Verses 1-24
1 Jan 3:1. Hle, jakou láskou nás Otec obdařil, že se nazýváme Božími syny
Podívejte se na to, žasněte nad tím a nepřestávejte to obdivovat. Není to jeden z největších zázraků, které kdy učinil i sám Bůh, že jsme byli nazváni Božími syny?“
1 Jan 3,1. Proto nás svět nezná, protože ho nepoznal.
Nepoznal Otce, jak by tedy měl poznat děti? Nepoznal staršího Bratra, – prvorozeného mezi mnoha bratry, – a když nepoznal jeho, jak by měl poznat nás?“
1 Jan 3,2. Milovaní, nyní jsme Božími syny a ještě se nezdá, jací budeme, ale víme, že až se zjeví, budeme mu podobní, neboť ho uvidíme takového, jaký je.
A to vidění bude proměňující a přetvářející. Ti, kdo mají čisté srdce, vidí Boha a jsou čistí, protože vidí Boha. Existuje akce i reakce, až nás Bůh očistí, uvidíme Krista, a až uvidíme Krista takového, jaký je, naše očištění bude úplné. Kdy ten den přijde? Ach, pro požehnané vidění! Zatím se spokojme s tím, že se na něj díváme vírou a že jsme stále více a více připraveni na onu jasnější vizi, která nás teprve čeká.“
1 Jan 3,3. A každý, kdo má v sobě tuto naději, se očišťuje, jako je on čistý.
Podstatou této božské naděje – naděje, že budeme jako Kristus – je, že nám pomáhá, abychom se mu den ode dne více podobali; a tak se očišťujeme, jako je čistý Kristus.
1 Jan 3,4. A tak se očišťujeme, jako je čistý Kristus. Kdo se dopouští hříchu, přestupuje i Zákon, neboť hřích je přestoupení Zákona.
A nikdy nebude lepší definice hříchu než tato. Ať se ji lidé snaží filozoficky zmařit jakkoli, toto prosté tvrzení bude lepší než jakékoli, které nám mohou dát: „Hřích je přestoupení zákona.“
1 Jan 3,5. A víte, že se zjevil, aby sňal naše hříchy, a že v něm není hříchu.
Jak podivuhodná věc to byla, že Kristus nesl hřích, jak to udělal, a přesto na sobě ani v sobě neměl žádnou poskvrnu, která by z něj vyplývala. Musíte jít do světa a říkáte si: „Jak se můžeme ubránit hříchu, když se musíme mísit s tolika zlými věcmi?“ To není pravda. Nuže, Pán Ježíš Kristus se musel míchat se zlem více, než kdy budete muset vy, neboť nejenže žil v tomto hříšném světě, ale přestoupení jeho lidu na něj bylo skutečně uvaleno, takže přišel do velmi těsného kontaktu s hříchem: „On se zjevil, aby sňal naše hříchy, a v něm není hříchu.“
1 Jan 3,6. Kdo v něm zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal.
Kdyby se toto prohlášení vztahovalo na nějaký jednotlivý hříšný skutek, nikdo z nás by nikdy nemohl říci, že ho viděl nebo poznal, ale vztahuje se na návyk hřešit, – jestliže milujeme hřích a žijeme v hříchu, jestliže hlavní směr našeho života je hříšný, pak jsme ho „neviděli ani nepoznali“.
1 Jan 3,7 Dítka, ať vás nikdo neoklame: kdo činí spravedlnost, je spravedlivý, jako je spravedlivý.
Strom musíte posuzovat podle jeho ovoce; nese-li dobré ovoce, je to dobrý strom, a nese-li zlé ovoce, je to zlý strom. Nenechte se v této věci zmást, neboť byli někteří, kteří snili o tom, že jsou spravedliví a že jsou Božími dětmi, a přesto žili v hříchu jako ostatní. Sami sebe oklamali; byl to pouhý sen, na který spoléhali. Praktická zbožnost je pro pravý křesťanský charakter naprosto nezbytná a člověk není spravedlivý, pokud nečiní to, co je spravedlivé.
1J 3,8. Kdo páchá hřích, je z ďábla, neboť ďábel hřeší od počátku.
Od té doby, co se stal ďáblem, stále hřeší. Byl to hřích, který anděla proměnil v ďábla, a hříšníkem zůstal navždy.
1 Jan 3,8-9. Vždyť hříšníkem je odjakživa. K tomu účelu se zjevil Boží Syn, aby zničil ďáblovy skutky. Kdo se narodil z Boha, nepáchá hřích;
to znamená, že to není běh, zvyk a způsob jeho života; v mnohém, co dělá, je hřích, ale on ho nenávidí, hnusí se mu a utíká od něj.
1 Jan 3,9-11. „Kdo se narodil z Boha, nepáchá hřích,“ říká Bůh. Jeho símě v něm totiž zůstává a nemůže hřešit, protože se narodil z Boha. V tom se projevují děti Boží a děti ďáblovy: Kdo nečiní spravedlnost, není z Boha, ani ten, kdo nemiluje svého bratra. Neboť toto je poselství, které jste slyšeli od počátku, že se máme navzájem milovat.
Láska je základním znakem pravého Božího dítěte. „Bůh je láska“, a proto ten, kdo se narodil z Boha, musí milovat. Nenávist, závist, zloba, nelaskavost – to nejsou věci, které by se měly vyskytovat u Božích dětí; jestliže se u tebe vyskytují, nejsi jedním z jeho dětí.
1 Jan 3,12. To jsou věci, které se u Božích dětí nevyskytují. Ne jako Kain, který byl z toho zlého a zabil svého bratra. A proč ho zabil? Protože jeho vlastní skutky byly zlé a bratrovy spravedlivé.
To bylo skutečné zlo v pozadí jeho velkého zločinu; byla to špatnost Kainovy povahy, která ho přiměla nenávidět dobro, které bylo v Ábelovi; a proto po nějaké době zabil svého bratra, „protože jeho vlastní skutky byly zlé a bratrovy spravedlivé“.
1 Jan 3,13. Nedivte se, bratři moji, když vás svět nenávidí
Tato nenávist je příliš stará, abyste se jí divili. Jestliže začala s prvním člověkem, který se narodil na svět, dokonce s Kainem, nedivte se, když část své zuřivosti vynakládá na vás.
1 Jan 3,14-15. Vždyť to, co se děje, se děje s každým člověkem, který se narodil na svět. Víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme bratry. Kdo nemiluje svého bratra, zůstává ve smrti. Kdo nenávidí svého bratra, je vrah, a vy víte, že žádný vrah nemá v sobě věčný život.“
Jaké je to varování před zlým duchem nenávisti, pomsty a všech podobných citů! Tyto věci nejsou slučitelné s vlastnictvím Božího života. Kde žije nenávist, tam není v duši Boží život. Toto zlo musí být střelbou šípů všemohoucí milosti zasaženo až do samého srdce, jinak nejsme osvobozeni od nadvlády ďábla. Každý člověk, který nenávidí druhého, má v žilách jed vraždy. Možná nikdy skutečně nevezme do ruky smrtící zbraně a nezničí život, ale pokud si přeje, aby jeho bratr zmizel z cesty, pokud by byl rád, kdyby žádný takový člověk neexistoval, tento pocit se podle Božího soudu rovná vraždě. Podstatou špíny vraždy není pozvednutí dýky ani přimíchání jedu, ale nenávist, která podněcuje ke spáchání smrtelného činu; takže i kdybychom nikdy nespáchali zločin, přesto, je-li v našem srdci nenávist, jsme v očích Božích vinni vraždou a věčný život v nás nemůže přetrvávat.
1 Jan 3,16-17. Tím poznáváme Boží lásku, protože on za nás položil svůj život a my bychom měli položit život za bratry. Kdo však má dobro tohoto světa a vidí, že jeho bratr má nouzi, a zavírá před ním své nitro soucitu, jak v něm přebývá Boží láska?“
Jistě, vůbec tam nemůže být; má v sobě lásku k sobě samému, a ne lásku k Bohu, která v něm přebývá.
1 Jan 3,18-19. Vždyť v něm přebývá láska k Bohu. Dítka moje, nemilujme slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou. A tím poznáme, že jsme z pravdy, a ujistíme svá srdce před ním.
Všimněte si, jak apoštol neustále píše o poznání. Vezměte si tužku a podtrhněte si v Janových listech slovo „vědět“ a s překvapením zjistíte, jak často ho používá. Nepatří k těm, kdo se domnívají, fantazírují, představují si nebo si vytvořili určitou hypotézu, ale ví a říká nám, co ví, abychom i my věděli. Láska má poznání, které je jí vlastní – plnou jistotu, kterou jí nikdo nemůže vzít.
1 Jan 3,20. Láska má poznání, které je jí vlastní. Neboť jestliže nás naše srdce odsuzuje, Bůh je větší než naše srdce a ví všechno.
Jestliže ty se svým omezeným poznáním dobra a zla, – se svým nedokonalým chápáním vlastních pohnutek, – jestliže nacházíš důvod, abys odsoudil sám sebe, jaké musí být tvé postavení před soudní stolicí vševidoucího a srdce čtoucího Boha? Co znamená to malé chvění na tvé hrudi, příteli, to chvění, ten neklid? Není to předzvěst troubení polnice velkého soudu, kdy budeš muset stanout před Soudcem celé země a zodpovídat se mu za sebe? Je snadné oklamat tvého bližního, ale je nemožné oklamat tvého Boha.“
1 Jan 3,21. Milovaní, jestliže nás naše srdce neodsuzuje, pak máme důvěru vůči Bohu.
Jiní lidé nás mohou odsoudit, ale to nevadí; mohou nám přičítat špatné pohnutky a zkreslovat nás, ale to se nás netýká, dokud máme důvěru vůči Bohu.
1 Jan 3,22.
Milovaní, jestliže nás naše srdce neodsuzuje, pak máme důvěru vůči Bohu. A o cokoli prosíme, dostáváme od něho, protože zachováváme jeho přikázání a děláme to, co je mu milé.
Všimněte si souvislosti mezi důvěrou v naši správnost a mocí v modlitbě. Když se dítě dopustilo něčeho špatného a ví o tom, nemůže se rozběhnout k otci a prosit ho o laskavost, jak to dělávalo dříve; v otcově přítomnosti se cítí nesměle kvůli pocitu své viny. Pokud však vy a já víme, že jsme se z celého srdce snažili milovat Pána a své bližní a ve všem jednat spravedlivě, máme zachráněnou důvěru, která nám umožňuje mluvit s Bohem jako člověk se svým přítelem; a tento druh důvěry Bůh velmi miluje a naslouchá těm, kdo ji mají. Takoví lidé mohou od Boha žádat, co chtějí; naučili se uvést své smýšlení do souladu s Boží vůlí, a tak se jim splní přání jejich srdce.
1 Jan 3,23-24. Takoví lidé mohou od Boha žádat, co chtějí. A toto je jeho přikázání: Abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a milovali se navzájem, jak nám přikázal. A kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v něm a on v něm. A tak víme, že on zůstává v nás skrze Ducha, kterého nám dal.
Oh, být stále více pod spasitelným vlivem toho požehnaného Ducha!