Maria Sol Escobarová se narodila v bohaté venezuelské rodině a dětství strávila na cestách svých rodičů a na jejich společenských večírcích. Její umělecké vzdělání bylo nepravidelné, eklektické a převážně samostudijní: v roce 1949 studovala na pařížské škole Beaux-Arts a v roce 1950 se přestěhovala do New Yorku, kde krátce působila v Arts Student League a poté delší dobu ve škole Hanse Hofmanna (1951-1954), která se nacházela v Greenwich Village Beat Generation. Její raná léta byla poznamenána abstraktním expresionismem – dominantním stylem v Americe po válce. Kořeny její tvorby jsou však nejvíce patrné u jejího učitele Hofmanna a jeho teorie barev „push and pull“ (založené na přitahování či odpuzování mezi chromatickými asociacemi). Mladá žena však dávala přednost sochařství před malbou, a přestože se rozhodla svá díla kolorovat, její způsob práce s materiály, zejména se dřevem a později se sádrou, objekty a elektřinou, zůstával vzdálen jakémukoli formálnímu odkazu.
Koncem šedesátých let byl její styl a pověst již ustálené. Její účast v experimentálním filmu Andyho Warhola Kiss z roku 1963 zvěčnila její příslušnost k pop-artu. Její pověst „party girl“ v časopisech a samotná povaha jejího jména (Marisol, „moře a slunce“) přispěly k tomu, že se stala ikonou. A přestože její rozsáhlá témata byla často inspirována „triviálními“ aspekty života, které pop-artu přinesly štěstí, díla, která vystavovala od roku 1958 v Castelli Gallery v New Yorku, poté ve slavné Stable Gallery – což bylo vrcholné uznání a počátek její slávy – v roce 1962 a ještě později na Benátském bienále, se z tohoto hnutí vymykají ještě tím, že obsahují silný prvek společenské satiry. Její velké skupiny jednoduchých, pevně tvarovaných figur neotřelým způsobem spojují dvourozměrné a trojrozměrné prvky. Pracovala většinou na obdélníkových dřevěných špalcích, vyřezávala jen několik částí těla, například nohy a hlavy s mnoha obličeji (Ženy a pes, 1964), a malovala různé profily postav (obličej, pohled z boku, záda). Jen několika částem se podařilo protrhnout tuto plochou frontalitu, připomínající zároveň středověké sloupové sochy, indiánské totemy a Hofmannovy teorie – hlavy, nalepené, namalované nebo vytesané; a někdy i ruce, jediné výrazové znaky těchto neživých masek seřazených vedle sebe v dobrovolné samotě. Takto vyjmuté z bloku, jakoby rozřezané, tyto prvky (ruce, prsa, hlavy) zdůrazňují další předměty, jako ready-mades, nalezené nebo vyrobené umělcem, například olovo, tašku, fotografie a vycpanou hlavu psa v obraze Ženy a pes.
Sochařka je také známá tím, že používá sádrové protézy pro zobrazení prsou, které se opakovaně objevují v díle, jež jízlivě kritizuje americkou společnost 60. let: stav žen a tradiční rodiny (Rodina, 1962), konzumní společnost a také světové vůdce a celebrity, stejně jako Andy Warhol, jehož portréty vytvořila (1962-1963). V 70. letech se Marisol vrátila k sochařství v jeho dávné oslavné funkci a v 80. letech vzdala hold svým uměleckým mistrům a významným osobnostem americké historie. Kromě zobrazení konkrétních osobností – prezidenta Charlese de Gaulla (1967), Louise Nevelsonové*, Johna Wayna, Marka Twaina nebo královny Alžběty – vytvořila umělkyně několikanásobné a ojedinělé portréty sebe samé: teatrálně večeří sama se sebou (Dinner Date, 1963), vdává se (The Wedding, 1962-1963) a tráví večery se 14 svými dvojníky (The Party, 1965-1966). Její tvář lze nalézt také namalovanou na tělech sinusoidních ryb (série Fish, 70. léta). V roce 1982 vznikla její velkolepá Poslední večeře, na níž sedící umělkyně hledí na kamenného Krista a jeho dřevěné apoštoly. Lze říci, že její sochy představují ucelenou a neobvyklou rekonstrukci dnes již zastaralé společnosti.
.