Autenticita (filozofie)

Autenticita je filozofický pojem, který označuje pravý, původní, skutečný stav lidské existence. Tento pojem vychází z poznatků, že lidé obecně žijí nebo existují neautentickým způsobem a že se ztratil pravý smysl pro sebe sama a jeho vztah k druhým (včetně Boha a/nebo jiných lidí). Autentický život je často popisován jako život plný svobody, radosti, smyslu, hodnoty a štěstí.

Náboženské tradice obvykle zahrnují tyto poznatky do svého učení, které často zdůrazňuje obnovu autentického já a společnosti. Ve filozofii se tímto pojmem zabývalo také mnoho myslitelů. Podle existencialistů, kteří pojem autenticity formálně tematizovali, sociální vztahy, kulturní hodnoty a normy konstruují neautentické já; obnovení autentického já vyžaduje radikální přehodnocení kulturních souvislostí, navyklého životního stylu a způsobu myšlení.

Obecná charakteristika

Pokud lze autenticitu popsat pouze velmi abstraktně nebo jako negativum neautentičnosti, co o ní lze říci přímo? Všichni autoři se obecně shodují, že autenticita je:

• Něco, o co je třeba usilovat jako o cíl, který je vlastní „dobrému životu“.
• Vnitřně obtížná, zčásti kvůli společenským tlakům na neautentický život a zčásti kvůli vlastnímu charakteru člověka.
• Stav zjevení, kdy člověk vnímá sebe sama, druhé lidi a někdy i věci radikálně novým způsobem.

Možno dodat, že mnoho autorů, i když ne všichni, se shoduje na tom, že autenticita také:

• Vyžaduje sebepoznání.
• Radikálně upravuje vztahy s druhými (Bohem a/nebo lidmi).
• S sebou nese vlastní soubor morálních povinností.

Pojetí autenticity také zapadá do utopických představ, neboť mnozí věří, že utopie:

• vyžaduje autenticitu svých občanů, aby mohla existovat, nebo
• odstraní fyzické a ekonomické překážky bránící usilování o autenticitu.

Náboženský pohled

Náboženské tradice obecně obsahují pojem autenticity. Na základě poznání, že lidské bytosti jsou zranitelné vůči různým pokušením, nabízejí náboženství učení, praktické metodiky, rituály, školení, institucionalizovaný mechanismus a další způsoby, které lidem umožňují obnovit autentické já a život. Například koncept spásy je postaven na myšlence, že existuje určitý autentický stav bytí.

Koncept autenticity lze aplikovat téměř na všechny klíčové koncepty náboženských nauk. Funguje k odlišení náboženských ideálů od světských pojmů. Například náboženské nauky často rozlišují pravé štěstí, které je postaveno na duchovním probuzení nebo jednotě s božstvím či jiným duchovním prvkem, od světského štěstí postaveného pouze na materiálním bohatství a světských hodnotách. Pravá radost se také odlišuje od hédonistického potěšení v pejorativním smyslu. I pravá láska se odlišuje od světského pojetí lásky. Autenticita odděluje a zakládá náboženskou či posvátnou sféru v ostrém kontrastu se světskou či sekulární sférou. Náboženské učení je tedy v jistém smyslu pokusem představit světu autentický způsob života. Náboženská učení vyzývají lidi, kteří by jinak nadále žili tak, jak žijí, aby zpochybnili způsob, jakým žijí.

Filosofické perspektivy

Pojmem autenticity se v dějinách filosofie zabývali různí lidé. Například Sokratovy výroky, jako například „Nezkoumaný život nestojí za to, aby byl žit“ nebo „Poznej sám sebe“, lze považovat za jeho snahu vést ostatní k objevení autentického já a způsobu života. Kierkegaard zkoumal ztrátu autentického já v mase, ve společnosti, a snažil se představit proces znovunalezení autentického já v teistickém kontextu. Další existenciální myslitelé, jako Nietzsche, Pascal, Heidegger, Karl Jaspers a Sartre, se stejně tak zabývali otázkou autenticity a vypracovali různé způsoby, jak se s ní vypořádat.

V německém termínu eigentlich (autentický) je obsažen prvek eigen („vlastní“). Autenticita tedy obsahuje prvek „vlastního jedinečného já“. V souladu s tím obnovení autenticity, přinejmenším v němčině, znamená obnovení vlastní jedinečné identity. Když existenciální myslitelé hovoří o autenticitě, často tento prvek zahrnují a staví jedinečné já do protikladu k pojmu masy, v němž jedinec není víc než pouhé číslo.

Existenciální filozofové zabudovávají prvek autenticity do vlastního filozofického myšlení a konfigurují jej podle ústředních témat svých děl. V souladu s tím se způsob, jakým se každý z filosofů zabývá autenticitou, liší a výklady jejich názorů na autenticitu nejsou přímočaré. Níže uvádíme jako příklady pouze některé z nich.

Kierkegaard

Kierkegaard kritizoval filosofické systémy, které přinesli filosofové jako Georg Wilhelm Friedrich Hegel před ním a dánští hegeliáni, ačkoli Kierkegaard respektoval filosofii Immanuela Kanta. Poměřoval se s modelem filosofie, který nacházel u Sokrata a jehož cílem není obrátit pozornost člověka k vysvětlovacím systémům, ale spíše k otázce, jak člověk existuje.

Jedním z Kierkegaardových opakujících se témat je důležitost subjektivity, která souvisí s tím, jak se lidé vztahují k (objektivním) pravdám. V Závěrečném nevědeckém postskriptu k Filosofickým fragmentům tvrdí, že „subjektivita je pravda“ a „pravda je subjektivita“. Má tím na mysli, že nejpodstatnější je, že pravda není jen záležitostí objevování objektivních faktů. Objektivní fakta jsou sice důležitá, ale existuje ještě druhý a zásadnější prvek pravdy, který zahrnuje to, jak se člověk k těmto faktům staví. Protože to, jak člověk jedná, je z etického hlediska důležitější než jakákoli věcná skutečnost, pravdu je třeba hledat spíše v subjektivitě než v objektivitě.

Individualita

Pro Kierkegaarda se pravá individualita nazývá svébytnost. Uvědomění si pravého já je skutečným životním úkolem a snahou – je to etický imperativ a také příprava na pravé náboženské porozumění. Jedinci mohou existovat na úrovni, která je nižší než pravé jáství. Člověk může například žít pouze z hlediska požitků – bezprostředního uspokojování tužeb, sklonů nebo rozptýlení. Tímto způsobem lidé proplouvají životem bez směru a cíle. Aby měl člověk směr, musí mít cíl, který mu určí smysl jeho života.

Kierkegaard se konkrétně v knize Nemoc na smrt zabývá jástvím jako produktem vztahů. V tomto smyslu je člověk výsledkem vztahu mezi Nekonečným (Noumena, duch, věčné) a Konečným (Phenomena, tělo, časné). Tím nevzniká pravé já, neboť člověk může žít bez „já“, jak je definuje. Namísto toho vzniká „já“ či schopnost „já“ ze vztahu k Absolutnu či Bohu („já“ se může uskutečnit pouze skrze vztah k Bohu) jako vztah mezi vztahem Konečného a Nekonečného vztahující se zpět k člověku. Jednalo by se o pozitivní vztah.

Individuální člověk je pro Kierkegaarda specifikum, které žádná abstraktní formule či definice nemůže nikdy zachytit. Zařazení jednotlivce do „veřejnosti“ (nebo „davu“ či „stáda“) či podřazení lidské bytosti pod pouhého příslušníka druhu je redukcí skutečného smyslu života jednotlivce. To, o co se snaží filozofie nebo politika, je kategorizovat a zaškatulkovat jedince podle skupinových charakteristik namísto individuálních rozdílů. Pro Kierkegaarda jsou právě tyto rozdíly tím, co dělá lidi tím, kým jsou.

Kierkegaardova kritika moderní doby se tedy týká ztráty toho, co znamená být jednotlivcem. Moderní společnost k tomuto rozpadu toho, co znamená být jednotlivcem, přispívá. Svou produkcí falešné modly „veřejnosti“ odvádí pozornost od jednotlivců k masové veřejnosti, která se ztrácí v abstrakcích, společných snech a fantaziích. V tomto úkolu jí pomáhají média a masová produkce produktů, které ji mají rozptýlit. Ačkoli Kierkegaard útočil na „veřejnost“, podporuje komunity.

Sartre a další

Sekulární a náboženské pojetí autenticity koexistovaly po staletí v různých podobách. Pro tyto autory je vědomé já chápáno jako vyrovnávání se s bytím v materiálním světě a se setkáváním s vnějšími silami a vlivy, které se od něj velmi liší; autenticita je jedním ze způsobů, jakým já jedná a mění se v reakci na tyto tlaky.

Autenticita je často „na hranicích“ jazyka; je popisována jako negativní prostor kolem neautentičnosti s odkazem na příklady neautentického života. Sartrovy romány jsou snad nejsnadnějším přístupem k tomuto způsobu popisu autenticity: často se v nich objevují postavy a antihrdinové, kteří své jednání zakládají na vnějších tlacích – na tlaku vypadat jako určitý druh člověka, na tlaku přijmout určitý způsob života, na tlaku ignorovat vlastní morální a estetické námitky, aby měli pohodlnější existenci. V jeho díle se objevují i postavy, které nechápou vlastní důvody svého jednání nebo které ignorují zásadní skutečnosti o vlastním životě, aby se vyhnuly nepříjemným pravdám; to spojuje jeho dílo s filosofickou tradicí.

Sartre se zabývá také „závratnou“ zkušeností absolutní svobody. Podle Sartrova názoru může být tato zkušenost, nezbytná pro stav autenticity, natolik nepříjemná, že vede lidi k neautentickému způsobu života.

Pokud odhlédneme od těchto úvah, platí, že autenticita byla spojována s různými kulturními aktivitami. Pro Sartra byla například jazzová hudba reprezentací svobody; mohlo to být částečně proto, že jazz byl spojován s afroamerickou kulturou, a byl tak v opozici vůči západní kultuře obecně, kterou Sartre považoval za beznadějně neautentickou. Theodor Adorno, další spisovatel a filozof zabývající se pojmem autenticity, však jazzovou hudbou opovrhoval, protože ji považoval za falešnou reprezentaci, která může budit zdání autenticity, ale která je stejně jako mnohé jiné formy umění spjata se zájmem o vzhled a publikum. Heidegger ve svém pozdějším životě spojoval autenticitu s netechnologickými způsoby existence a viděl technologii jako něco, co narušuje „autentičtější“ vztah k přirozenému světu.

Většina autorů zabývajících se neautentičností ve dvacátém století považovala převládající kulturní normy za neautentické; nejen proto, že byly považovány za vnucené lidem, ale také proto, že samy o sobě vyžadovaly, aby se lidé chovali neautenticky vůči svým vlastním touhám a zastíraly skutečné důvody jednání. Reklama, nakolik se snažila dát lidem důvod dělat něco, co ještě neměli, byla „učebnicovým“ příkladem toho, jak západní kultura zkresluje jedince z vnějších důvodů. Za další omezení autenticity jsou považovány rasové vztahy, které vyžadují, aby se člověk angažoval ve vztahu k druhým na základě vnějších atributů. Raný příklad spojení mezi neautentičností a kapitalismem představil Karel Marx, jehož pojem „odcizení“ lze spojit s pozdějším diskurzem o povaze neautentičnosti.

Poznámky

• Anton, Corey. Sobectví a autenticita. Albany, New York: State University of New York Press, 2001. ISBN 0791448991
• Chen, Xunwu. Bytí a autenticita. Value inquiry book series, v. 149. Amsterdam: Rodopi, 2004. ISBN 9042008288
• Ferrara, Alessandro, Reflexivní autenticita: London and New York, Routledge, 1998: Rethinking the Project of Modernity. ISBN 041513062X
• Golomb, Jacob. In Search of Authenticity From Kierkegaard to Camus [Hledání autenticity od Kierkegaarda ke Camusovi]. Problémy moderního evropského myšlení. Londýn: Routledge, 1995. ISBN 0415119464
• Moore, Thomas. Original Self Living with Paradox and Authenticity [Původní jáství žijící s paradoxem a autenticitou]. New York: HarperCollins, 2000. ISBN 0060195428
• Nehamas, Alexander. Ctnosti autenticity Eseje o Platónovi a Sokratovi. Princeton, New York: Princeton University Press, 1999. ISBN 0691001774
• Taylor, Charles. The Ethics of Authenticity [Etika autenticity]. Cambridge, Mass: Harvard University Press, 1992. ISBN 0674268636
• Trilling, Lionel. Upřímnost a autenticita. Cambridge, Mass: Harvard University Press, 1972. ISBN 0674808606
• Zimmerman, Michael E. Eclipse of the Self The Development of Heidegger’s Concept of Authenticity. Athens, Ohio: Ohio University Press, 1981. ISBN 0821405705

• Pro současnou čítanku zahrnující i společenské vědy viz: Philip Vannini a J. Patrick Williams (eds.), Authenticity in Culture, Self and Society, Farnham, Ashgate, 2009. ISBN 0754675165

Všechny odkazy vyhledány 6. prosince 2016.

• Vize Martina Heideggera, jak se stát autentičtějším
• Becoming More Authentic: The Positive Side of Existentialism

Všeobecné filozofické zdroje

• Stanford Encyclopedia of Philosophy.
• The Internet Encyclopedia of Philosophy.
• Paideia Project Online.
• Project Gutenberg.