EXEGEZE:
KONTEXT:
Petr píše křesťanům v Malé Asii (dnešní Turecko) – novým křesťanům – převážně pohanům. Prožívají zkoušky (1,6), a proto je povzbuzuje tím, že jim připomíná jejich vyhlídky na slávu a spasení (1,8-9).
Vyzývá je, aby žili svatě, „protože je psáno: ‚Budete svatí, neboť já jsem svatý'“. (1,13-16; viz také Leviticus 11,44). Tento důraz na svatý život se znovu objevuje v 2,1, který není v našem čtení z lekcionáře, ale pravděpodobně by tam měl být. Svatý život je nezbytný k tomu, abychom byli „svatým kněžstvem, (schopným) přinášet duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista“ (2,6).
V první kapitole Petr mluvil o tom, že tito křesťané očistili své duše (1,22). Tento důraz na čistotu se opakuje ve druhé kapitole s výzvou, aby „toužili po čistém mléce Slova“ (2,2).
V první kapitole mluvil o tom, že se „znovu narodili“ (1,23). Tento důraz na znovuzrození je základem pro jeho poznámky ve druhé kapitole o tom, že jsou „novorozenci“, kteří potřebují „čisté mléko Slova“ (2,2).
1Pt 2,1-5. DYCHTĚTE PO ČISTÉM MLÉCE SLOVA
1 Odložte tedy všechnu špatnost, každou lest, pokrytectví, závist a všechno zlé mluvení, 2 jako novorozenci toužte po čistém mléce Slova, abyste jím rostli, 3 když jste opravdu zakusili, že Pán je milostivý, 4 k němuž přicházíte jako k živému kameni, od lidí sice zavrženému, ale od Boha vyvolenému, vzácnému. 5 I vy jako živé kameny jste vybudováni v duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem, abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista. 6 Vždyť i vy jste jako živé kameny postaveni v duchovní dům.
„Odložte tedy všechnu špatnost (řecky kakia), každý podvod (řecky dolos), pokrytectví (řecky hupokrisis), závist (řecky phthonos) a každou zlou řeč“ (řecky katalalias) (v. 1).
Ačkoli tento verš není ve čtení lekcionáře, pravděpodobně by tam měl být. Konkretizuje, o co jde v předchozí Petrově výzvě ke svatosti (1,13-16). Připravuje také půdu pro verše 2-10 – naše čtení. Člověk usilující o svatost se vyhne těmto hříchům:
– Kakia znamená špatnost nebo zlo.
– Dolos znamená podvod – jakýkoli druh falešného obvinění, křivého svědectví, falešné přísahy nebo falešného jednání.
– Hypokrisis znamená pokrytectví, zvláštní formu podvodu – předstírání, že jsi někým, kým nejsi.
– Phthonos znamená závist nebo žárlivost – druh ducha, který se štítí štěstí druhých – a chtěl by jim toto štěstí vyrvat, kdyby to bylo možné. Závist je hrozbou pro celé společenství, ale je zvláštní hrozbou pro závistivého člověka – duchovní kyselinou, která rozežírá duši.
– Katalalias znamená pomluvu, zlé mluvení o druhém člověku. To výslovně zakazuje jedno z deseti přikázání: „Nebudeš křivě svědčit proti svému bližnímu“ (Ex 20,16).
„jako novorozenci touží po čistém mléce Slova“ (řec. adolos logikos gala) (v. 2a). Jak bylo uvedeno výše, Petrova dřívější poznámka o jejich „znovuzrození“ (1,23) položila základ pro jeho nynější poznámku o tom, že jsou „novorozenci“, kteří „touží po čistém mléce Slova“.
Výraz adolos logikos gala lze přeložit různě. Slovo adolos je kombinací slov a (bez) a dolos (lstivost nebo podvod), takže by se dalo použít k označení něčeho, co je „podle reklamy“ – přijatelné by bylo čisté nebo nefalšované. Gala znamená mléko. Význam slova logikos v tomto kontextu však vyžaduje určité zamyšlení. Logikos nejčastěji znamená logický nebo rozumný, ale tato slova zde nedávají smysl. Logikos souvisí se slovem logos, které znamená slovo, takže možným překladem je „čisté mléko Slova“
„abyste tím rostli“ (v. 2b). Doslovný překlad tohoto verše by zněl: „abyste (čistým mlékem) rostli ke spáse (nebo do spásy).“
Přestože World English Bible odvádí většinou vynikající práci při překladu, ignoruje poslední dvě řecká slova tohoto verše: eis soteria (do spásy). Spasení je cílem či konečnou perspektivou víry těchto křesťanů.
„jestliže jste skutečně zakusili, že Pán je milostivý“ (v. 3). To je narážka na Žalm 34,8, kde se říká: „Ó, okuste a vizte, že Jahve je dobrý“ – v Novém zákoně je však slovo Hospodin dvojznačné – může se vztahovat buď na Ježíše, nebo na Boha.
Poslední dvě řecká slova tohoto verše jsou kurios (Pán) a chrestos (dobrý). Běžnější řecké slovo pro dobro by bylo agathos, ale Petr zde volí chrestos – možná kvůli jeho podobnosti s Christos, řeckým slovem pro Krista. Možná chtěl, aby jeho čtenáři viděli kurios chrestos a mysleli si kurios Christos – Pán je Kristus.
„přichází k němu živý kámen“ (řecky lithos) (v. 4a). Tento verš zavádí novou metaforu. Ve druhém verši byli tito lidé novorozenci. Nyní jsou živými kameny.
O živých kamenech nic nevíme – snad kromě korálového útesu, který se teprve tvoří. „Živá voda“ je častější metafora (Jeremiáš 2,13; 17,13; Jan 4,10-11; 7,38) – a snáze pochopitelná. Jako živou vodu si můžeme představit horský potok, který si razí cestu dolů z hory. Kameny však obvykle zůstávají tam, kde jsou – neživé.
Jak ale uvidíme ve verších 6-8, Petr naráží na verš z Iz 28,16, který Ježíš vyložil tak, že se týká jeho samého (Mt 21,42).
Tento verš označuje Ježíše jako živý kámen – je to narážka na jeho vzkříšení – je živý. Původní čtenáři tohoto listu – většinou pohané – dříve uctívali modly z neživého kamene – mrtvé-neživé-nemající moc jim pomoci. Jistě by pochopili kontrast mezi těmito mrtvými modlami a jejich živým Kristem.
Uvažuj o této ironii. Petr, kterému Ježíš dal řecké jméno Petros, což znamená skála (Mt 16,18), nyní mluví o Kristu jako o živém kameni – a v dalším verši bude mluvit o svých čtenářích jako o živých kamenech. Petr zde však pro skálu používá jiné slovo – litos – stejné slovo, které Ježíš použil, když mluvil o kameni, který stavitelé zavrhli (Mt 21,42; viz také Sk 4,11). Lithos by byl obvyklou volbou, když se mluví o kameni pro stavbu.
„lidmi sice zavržený, ale Bohem vyvolený (řec. eklektos), vzácný“ (v. 4b). Ježíš byl odmítnut náboženskými vůdci, jejichž odmítnutí vedlo přímo k Ježíšovu kříži. Bůh však Ježíše vyvolil (eklektos), aby „každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Ježíš byl Otcův „milovaný Syn“ (Mt 3,17; 17,5) – v Otcových očích byl vzácný. Se slovem eklektos se znovu setkáme ve verši 9.
„I vy jako živé kameny jste vystavěni jako duchovní dům“ (řec. pneumatikos oikos) (v. 5a). Na základě svého vztahu ke Kristu se i tito noví křesťané stali živými kameny – vhodnými k začlenění do duchovního domu – Božího chrámu – Kristovy církve.
Slovo pneumatikos znamená duchovní v protikladu k doslovnému. Pavel ve svém prvním dopise korintské církvi použil toto slovo, když mluvil o duchovním pokrmu a nápoji (1Kor 10,3-4).
Slovo oikos znamená dům, ale často se rozšiřuje na označení domácnosti (rodiny) nebo dynastie (například „dům Davidův“ 1Sam 20,16; 1Kr 13,2) nebo stánku či chrámu (Mt 12,4; 21,13; Jan 2,16-17; Sk 7,47-49).
Těmto novým křesťanům nyní Petr říká, že se Bůh rozhodl vybudovat je „jako duchovní dům“ – jako Boží chrám. Všimněte si, že každý z těchto křesťanů je živým kamenem, takže jich je mnoho. Duchovní dům, do kterého byli postaveni, je však jeden – církev. Mnoho živých kamenů tvoří jeden duchovní dům – společenství.
„aby byli svatým (řecky: hagios) kněžstvem“ (v. 5b). Řecké slovo hagios znamená svatý nebo oddělený pro Boha. Stánek a chrám byly svaté, protože to byly Boží příbytky. Obětní zvířata byla svatá, protože byla oddělena pro Boha. Kněží a levité byli svatí, protože byli odděleni pro službu v Božím stánku a chrámu. Nyní Petr těmto novým křesťanům z pohanů říká, že je Bůh oddělil, aby byli svatým kněžstvem.
Slovo hagios však také znamená bezhříšný nebo poctivý. Být svatý znamená být povolán z hříšného světa do hlubokého a trvalého vztahu s Bohem, takže se člověk stává více podobný Bohu – více poctivý – méně podobný hříšnému světu
„kněžství“. Izraelští kněží byli Áronovi potomci (Ex 28,1), kteří byli pověřeni odpovědností za náboženské záležitosti národa. Předsedali náboženským obřadům, k nimž patřily i oběti vyžadované zákonem Tóry, a sloužili jako prostředník mezi Bohem a lidem.
Bůh řekl Mojžíšovi, aby promluvil k Izraelcům: „Budete mi královstvím kněží a svatým národem“ (2 Moj 19,6). Výraz „království kněží“ naznačuje, že v určitém smyslu představuje izraelský národ kněžstvo. Vyvstává tedy otázka: Proč by národ s početným kněžským sborem potřeboval být vysvěcen na kněze jako národ? Odpověď zní, že stejně jako byli kněží zodpovědní za to, že pomohli Izraeli zůstat svatým národem – tak také Bůh ustanovil izraelský národ „královstvím kněží“, aby byl vzorem svatého života – aby svědčil o Jahveho slávě, majestátu a moci – a přitahoval lidi z jiných národů ke spásnému vztahu s Jahvem.
Těmto novým křesťanům z pohanů nyní Petr říká, že i oni byli povoláni, aby byli svatými kněžími – oddělenými pro službu Bohu, bez hříchu (z Boží milosti) a bezúhonnými.
Jejich kněžství bude stát v protikladu ke kněžství, které znali předtím, než se stali křesťany. Byli to kněží vybraní kvůli svému rodinnému postavení – nebo prostě proto, že byli ochotni udržovat chrám a přinášet požadované oběti.
„aby přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista“ (v. 5c). Izraelští kněží přinášeli za lid zvířecí oběti. Existovaly však i jiné, osobnější druhy obětí:
– Bůh také žádal „oběť díkůvzdání“ (Ž 50,14.23).
– Žalmista prohlásil: „Obětí Boží je zkroušený duch“ (Ž 51,17) – a modlil se: „Ať je má modlitba před tebou jako kadidlo, pozdvihování mých rukou jako večerní oběť“ (Ž 141,2).
– Pavel prosil křesťany v Římě, aby „vydávali svá těla v oběť živou, svatou, Bohu milou, která je vaší duchovní službou“ (Římanům 12,1).
– Pavel popsal dary, které dostal od církve ve Filipech, jako „libou vůni, Bohu milou a příjemnou oběť“ (Filipským 4,18).
– V listu Židům se píše: „Skrze (Ježíše) tedy přinášejme Bohu ustavičnou oběť chvály, to znamená ovoce rtů, které hlásají věrnost jeho jménu. Nezapomínejte však konat dobro a dělit se, neboť v takových obětech má Bůh zalíbení.“ (Židům 13,15-16)
Když Petr tyto křesťany povzbuzuje, aby přinášeli duchovní oběti, má na mysli, že budou přinášet oběti podněcované Duchem svatým – že jejich životy budou naplněny Duchem, takže jejich každodenní život bude představovat neustálou oběť ke cti Boha.
1PETR 2,6-8. Jaká je tedy skutečnost? VYBRANÝ KÁMEN SE STAL ÚHELNÍM KAMENEM
6 Protože je v Písmu obsaženo:
„Hle, pokládám na Sijónu úhelný kámen, vyvolený a vzácný:
Kdo v něj věří, nebude zklamán.“
7 Pro vás, kteří věříte, je tedy čest, ale pro ty, kteří jsou neposlušní,
„Kámen, který stavitelé zavrhli,
stal se úhelným kamenem“
8 a,
„kamenem úrazu a skálou pohoršení.“
Neboť klopýtají o slovo, jsouce neposlušní, k čemuž byli také určeni.
„
„Neboť je obsaženo v Písmu: ‚Hle, pokládám (řec. tithemi-ustavený, určený) na Sijónu úhelný kámen, vyvolený a vzácný: kdo v něj věří, nebude zklamán'“ (v. 6). V tomto verši Petr používá řecké slovo tithemi, které znamená, že Bůh položil na místo na Sionu úhelný kámen. V osmém verši použije stejné slovo ve významu, že Bůh buď (1) ustanovil neposlušné, aby klopýtli, nebo (2) ustanovil určité lidi, aby byli neposlušní.
Citovaný verš je z Izajáše. Bůh řekl: „Hle, pokládám na Sijónu za základ kámen, zkušený kámen, drahocenný úhelný kámen spolehlivého základu“ (Iz 28,16; viz také Žalm 118,22-23). V Izajášově kontextu Bůh právě dokončil odsouzení jeruzalémských kněží a proroků za jejich nevěru. Postavili své naděje na falešných základech – a ponesou následky.
V našem současném kontextu však Bůh pokládá základ ukotvený hlavním úhelným kamenem, který je „vyvolený a vzácný“. I když to zde Petr neříká konkrétně, je zřejmé, že má na mysli, že tímto úhelným kamenem je Kristus. Ježíš, Petr a Pavel toto spojení výslovně uvedli na jiných místech:
– Ježíš interpretoval Izajášův verš tak, že se vztahuje na něj samotného jako na úhelný kámen (Mt 21,42; viz také Mk 12,10; L 20,17).
– Krátce po Letnicích, když byl konfrontován náboženskými vůdci v Jeruzalémě, Petr řekl, že „Ježíš Kristus z Nazareta … je ‚ten kámen, který jste vy, stavitelé, považovali za bezcenný, který se stal hlavou úhelného kamene'“. (Sk 4,10-11).
– Pavel řekl křesťanům v Efezu, že jsou „spoluobčany svatých a patří k Božímu domu, jsouce postaveni na základech apoštolů a proroků, kdežto Kristus Ježíš sám je úhelným kamenem, v němž celá stavba, přiléhající k sobě, roste ve svatý chrám v Pánu, v němž i vy jste spolu postaveni za příbytek Boží v Duchu“ (Ef 2,19-22).
„Kdo v něj věří, nebude zklamán“ (řec. kataischuno) (v. 6b). Řecké slovo kataischuno znamená „zahanbený“
Cest a hanba jsou významné hodnoty v každé kultuře, ale na Blízkém východě byly obzvláště významné. V biblických dobách byla čest ctností spojenou především s muži, určovala jejich identitu a sebeúctu. Měla méně co do činění s city a více se vztahovala k oblaku – vlivu – moci. Lidé dávali pozor, když mluvil čestný člověk.
Stydlivost byla nepřítomností cti – nepřítomností dobré pověsti, vlivu a moci. Člověk se mohl stydět, když se choval hanebně, nedokázal si udržet svou v interakci s jiným člověkem, prohrál bitvu nebo utrpěl jiné druhy ztrát.
Petr slibuje, že ti, kdo věří v Krista, se nemusí bát, že budou zahanbeni. To neznamená, že křesťané, kterým Petr adresoval tento list, nebudou svými rodinami zavrženi za to, že opustili víru svých předků. Neznamená to ani to, že dnešní křesťané nebudou zažívat odpor nebo dokonce pronásledování. Znamená to však, že ti z nás, kteří věří v Ježíše, budou nakonec ospravedlněni.
„Vám, kteří věříte (řecky pisteuo), tedy náleží čest“ (v. 7a). Viz komentář v předchozím odstavci (v. 6b) o cti a hanbě. Petr slibuje, že ti, kdo věří v Krista, naleznou spíše čest než hanbu.
„ale pro ty, kdo jsou neposlušní“ (řec. apisteo) (v. 7b). Všimněte si podobnosti mezi pisteuo (věřit) ve verši 7a a apisteo ve verši 7b. Jak pisteuo (věřit), tak apisteo (nevěřit) souvisejí se slovem pistis, které znamená víra. Písmeno „a“ na začátku slova apisteo obrací význam slova z „věřit“ na „nevěřit“. Apisteo tedy znamená „nevěřit“ nebo „nemít víru“ – nikoli být „nevěřící“.
„Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se úhelným kamenem“ (řecky: kefale gonia) (v. 7c). Slovo kefale znamená hlava a slovo gonia znamená roh nebo úhelný kámen.
Petr cituje Žalm 118,22, kde se říká: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se hlavou úhelného kamene.“
Stavitelé byli náboženští vůdci v Jeruzalémě. Jejich odmítnutí Ježíše vyústilo v jeho smrt na kříži. Ježíšovo vzkříšení však ukázalo, že je hlavním úhelným kamenem chrámu, který Bůh plánoval od počátku. Křesťané, kterým Petr píše, jsou živými kameny – stavebními kameny nového Božího chrámu, církve (Ef 2,21nn; 1Kor 3,9).
„a ‚kámen (řecky lithos) úrazu (řecky proskomma) a skála (řecky petra) pohoršení'“. (řecky: skandalon) (v. 8a). Skandalon znamenal past nebo léčku, ale používal se také pro kámen na cestě, který způsoboval klopýtnutí lidí.
Všimněte si poetické konstrukce tohoto verše – „kámen klopýtnutí a skála pohoršení“. Jde o narážku na Izajášovo proroctví: „Bude svatyní, ale pro oba domy Izraele bude pastí a pohoršením pro obyvatele Jeruzaléma. Mnozí o něj zakopnou, padnou, budou zlomeni, chyceni do pasti a lapeni“ (Iz 8,14-15; viz také Ezechiel 3,20; 7,19; 14,3nn).
Pavel mluvil o „pohoršení (skandalon) kříže“ (Gal 5,11) – o tom, že Bůh přijde na svět v lidské podobě a vezme na sebe následky za hříchy světa. V dobách prvotní církve bylo pro mnoho lidí těžké tomu uvěřit a pro mnoho lidí je to těžké přijmout i dnes. Kříž byl kamenem úrazu, o který mnozí lidé klopýtali.
Představa kamene úrazu byla zvláště živá v té části světa, kde byla země kamenitá. Člověk, který klopýtl, si v nejlepším případě odnesl bolavý palec u nohy nebo koleno. V horším případě by klopýtl v boji a tváří v tvář nepříteli by se stal bezmocným.
„Neboť klopýtají o slovo (řec. logos), jsouce neposlušní (řec. apeitheo), k čemuž byli také určeni“ (řec. tithemi) (v. 8b). Ve svém komentáři k verši 7b výše jsem poznamenal, že apisteo znamená spíše nevěřící než neposlušný. V tomto verši však máme jiné slovo, apeitheo, a to skutečně znamená neposlušný.
Pro ty, kdo jsou neposlušní, se kámen, který Bůh zamýšlel jako kámen úhelný, stává kamenem úrazu, protože ho nemohou nebo nechtějí vidět takový, jaký skutečně je – klíč k Božímu plánu spasení.
Slovo tithemi znamená postavit, umístit, stanovit nebo ustanovit. Otázkou je, zda Bůh ustanovil tyto lidi, aby byli neposlušní (předurčil je k selhání), nebo prostě jen nastavil věci tak, aby ti, kteří se rozhodli být neposlušní, klopýtli. Většina učenců se domnívá, že Bůh určil tyto lidi, aby byli neposlušní a klopýtli. Slovo klopýtnout je však v tomto verši v přítomném čase, takže není důvod předpokládat, že jejich neposlušnost a klopýtnutí budou přetrvávat.
1Petr 2,9-10. To znamená, že jejich neposlušnost a klopýtnutí budou přetrvávat. NELIDÉ – BOŽÍ LIDÉ
9 Vy však jste vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid k Božímu vlastnictví, abyste hlásali dokonalost toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla, 10který kdysi nebyl lidem, ale nyní je Božím lidem, který nedosáhl milosrdenství, ale nyní se mu dostalo milosrdenství. 11Ty, kdo jsi byl kdysi lidem, jsi nyní Boží lid.
„Ale (řecky: de) vy jste rod vyvolený (řecky: genos eklektos), královské kněžstvo, národ svatý (řecky:hagios), lid k Božímu vlastnictví“ (v. 9a). Malé slůvko de (ale) chce ukázat kontrast mezi tím, co bylo dříve (klopýtnutí neposlušných), a tím, co následuje (tito křesťané jako vyvolený lid).
„jste vyvolený rod“ (řec. genos eklektos). „Vyvolený“ je dobrý překlad slova eklektos, ale vzhledem k tomu, že si rasu spojujeme s pigmentací kůže, je „rasa“ nešťastný překlad slova genos. Slovo genos souvisí s rodinným dědictvím – rodem, z něhož člověk vzešel.
Když slyšíme slovo vyvolený, měli bychom si uvědomit, že Izrael byl Bohem vyvolený lid nebo vyvolený národ (3. Mojžíšova 26,12; 5. Mojžíšova 7,6-8; 14,2; Jeremiáš 7,23; 30,22; Ezechiel 36,28; Amos 3,2; Izajáš 44,1). S příchodem Krista se církev stala Božím lidem (Ef 2,12) – Boží domácností (Ef 2,19; 3,15; 4,6) – Božími dětmi (Gal 4,6-7; Ř 8,15). Proto bych se rozhodl překládat genos eklektos jako vyvolený lid nebo vyvolený národ.
„královské kněžstvo, svatý národ“. Tyto výrazy mají kořeny v Božím zaslíbení Izraeli, že „budete-li opravdu poslouchat můj hlas a zachovávat mou smlouvu, pak … mi budete královstvím kněží a svatým národem“ (Ex 19,5-6).
Kněží Izraele byli svatí muži, kteří měli za úkol sloužit ve svatostánku a chrámu a vykonávat náboženské obřady předepsané zákonem Tóry. Jejich úkolem bylo pomáhat Izraelitům udržovat vztah s Bohem.
Nyní Petr těmto křesťanům – převážně pohanům – říká, že jsou královským kněžstvem, kterému byla svěřena odpovědnost za to, aby dělalo věci, které by ostatním lidem pomáhaly udržovat dobrý vztah s Bohem.
Navíc jsou „svatým (hagios) národem“. O hagios viz komentář výše k verši 5b.
„abyste hlásali dokonalost toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (v. 9b; viz také Iz 43,20). Bůh udělil tyto pocty (vyvolenému národu atd.) za určitým účelem, kterým je, aby tito křesťané mohli svědčit o dokonalosti Boha, který je povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.
Světlo a tma se ve Starém i Novém zákoně používají jako metafory pro dobro a zlo – chaos a pořádek – nebezpečí a bezpečí – radost a smutek – pravdu a nepravdu – život a smrt – spasení a odsouzení (Žalm 18. 6.):28; 119,105; Přísloví 13,9; Izajáš 5,20; 60,19-20; Mt 5,14-16; Jan 3,19-21; 8,12; Sk 26,18; 2 Kor 4,4; Ef 4,17-181; Tes 5,5-6; Zjevení 21,23b-24). První Boží stvořitelský čin spočíval v tom, že Bůh řekl: „Budiž světlo!“ – a oddělil světlo od tmy (Genesis 1,3-4).
Předtím, než poznali Krista, žili tito křesťané v temnotě – v temnotě, že nepoznali Boha – v temnotě, že si museli razit cestu bez duchovního průvodce – v temnotě hříchu a smrti. Bůh je však povolal do svého podivuhodného světla a to změnilo jejich životy. Nyní mají povinnost uctívat Boha, který proměnil jejich životy – hlásat Boží dokonalost – dát lidem vědět, co pro ně Bůh udělal. To je nejlepší forma svědectví – aby lidé věděli, co pro nás Bůh udělal.
„kteří kdysi nebyli lidem, ale nyní jsou lidem Božím, kteří nedosáhli milosrdenství, ale nyní dosáhli milosrdenství“ (v. 10). Narážka je zde na proroka Ozeáše, kterého Bůh povolal, aby se oženil s prostitutkou (Ozeáš 1,2). Ozeáš se oženil s Gomérou, která mu porodila dceru jménem Lo-Ruhama, „neboť se již neslituji nad domem Izraele, abych jim jakkoli odpustil“ (Ozeáš 1,6). Později Gomera porodila Ozeášovi syna jménem Lo-Ammi, „neboť vy nejste můj lid a já nebudu váš“ (Ozeáš 1:9). Gomera představovala cizoložný Izrael a děti představovaly Boží soud nad Izraelem za jeho hříchy.
Bůh však tehdy řekl: „Počet synů Izraele však bude jako mořského písku, který nelze změřit ani spočítat, a stane se, že na místě, kde jim bylo řečeno: ‚Nejste můj lid‘, budou nazýváni ‚syny živého Boha'“ (Oz 1,10) – znamení milosti, kterou Bůh udělí Izraeli. Tehdy Bůh řekl: „Zaseji ji k sobě do země a slituji se nad ní, která milosrdenství nedosáhla, a těm, kteří nebyli mým lidem, řeknu: ‚Jste můj lid‘, a oni řeknou: ‚Můj Bůh!“ (Ozeáš 1:13). (Ozeáš 2,23).
Petr nyní používá tyto verše z Ozeáše, aby těmto pohanským křesťanům připomněl, že kdysi nebyli lidem – ale nyní jsou Božím lidem. Kdysi žili ve světě bez milosrdenství, ale nyní se jim dostalo Božího milosrdenství. Nyní mají naději na vzkříšení „nepomíjivého a neposkvrněného dědictví, které nepomíjí, vyhrazeného v nebi pro vás“ (1,3-4).
CITÁTY Z CITÁTŮ pocházejí z World English Bible (WEB), což je veřejně dostupný (bez autorských práv) moderní anglický překlad Bible. World English Bible vychází z americké standardní verze (ASV) Bible, Starého zákona Biblia Hebraica Stutgartensa a řeckého většinového textu Nového zákona. ASV, který je kvůli vypršení autorských práv rovněž veřejným majetkem, byl velmi dobrým překladem, ale obsahoval mnoho archaických slov (hast, shineth atd.), která WEB aktualizoval.
BIBLIOGRAFIE:
Barclay, William, Daily Study Bible: (Louisville: Westminster John Knox Press, 2003)
Bartlett, David L., The New Interpreter’s Bible: Eugene, Abingdon New Testament Commentary: Hebrews, James, 1-2 Peter, 1-3 John, Jude and Revelation, Vol XII (Nashville: Abingdon Press, 1998)
Boring, M. Eugene, Abingdon New Testament Commentary: (Nashville: Abingdon Press, 1999)
Cedar, Paul A., The Preacher’s Commentary: (Nashville: Thomas Nelson, Inc., 1984)
Craddock, Fred B., Westminster Bible Companion: (Louisville: Westminster John Knox Press, 1995)
Davids, Peter H., The New International Commentary on the New Testament: The First Epistle of Peter(Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Co., 1990)
Donelson, Lewis R., in Van Harn, Roger E. (ed.), The Lectionary Commentary: Theological Exegesis for Sunday’s Texts (Teologická exegeze k nedělním textům): The Second Readings (Druhá čtení): Acts and Epistles (Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Company, 2001)
Gaventa, Beverly R., in Brueggemann, Walter, Cousar, Charles B., Gaventa, Beverly R., and Newsome, James D., Texts for Teaching: A Lectionary Commentary Based on the NRSV-Year A (Louisville: Westminster John Knox Press, 1995)
Grudem, Wayne A., Tyndale New Testament Commentaries: (Downers Grove, Illinois: InterVarsity Press, 1988)
Holladay, Carl R., in Craddock, Fred B., Hayes, John H., Holladay, Carl R., and Tucker, Gene M.,Preaching Through the Christian, Year A (Harrisburg, Pennsylvania: Trinity Press International, 1992)
Jobes, Karen H., Baker Exegetical Commentary on the New Testament (Grand Rapids: Baker Academic, 2005)
MacArthur, John, The MacArthur New Testament Commentary: Ramsey, Word Biblical Commentary: 1 Peter (Chicago: Moody Publishers, 2004)
Michaels, J. Ramsey, Word Biblical Commentary: (Dallas: Word Books, 1988)
Perkins, Pheme, Interpretation: (Louisville: John Knox Press, 1995)
Schreiner, Thomas R., The New American Commentary: (Nashville: Broadman & Holman Publishers, 2003)
.