Slovo soucit se v hebrejštině říká v množném čísle. Soucit je skutečné použití tohoto slova. Proč? Podle Rebbitzin Esther Jungreis:
Každý má svou vlastní verzi, svůj vlastní výklad toho, co znamená slovo „soucit“. V hebrejštině však taková volnost není. Tóra definuje význam prostřednictvím kořene tohoto slova. Rachamim – hebrejské slovo pro soucit – neumožňuje libovolný výklad. Slovo je odvozeno od kořene hebrejského slova „rechem“, lůno, a učí nás, že to, co matka cítí k dítěti, které nosí pod srdcem, představuje soucit.
Ne, pozor, to, co cítí ke svému synovi nebo dceři, ale spíše k tomu nenarozenému dítěti, které nosí v sobě. Jakkoli matka miluje dítě, které stojí před ní, jsou chvíle, kdy ji dítě může dráždit a dokonce vyvolávat hněv. Nikdy ji však nemůže rozčilovat to malé, které se teprve narodí. To dítě je střeženo a očekáváno s radostí. A to je význam slova „rachamim“.
Když se nad tím zamyslíš, význam, jak je zde definován v souvislosti s dělohou a dítětem, se rozšiřuje i na národ a občana. Rachamim je to, co našemu národu zřejmě chybí.
Když jde o policejní brutalitu, zdá se, že nemáme rachamim.
Když jde o chudobu a hlad, zdá se, že nemáme rachamim.
Když jde o vytváření pracovních míst a spravedlivé odměňování pracovníků, nemáme rachamim.
Když jde o bydlení a přístřeší, zdá se, že nemáme žádný rachamim.
Když jde o zdravotní péči pro všechny naše občany, zdá se, že máme jen nějaký rachamim.
Rachamim je slovo, které je společné všem jazykům. Soucit je pojem, který je společný všem kulturám.
Závisí soucit na religiozitě? Závisí na souladu s ideály nebo vírou? Je podmíněné?
Říkám, že je to svobodná vůle. Je to uznání, že na každém z nás záleží; že každý z nás nějakým způsobem významně přispívá svou účastí, ať už v jakékoliv funkci.