V nedávném rozhovoru s britským rapperem Zuby řekl Ben Shapiro, který má v řadě důležitých otázek pravdu, něco velmi špatného:
Podle mého názoru a názoru mého otce, hudebního teoretika, který chodil do hudební školy, má hudba tři prvky. Existuje harmonie, melodie a rytmus. Rap splňuje pouze jednu z nich, a to rytmickou část. Melodie a harmonie v něm moc není. A tak se fakticky jedná v podstatě o mluvený rytmus. Není to vlastně žádná forma hudby. Je to forma rytmické řeči. Tedy kromě objektivity, že mě rap prostě až tak moc nebaví, jsem už dříve řekl, že rap není hudba.
Přiznávám, nejsem hudební teoretik. Vlastně jsem možná dokonce ten nejméně pravděpodobný obhájce hudební legitimity hip hopu: běloch středního věku. Ale jako příležitostný posluchač tohoto žánru v jeho „zlaté éře“ se cítím povinen tvrdit, že hip hop je ze své podstaty stejně hudební jako jakákoli jiná odrůda pop music.
Stejně jako jiné kategorie popu i hip hop nabízí širokou škálu stylistické rozmanitosti, takže je obtížné o tomto žánru vydávat rozsáhlá definitivní prohlášení. Přesto, ať už se jedná o jakoukoli podkategorii, rap rozhodně není první současnou hudbou, která by zdůrazňovala jeden z tradičních hudebních prvků nad ostatními.
V DNA hip hopu je James Brown, Funkadelic, Earth Wind and Fire, disco atd. z poloviny 70. let; hudba, která silně akcentovala rytmické prvky popu. Niterná přitažlivost opakujících se pulzujících zvuků byla stejně populární na domácích večírcích v Bronxu 70. let jako na manchesterských ravech 90. let, stejně jako všude tam, kde se dnes tančí. Zpochybnil někdy někdo pravost taneční hudby?“
Nejde jen o Ohio Players nebo New Order. Renomovaní skladatelé konce 20. století jako John Cage, Philip Glass nebo Steve Reich používali ve své hudbě opakující se harmonické rýmy. Reich ostatně občas úplně opouštěl jiné hudební sloupce. Ponecháme-li stranou osobní vkus, je prostě nemožné tvrdit, že Reichovo „Drumming“ nebo „Six Marimbas“ je ve své podstatě hudebnější než Nasův „Illmatic“ nebo „Ready to Die“ Notorious BIG. (NSFW!)
Vždyť i postpunkové kapely z počátku 80. let jako Gang of Four, Pop Goup, Minutemen nebo Public Image Limited rozebíraly pop až do základů a přijímaly něco, co se blížilo funku s mluvícími party. Ačkoli nepochybně spousta čtenářů bude považovat všechny nebo většinu z výše uvedených za neposlouchatelné, nikdy jsem neslyšel nikoho tvrdit, že tento žánr není „hudba“.
Když kritici hanobí rap, rádi poukazují na to, že mezi zpěvem a mluveným rytmem je znatelný rozdíl. Existuje však? Nebyl snad scatting nebo rané blues či „zpěv“ Leonarda Cohena, Johnnyho Cashe, Captaina Beefhearta a Lou Reeda skutečnou hudbou? John Lydon z PIL také není tak docela zpěvák, jako spíš zpěvák. (Možná proto byla jednou z jeho nejlepších písní spolupráce s vlivným hiphopovým DJem Afrikou Bambaatou.)
Stejně jako u těchto zpěváků je i rapování prodchnuto harmonickými prvky. Barva hlasu MC může být bohatá a rozmanitá. Rané rapové skupiny jako Run DMC používaly zjednodušené flow, které se opíraly o šablony vytvořené proto-rappery. Netrvalo dlouho a vynalézavé rapy se staly harmoničtějšími a dynamičtějšími, od agresivních barytonů Chucka D a Ice Cubea až po reggae-inflektovaný Mos Def nebo jazzově-inflektovaný Q-Tip – nebo jakékoliv skloňování, které jste si přáli.
Někteří kritici tvrdí, že hip hop je v podstatě jen málo víc než ukradená hudba nebo koláž. To, že nevytváříte umění od základu, ještě mnoho neznamená. Drtivá většina moderního rocku je odvozená, a to často mnohem zjevnějším způsobem než hip hop.
Je pravda, že rané samplování dnes zní jednoduše nebo lacině – vezměte si třeba sacharinového M.C. Hammera, jehož hit byl v podstatě podprůměrný cover Ricka Jamese – ale hiphopoví umělci druhé generace (napadají mě Eric B. & Rakim a De La Soul, protože jsem člověk jistého věku) způsobili revoluci v umění tím, že spojili neuvěřitelně rozmanité vlivy. DJové v podstatě přearanžovávali, přetvářeli, převraceli a manipulovali s hudbou, přidávali do ní texturu a dynamiku jazzu a soulu a world music a dělali ji vlastní.
Stojí za zmínku, že hodnotu hudby málokdy měříme pouze její složitostí nebo virtuozitou. I jednoduchá skladba může být trvalá. To, že každý amatérský kytarista dokáže zahrát tři akordy písně Nirvany, ještě neznamená, že nebude mít miliony fanoušků.
Co se týče Shapirova tvrzení o rapu, který je zaměřen proti „rodině“ a má ve zvyku ponižovat ženy a znevažovat policii, s tím lze těžko polemizovat. Přesto mi jako dítěti, které vyrostlo na punk rocku – a v blízkosti misogynních a obecně idiotských heavy metalových textů – nepřipadá, že by to bylo v tomto žánru ojedinělé. Zda je to pro společnost nezdravé, je dobrá otázka. Odpověď na ni má vliv na autenticitu hudby.
Nyní samozřejmě v celkovém pohledu nezáleží na tom, zda existuje vědecká teorie, která definuje pravou „hudbu“. Žádné dítě – ani nikdo jiný, když na to přijde – se před tím, než si užije nějakou skladbu, neodvolá na rovnici. Faktem je, že od chvíle, kdy jsem poprvé uviděl Benovy komentáře na Twitteru, poslouchám A Tribe Called Quest nonstop. Protože, abychom použili slavný výrok Pottera Stewarta o pornografii, víte, že je to hudba, když ji slyšíte.