Jestliže nás všechny něco spojuje, je to nevyhnutelnost smrti. Možná to zní morbidně a většina z nás o tom nechce přemýšlet, ale naše smrtelnost je něco, co má každý člověk na Zemi společné.
Představy a přesvědčení o tom, co znamená umírání, jsou však stejně rozmanité jako lidstvo samo. Když se tedy někomu podaří přibít univerzální pravdu o smrti, zpozorníme. A když to někdo udělá způsobem, který se nás hluboce dotkne, sdílíme ho jako způsob, jak říct: „Podívejte se na tento nádherný důkaz naší společné lidské zkušenosti.“
Báseň, kterou na Facebooku zveřejnil David Joyce, tuto myšlenku přesně vystihuje. Napsal ji současný spisovatel Merrit Malloy a ve své knize „Epitaf“ zachycuje, jak mohou naši blízcí nejlépe udržovat naši podstatu při životě i po naší smrti – nejen prostřednictvím vzpomínek, ale i cílevědomých projevů lásky.
Joyce uvedl, že báseň je zařazena do reformní židovské liturgie jako nepovinné čtení před kadišem, modlitbou tradičně pronášenou za zemřelé. Pravidelně se však používá také při nejrůznějších pohřbech a smutečních obřadech a Joyceův příspěvek s ní byl za něco málo přes týden sdílen více než 123 000krát.
Přečtěte si ji a pochopíte proč.
Epitaph – By Merrit Malloy
Když zemřu
Dejte to, co ze mě zbylo
Dětem
A starcům, kteří čekají na smrt.
A pokud potřebujete plakat,
plačte za svého bratra
Kráčejícího po ulici vedle vás.
A když mě budeš potřebovat,
obejmi každého
a dej mu
to, co mi musíš dát.
Chci ti něco zanechat,
něco lepšího
než slova
nebo zvuky.
Hledej mě
v lidech, které jsem poznal
nebo miloval,
a když mě nemůžeš dát pryč,
Aspoň mě nech žít dál ve svých očích
a ne ve své mysli.
Můžeš mě milovat nejvíc
Tím, že necháš
Ruce dotýkat se rukou,
Tím, že necháš těla dotýkat se těl,
A tím, že necháš odejít
Děti
, které potřebují být svobodné.
Láska neumírá,
lidé umírají.
Takže až ze mě zbyde jenom
láska,
dej mě pryč.
PŘIPRAVENO: Podívejte se, jak 80 cizinců vytvořilo lidský řetěz, aby zachránili topící se rodinu.
Když svět kolem nás zuří, posaďme se na chvíli do této krásy a vzpomeňme si, že až bude po všem, láska, kterou po sobě zanecháme, je to jediné, co po nás zůstane, až tu nebudeme.
Děkuji vám, paní Malloyová, za dar vašich slov.