James Joyce jednou napsal svému příteli, že myšlenka Odyssea je jednoduchá, složitá je jen metoda. Totéž by se dalo říci o mimořádném románu Davida Mitchella Atlas mraků), který si od Joyce vypůjčuje metafory reinkarnace a hlubokou oddanost myšlence, že jazykový styl je způsob, jak si představit a pochopit svět. A stejně jako Joyceovo mistrovské dílo má i Mitchellova kniha v jádru jednoduchou a přímočarou myšlenku: nářek nad utrpením, které si navzájem způsobujeme, zejména když si ho způsobujeme ve jménu nějaké společenské identity, která nás odděluje od ostatních, jež řadíme níže na Velkém řetězci bytí. Sunt lacrimae rerum, píše na konci svého života jedna z postav Atlasu mraků, vypůjčená od Vergilia: sunt lacrimae rerum et mentem mortalia tangunt, „Pláčou tu / nad tím, jak svět odchází, a náš život, který pomíjí, / dotýká se jejich srdcí“ (volná, ale elegantní verze Roberta Fitzgeralda). Při vší své metafikční hříčce se Mitchell, myslím, snaží pár takových slz vyvolat.
Jistě, Mitchellova kniha je mnohem přístupnější než Joyceova: splétá dohromady několik vyprávění, z nichž každé má svůj osobitý styl, ale každé vyprávění je mimořádně čtivé a drobné uzlíky, které je spojují, jsou chytře svázané. Kdosi kdysi řekl o divadelních hrách Toma Stopparda, a nebyl to kompliment, že se díky nim divák cítí inteligentnější, a Atlas mraků to možná dělá také: v mnoha okamžicích jsem pocítil náhlý nával radosti, když jsem si spojil jednotlivé příběhy. Ale co je špatného na pocitu náhlého návalu radosti z estetického objevu? A potěšení z hledání a rozplétání uzlů může ve skutečnosti učinit čtenářovo srdce o něco zranitelnějším vůči okamžikům patosu. A je to tak správně.
Ačkoli si říkám, jestli Atlas mraků nakonec nebude (jak řekl Joyce o Odysseovi) „trpět přemírou designu“. Všechno do sebe tak úhledně zapadá, a i když je velkým potěšením všímat si úhlednosti tkaní, myslím, že může být pravda, že knihy, které v nás zůstanou nejhlouběji, jsou ty, které mají v sobě něco z hrubosti a nedokonalosti našich vlastních nejlépe vymyšlených plánů. Knihy, které jsou stejně nedokonalé jako my, knihy, jejichž dosah přesahuje jejich dosah. Bude zajímavé zjistit, která kniha se mi za pět nebo deset let silněji vryje do paměti, zda Atlas mraků, nebo Nekonečný žert.
(Mimochodem, nejlepší recenzi, kterou jsem o Atlasu mraků četl, napsal A. S. Byatt; a každému, kdo se o knihu zajímá, bych doporučil, aby si o ní přečetl Mitchellovu vlastní krátkou esej)
Textové vzory