biskupy státní církve. V takových případech je však úlohou vlád potvrzovat rozhodnutí náboženských společenství a hájit přání jejich stoupenců.

Náboženská role čínské vlády v Tibetu, stejně jako jinde v zemi, je přesně opačná: Aktivně se snaží náboženství v Tibetu omezovat, zakazuje studentům jakoukoli náboženskou víru, zakazuje náboženské aktivity státním zaměstnancům i v důchodu a v rámci „sinizace“ vyžaduje, aby byly náboženské doktríny znovu vymyšleny. V převážně muslimské oblasti Sin-ťiang zadržuje tisíce turkických muslimů za běžné projevy víry.

Pokud by čínská vláda chtěla ukázat, že alespoň okrajově respektuje zájmy buddhistů v Tibetu, kteří dalajlamu všeobecně považují za svého náboženského vůdce a představitele, přestala by ho veřejně urážet. Čínské úřady by s ním měly zahájit dialog, umožnit svobodné diskuse mezi ním a duchovními uvnitř Tibetu, potvrdit jeho jmenování, přestat nařizovat sinizaci buddhistického učení a stáhnout týmy úředníků, které umístila do všech tibetských klášterů.

Snahy vlády vnutit tibetské veřejnosti svého kandidáta zatím selhaly: Ačkoli mnoho Tibeťanů soucítí s utrpením, které oficiální pančhenlama prožívá, neoficiální důkazy naznačují, že téměř nikdo nevystavuje jeho fotografie, ledaže by k tomu byl donucen. Pro obyčejné věřící si vláda zničila důvěryhodnost jako arbitr náboženských záležitostí tím, že zneužila nejen oba kandidáty, ale i samotný uctívaný titul.

Čínská vláda musí projevit skutečnou úctu k tibetskému náboženství, jeho věřícím a současným vůdcům, počínaje současným dalajlamou. Bez toho si podle dosavadních důkazů čínskými úřady vynucené předvádění nevinných unesených jako jejich zástupců v Tibetu nezíská podporu tibetské veřejnosti ani dalších osob, které se zajímají o náboženskou svobodu. Oběma pančhenlamům a jejich rodinám, jejichž základní práva jsou již 25 let zneužívána, by měla být okamžitě umožněna svoboda.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.