Někteří diváci mohli předpokládat, že Carol Kayeové, legendární studiové baskytaristce, která byla v 60. letech součástí takzvané Wrecking Crew, bude lichotit, že se v poslední sérii seriálu „Úžasná paní Maiselová“ představí postava „Carole Keenová“, která je volně vytvořena podle jejího vzoru. S poukazem na to, že skutečné Kayeové je nyní 84 let, Esquire tuto poctu pochválil a napsal: „Doufejme, že spolu s námi ostatními hrdě sjíždí třetí sérii ‚Úžasné paní Maiselové‘.“
No, ne. Každý, kdo zná Kayeinu minulost, kdy se stavěla proti dokumentárním filmům, které se jí týkaly, věděl, že by fiktivní ztvárnění nejspíš netrpěla o nic lehčeji. A skutečně se ukázalo, že tomu tak je, jak Kayeová ventilovala ohledně „Paní Maiselové“ v rozhovoru pro New York Post.
„Spousta lidí říká: ‚To musíte být vy. To se mi líbí! Ale já nejsem karikatura – a můj život není vtip,“ řekla Kaye novinám. „Nikdo mě nekontaktoval. O ničem jsem nevěděl. Přišlo mi to dost ošklivé – něco jako pomluva.“
V seriálu Paní Maiselová ztvárňuje Carole Keenovou Liza Weilová, jejíž historie se seriály Amy Sherman-Palladino sahá až ke „Gilmorovým děvčatům“. Stejně jako Kaye je i „Keenová“ blondýnka, nosí brýle s kočičíma očima, je svobodná matka a řeší strasti osamělé hudebnice ve světě podezíravých nebo dravých mužů, ačkoli televizní postava je na turné a skutečná Kaye zůstala přilepená ve studiu.
Z rozhovoru není jasné, nakolik Kayeová seriál sledovala a nakolik jí vadí, jak konkrétně je „Keen“ vykreslena, a nakolik má námitky jen z principu, že její legenda byla kooptována pro fiktivní účely.
„Je to hollywoodský, hloupý fluff piece, který nemá nic společného se mnou ani s mou historií. Vzali si pár věcí z mé knihy a vytvořili postavu, která vůbec není mnou,“ řekla Kaye listu Post.
„Musíte pochopit, že to není snadné, když jste starší a nemá to s vámi nic společného – ale lidé si myslí, že jste to vy… Nechápejte mě špatně, mám smysl pro humor… ale jsem profesionálka. Tohle je pro mě jako shazování.“
Kaye se dobře zapsal do paměti tím, že v roce 2008 odpálkoval film „The Wrecking Crew“, velmi oblíbený dokument o velkém souboru hudebníků, kteří jednotlivě i kolektivně hráli na tisících a tisících studiových sessions v 60. letech. Kaye se na dokumentu podílela, ale po jeho vydání proti němu vystoupila, částečně proto, že se jí zdál zaujatý z pohledu jejího dlouholetého nepřítele, bubeníka Hala Blainea. Námitky Kayeové však jdou tak daleko, že pohrdá i samotnou přezdívkou „Wrecking Crew“, která podle ní přišla až později a je medvědí službou hudebníkům, kteří se na této scéně podíleli.
Kayeová je jednou z nejuznávanějších studiových hudebnic všech dob, částečně díky tomu, že byla průkopnicí ve výhradně chlapeckém klubu, ale hlavně proto, že hrála nezapomenutelné party na nepřeberném množství nejlepších desek všech dob.
Hrála na stále symfoničtějších deskách Beach Boys, od „California Girls“ a „Wouldn’t It Be Nice“ po „Good Vibrations“ a „Heroes and Villains“, a byla součástí studiových týmů, které sestavili Motown, Phil Spector a Quincy Jones. Podílela se na klasických skladbách Franka Sinatry, Sonnyho Cher („The Beat Goes On“), Simona Garfunkela, Monkees, Glena Campbella („Wichita Lineman“), Barbry Streisand („The Way We Were“), Elvise Presleyho, Joe Cockera („Feelin‘ Alright“) a Raye Charlese. Jako jazzová hudebnice v 50. letech začínala Kaye hrát na kytaru a v roce 1963 osudově přešla na baskytaru, se kterou natáčela své nejslavnější desky. Objevovala se v televizních tématech včetně „Mission Impossible“, „Hawaii Five-O“ a „The Brady Bunch“.
Když už Kaye dávno nehrála, zaměřila se v pozdějších letech na hudební výchovu. Na svých webových stránkách nabízí lekce přes Skype, i když pouze pro již zkušené baskytaristy. („Žádní punkoví nebo heavymetaloví hráči a žádné dárkové lekce,“ varuje stránka.) Napsala autobiografii a natočila vlastní dokumentární film „První dáma baskytary.“ Fanoušci nadále lobbují za její uvedení do Rokenrolové síně slávy.
Na fórech fanoušci reagovali na stížnosti Kayeové na pořad smíšeně. Na Redditu jedna mladá žena uvedla, že před seriálem „Paní Maiselová“ o baskytarové velikánce nikdy neslyšela a že ji čtení o reálné paralele inspirovalo k pátrání po její historii – a nechápe námitky Kayeové proti láskyplné poctě, která může její legendu jen rozšířit.