V Markově knize čteme o strašné bouři. Učedníci byli s Ježíšem na lodi plující přes Galilejské jezero. Když se zvedla „zuřivá bouře“, učedníci – mezi nimi i někteří zkušení rybáři – se báli o svůj život (4,37-38). Bylo to Bohu jedno? Nebyli snad Ježíšem vybráni a nebyli mu nejblíže? Neposlouchali snad Ježíše, který jim řekl, aby „přešli na druhý břeh?“. Proč tedy prožívali tak bouřlivé období?“
Nikdo není osvobozen od životních bouří. Ale stejně jako učedníci, kteří se zpočátku bouře báli, později začali Krista více ctít, tak i bouře, kterým čelíme, nás mohou přivést k hlubšímu poznání Boha. „Kdo to je,“ uvažovali učedníci, „vždyť ho poslouchá i vítr a vlny!“. Skrze zkoušky se můžeme naučit, že žádná bouře není dost velká na to, aby Bohu zabránila v naplnění jeho vůle.
Ačkoli možná nechápeme, proč Bůh dopouští, aby do našeho života vstoupily zkoušky, děkujeme mu, že skrze ně můžeme poznat, kdo je. Žijeme, abychom Mu sloužili, protože On zachoval naše životy.