Většinu dní zaměstnanci New Jersey Audubon’s Cape May Bird Observatory nepracují za doprovodu rozhlasového vysílání, ale toto ráno nebylo obyčejné. S Davidem Sibleym, autorem Sibleyho průvodce ptáky (2000), dělala Diane Rehmová rozhovor v National Public Radio, a přestože se David nedávno přestěhoval z New Jersey do Massachusetts, byl stále považován za člena rodiny.
Rehmová kladla nejrůznější otázky týkající se proslulé knihy a pozorování ptáků – všechny David zodpověděl srozumitelně a promyšleně. Zaměstnanci hvězdárny tiše naslouchali.
Rehm položil otázku, kterou jsme jistě všichni tajně očekávali, až na konci rozhovoru. „Jaká,“ zeptala se, „je vaše oblíbená ptačí lokalita?“
A z půl tuctu kanceláří se sborově ozvalo půl tuctu hlasů: „Řekni to, Davide! Řekni to!“
A on to řekl.
Sibley není první, kdo vyjádřil svou náklonnost k mysu Cape May. Alexander Wilson, „otec americké ornitologie“, podnikl na poloostrov šest cest za účelem studia a sběru ptáků. O zdejší ptačí fauně Wilson řekl: „Kdyby ptáci byli dobrými soudci vynikajícího podnebí, pak je Cape May nejlepší ve Spojených státech, protože má největší rozmanitost ptáků.“
Audubon zde také strávil studijní léto a sbíral a maloval ptáky v okolí Great Egg Harbor. Častým návštěvníkem byl Spencer Baird, asistent tajemníka a tajemník Smithsonova institutu. A samozřejmě se tomuto malému ptačímu poloostrovu věnoval i Witmer Stone, kurátor severských ptáků a viceprezident filadelfské Akademie přírodních věd, autor velkého dvousvazkového díla Bird Studies at Old Cape May (1937).
Sibley se nemůže pyšnit ani tím, že je prvním slavným autorem terénních průvodců, který je považován za Cape May Firster. Když byl Roger Tory Peterson v pubertě, vydal se s několika přáteli stopem na Cape May. Budoucí autor a ilustrátor knihy A Field Guide to the Birds (1934) přespával na verandě jednoho z obyvatel Cape May a během pobytu zde zaznamenal svůj život volavky louisianské (nyní volavky tříbarevné).
Volavky tříbarevné a David Sibley byli v době, kdy tento začínající umělec dorazil do Cape May, starými souputníky – stejně jako Roger, chlapec v pubertě. Během let, která zde strávil, však Sibley objevil spoustu dalších skvělých ptáků, z nichž několik se stalo přírůstky do Cape Mayského checklistu, ale v mé paměti bude navždy vyčnívat jeden: mihule vidloocasá sčítaná na zoraném poli 19. května 1984 během první Světové série ptáků. Viděl ho stát vedle Petersona. Oba muži byli členy stejného týmu. Pro oba to byl pták severoamerického života.
Oblíbená destinace
Pokud máte chuť, můžete si na Cape May stále ještě stopnout (ale i Kenn Kaufman dnes raději letí do Filadelfie a vyzvedne si pronajaté auto). Pravděpodobně neexistuje špatná doba pro návštěvu ani doba, kdy by se projevily všechny skvělé ptačí podívané na mysu. Pokud jste však o proslulosti Cape May slyšeli – a pokud čtete tento časopis, tak téměř jistě ano (ostatně čtenáři časopisu Birder’s World jej v roce 2002 označili za jednu z 15 nejoblíbenějších ptačích destinací) – pak je pravděpodobné, že si Cape May spojujete s podzimní migrací. Proč si tedy letos na podzim neudělat radost a nevychutnat si trochu ptačího života na migrační magistrále?“
Možná si říkáte, že na plánování návštěvy Cape May je teď už pozdě, ale není. V době, kdy na většině území Severní Ameriky podzim končí, na Cape May vrcholí. Ptáci si běžně užívají největší migrační podívanou (neboli „podzimky“) sezóny v posledním říjnovém a prvním listopadovém týdnu.
A pokud ve vás případná domnělá pozdní doba vyvolává obavy o druhovou rozmanitost, nemusíte se obávat. Před dvaceti lety pořádal New Jersey Audubon každoroční Cape May Autumn Birding Festival poslední víkend v září. Cílem bylo 200 druhů. Před deseti lety bylo datum změněno na poslední víkend v říjnu. Víte, kolik druhů bylo pozorováno? Správně: 200. Jistě různých druhů, ale také zajímavých druhů.
Šest měsíců podzimu
Podzim začíná příletem prvních pobřežních ptáků na jih kolem 21. června. Začátkem července se bažiny plní přílivem pěnic, žluťásků a břehulí. Vrchol početnosti a druhové rozmanitosti nastává koncem července.
Podél pobřeží Atlantiku, Stone Harbor Point, asi 40 minut severně od Cape May, a Two Mile Beach Unit of the Cape May National Wildlife Refuge, asi 20 minut severně, jsou regionálními horkými místy pobřežních ptáků – skvělými lokalitami, kde lze nalézt potápku roháč i červenku. Forsythe National Wildlife Refuge, která se nachází severně od Atlantic City asi hodinu cesty, je již dlouho regionální baštou pobřežních ptáků. Pískomil kadeřavý se zde vyskytuje každoročně. Také potápka roháč. Dalekohledy jsou téměř povinné, a tady je rada pro moudré: Vezměte si džíny a tričko s dlouhým rukávem. Ignorujte tuto radu a zlá moucha zelenáč vás donutí zaplatit krvavou daň.
Druhý vrchol pobřežních ptáků, který odpovídá příletu mláďat, nastává koncem srpna. V tomto období můžete na okrajích vyčerpaných vodních nádrží a na drnových farmách najít bukače velkého, bukače Bairdova a pěnkavu obecnou. Pokud však nejste oddanými pozorovateli pobřežních ptáků, budete si pravděpodobně chtít rozvrhnout čas – to znamená, že budete chtít strávit každé ráno v lesních porostech v oblasti Higbee Beach Wildlife Management Area, která lemuje pobřeží Delawarského zálivu mezi Cape May Point a Cape May Canal. (Trajekt Cape May-Lewes přistává na druhé straně kanálu.)
Děje se to každý den každého podzimu: Dva pozorovatelé ptáků se k sobě přiblíží, vymění si úsměvy a začnou si vyměňovat pozorování: „Jo, narazil jsem na pěknou malou kapsu támhle na rohu. Jen takové ty obvyklé věci, ale skvěle jsem se podíval na červivce (Worm-eating Warbler).“
„Pěkné. V druhém poli jsem chytil červivce a zlatokřídlého (Golden-wingler Warbler).“
„Dobrý! Jediná další pozoruhodná věc byla Philly V (Philadelphia Vireo) na parkovišti.“
„Výborně! Jednoho jsem včera vystopoval při hledání mucholapky olivové…“
Ale to je přesně ten druh vtipkování, který najdete v poklidném tempu v lesích. Nahoře na severním konci pláže Higbee Beach, kde je v plném proudu Zeissem sponzorovaný projekt Morning Flight, bývá diskuse poněkud adrenalinovější. Hráz zvedá ptáky až do úrovně korun stromů, takže umožňuje nerušený výhled do všech stran.
„Canada Warbler!… Cape May!… BT-Blue! Támhle je… aaah… Cerulean? Cerulean tam nahoře.“
High-water mark
Na udávání směru při stání na hrázi je málo času. Jediné, v co mohou počtáři a tlumočníci ptáků doufat, je trénovat dalekohledy, vykřikovat jména a přát vám štěstí.
Vítejte na ptačím vrcholu. Hrstka nadmíru zkušených ptáčkařů tu překonává hranice ptačího poznávání a připisuje jména podzimním pěvcům, kteří se účastní ranního letu, hromadného stěhování migrantů prováděného několik hodin po východu slunce.
Rozpoznávání podzimních pěvců v letu není pro ptáčkaře, kteří se bojí, že budou mít na tváři vejce. Pokud máte i po týdnu problém rozeznat červenookého pěvce od samičky modráska černozobého, stojíte ve velkém poctivém pásmu ptačího spektra zvaném majorita. Pokud však chcete vidět stovky pěvců – a někdy i tisíce nebo desetitisíce – za dopoledne, je hráz tím pravým místem.
Ranní let se uzavírá právě včas, abyste mohli zamířit na plošinu pro pozorování jestřábů, která se nachází ve stínu majáku ve státním parku Cape May Point.
Pro mnoho lidí Cape May znamená dravce. Organizované sčítání, které provádějí strážci najatí Národní asociací Audubon Societies, aby monitorovali odstřely jestřábů, které byly populární na počátku 20. století, se datuje od roku 1931 (tři roky předtím, než Maurice Broun, původní kurátor Jestřábí hory, vkročil na pensylvánskou svatyni).
Částečně na Cape May
Alexander Wilson
Sbírající ptáky pro své mistrovské dílo Americká ornitologie podnikl Wilson šest cest na Cape May a nedaleký Great Egg Harbor, včetně čtyřtýdenního pobytu jen několik měsíců před svou smrtí v roce 1813. Pozoroval racky a pobřežní ptáky, kteří se živili kraby podkováři, studoval rybáky a druh, který objevil na jihu New Jersey, pojmenoval Cape May Warbler.
John James Audubon
V létě 1829 v Great Egg Harbor Audubon namaloval pro knihu Birds of America bahňáka, rybáka obecného, rorýse amerického, vrabce mořského, polního, večerního a ostroocasého a racka chechtavého.
Roger Tory Peterson
Jako teenager podnikl Peterson své „první velké ornitologické dobrodružství“ na Cape May a během života se tam ještě mnohokrát vrátil. Autor terénních průvodců studoval hnízdiště volavek ve Stone Harboru, zkoumal odstřel jestřábů a dokumentoval úbytek sokolů stěhovavých a rybáků způsobený DDT. Vedl také vítězný tým v první Světové sérii ptačích závodů.
Witmer Stone
Prezident Americké ornitologické unie, Národní asociace auditorských společností a Pensylvánské auditorské společnosti a viceprezident Akademie přírodních věd zaujímá v historii Cape May zvláštní místo. Jeho kniha Bird Studies at Old Cape May (1937) popisuje 300 druhů ptáků jižního New Jersey a ornitology, kteří je studovali.
David Allen Sibley
Po více než tuctu let pozorování ptáků v Cape May a jeho okolí napsal Sibley knihu The Birds of Cape May (1993), která je prvním uceleným zpracováním ptáků okresu od Stoneových Bird Studies. Ale Sibley, jak všichni víme, teprve začínal. Za necelých deset let měl vydat bestsellerová díla o určování ptáků, jejich životě a chování a o pozorování ptáků.
V roce 1976 zahájila Cape May Bird Observatory celosezónní sčítání. Pozorování probíhá od 1. září do 30. listopadu a nyní je sponzoruje společnost Leica Sports Optics.
V září se sčítá v průměru 50 000 jestřábů 15 druhů (nepočítaje v to supy).
V září se objevují poštolky, orel mořský, orel skalní a také sokol stěhovavý. Poslední týden v měsíci a prvních 10 dní v říjnu se obvykle konají vrcholné přelety sokolů, ale musíte mít štěstí, abyste viděli přelety až 298 sokolů stěhovavých nebo 867 rarohů chechtavých za den. Oba počty představují rekordy. Přelety přesahující 100 sokolů stěhovavých a 250 motáků pochopů jsou každoroční.
V první polovině října dominují ostříži a jestřábi lesní, v druhé polovině pak jestřábi lesní a červenoocasí. První a druhý týden v listopadu je scéna připravena pro vrchol rozmanitosti, protože ranní migranti se zdržují (není neobvyklé, že se počátkem prosince objeví jestřábi širokokřídlí) a vrcholí pozdní migranti (jako jestřáb lesní a orel skalní). Pravidelně se objevuje dvanáct druhů. A ve dvou dnech bylo zaznamenáno 14 druhů dravců (opět bez supů).
Nemusíte být odborníkem na dravce, abyste se ocitli ve společenském centru ptačího vesmíru na Cape May. Můžete se spolehnout na sezónní přírodovědce, kteří vás na ptáky upozorní nebo zodpoví vaše otázky týkající se ptáků. A pokud otázky nemáte, můžete si prostě vychutnávat let a přitom si vyměňovat historky s návštěvníkem vedle vás a čas od času se zastavit, abyste se pokochali prolétajícím Merlinem nebo vznášejícím se orlem bělohlavým. A přestože oficiální sčítání jestřábů končí 30. listopadu, kdykoli v prosinci přejde studená fronta, můžete si zalétat.
Je ale pravděpodobné, že v prosinci zamíříte na pozorovatelnu Avalon Sea Watch, která se nachází na pobřeží Atlantiku na severním konci Avalonu asi 45 minut severně od Cape May. Od poloviny září do poloviny prosince zde téměř nepřetržitě probíhá pozorování mořských ptáků. Je zapotřebí zvláštní druh ptáčkaře, který své touhy upírá k obzoru tak, jak to dělají zarytí pozorovatelé mořských ptáků, ale odměna může být mimořádná. Již jsem se zmínil, že průměrný počet dravců je 50 000 ptáků. Koncem října můžete za jediný den spatřit tolik potápek roháčů. Skřivani v řadách. Skřivani v řadách. Skřivani, kam až oko dohlédne. A také břehule, břehouši, sojky, alky a rackové.
Sčítání sponzoruje společnost Nikon Sports Optics. Dalekohledy jsou nezbytné a teplé oblečení je otázkou života a smrti. Severní cíp Avalonu sahá o kilometr dál do oceánu než pobřeží na severu. Stěhovaví mořští ptáci protínají roh, ale vítr, který bičuje z otevřených vod, nemá slitování.
Nebo vás zahřeje pomyšlení na 81 parazitických jespáků a 51 břichatek? Celkové počty se rok od roku liší, ale právě tolik jich bylo pozorováno na podzim 2004.
Legendy podzimu
Vím, co si myslíte: To všechno se zdá být příliš mnoho na to, aby se to vešlo do jedné návštěvy. Ale nezmínil jsem se o všem.
Nezmínil jsem se o migraci monarchů, která v příznivých letech způsobuje, že se stromy s hnízdištěm lakují v křídlech a zlatobýl na pláži se sklání pod tíhou motýlů.
Nezmínil jsem se o srpnové koncentraci martináčů fialových na řece Maurice (vyslovuje se „Morris“), která teče na jih kolem Vinelandu a Millville a ústí do Delawarského zálivu u Bivalve. Každou noc koncem srpna se do říčních rákosin stočí 60 000 až 100 000 ptáků.
A to jsem se věnoval jen slovům o velkých pozdněsezónních výpadech migrantů na střední vzdálenosti. Už jste někdy viděli 1 500 000 rorýsů amerických nebo 100 000 pěnic žlutobřichých za jediné ráno? Občas se to stává.
A pokud je na podzimní výlet na Cape May opravdu pozdě, nezoufejte. Jaro je také pěkně plné ptáků. Stejně tak léto a zima. Ale pokud mi nechcete věřit na slovo, věřte Alexandru Wilsonovi. Nebo Davidu Sibleymu! – Pete Dunne
Pete Dunne je autorem více než tuctu knih o ptácích a ptáčkaření a zakladatelem Světové série o ptácích. V roce 2001 obdržel za celoživotní zásluhy o propagaci ptactva cenu Rogera Toryho Petersona od Americké ptačí asociace. Do roku 2013 působil jako ředitel Cape May Bird Observatory a viceprezident pro přírodní historii organizace New Jersey Audubon. Nyní je velvyslancem New Jersey Audubon pro ptáky. Jeho sloupek „Birder at Large“ se objevuje v každém čísle časopisu BirdWatching.
Pete Dunne vypráví o založení Cape May Hawkwatch.
Tipy od Petea pro určování jestřábů v letu.