Brazílie Obsah
Stejně jako změna režimu v roce 1889 vedla k desetiletí nepokojů a bolestivého přizpůsobování, tak i vzpoury v roce 1930. Prozatímní prezident Getúlio Dorneles Vargas vládl jako diktátor (1930-34), kongresem zvolený prezident (1934-37) a opět diktátor (1937-45) s podporou své revoluční koalice. Působil také jako senátor (1946-51) a lidově zvolený prezident (1951-54). Vargas byl členem gaučovské oligarchie a vyšvihl se díky systému protekce a klientelismu, ale měl novou vizi, jak by se brazilská politika mohla utvářet tak, aby podporovala národní rozvoj. Pochopil, že s rozpadem přímých vztahů mezi dělníky a vlastníky v expandujících brazilských továrnách se dělníci mohou stát základem nové formy politické moci – populismu. Na základě těchto poznatků postupně ovládl brazilský politický svět natolik, že zůstal u moci patnáct let. Během těchto let skončila převaha zemědělských elit, noví městští průmysloví vůdci získali větší celostátní vliv a střední třída začala projevovat určitou sílu.
Tenentismus , neboli vzpoura poručíků proti armádě a vládní hierarchii, po roce 1931 jako výrazné hnutí zanikl, částečně proto, že jeho stoupenci prosazovali zachování státní autonomie v době, kdy byla silná tendence k větší centralizaci. Jednotliví poručíci nadále vykonávali důležité role, ale smířili se s tradičními politickými silami. V roce 1932 se vzbouřilo São Paulo, jehož zájmy a hrdost novým režimem trpěly. V tříměsíční občanské válce se k paulistům přidalo mnoho důstojníků, kteří v roce 1930 prohráli nebo byli jinak nespokojeni, ale federální síly je porazily.
Nová ústava z roku 1934 reorganizovala politický systém vytvořením zákonodárného sboru se zástupci státu i sociálního sektoru. Obsahovala některé volební reformy, včetně volebního práva žen, tajného hlasování a zvláštních soudů pro dohled nad volbami. Ústavodárné shromáždění zvolilo Vargase prezidentem na čtyřleté období. Pokus o zapojení revoluce do starého, poněkud předělaného systému však brzy zcela selhal a zavedl Brazílii do dlouhodobé diktatury. Levice tomu napomohla tím, že se stala kredibilní hrozbou. Na základě mylných pokynů z Moskvy založených na dezinformacích z Brazílie uspořádali brazilští komunisté v čele s bývalým tenentem v roce 1935 povstání, které však bylo rychle potlačeno.
V třicátých letech se civilní elity obávaly, že Brazílii postihne občanská válka podobná té španělské, a tak poprvé v brazilské historii podpořily silnou a jednotnou armádu. Estado Novo dal armádě za pravdu v její dlouholeté touze po kontrole nad jednotkami Vojenské policie (Policia Militar) jednotlivých států. Elity starých státních pátrií se vzdaly své nezávislé vojenské moci výměnou za federální ochranu svých zájmů. Tento proces nebyl vždy dobrovolný, jak ukázala paulistická vzpoura v roce 1932, ale federální monopol na vojenskou sílu vystupňoval moc ústřední vlády na dříve neznámou úroveň. Nastal významný zlom v dějinách Brazílie.
V rámci Estado Novo skončila autonomie jednotlivých států, jmenovaní federální úředníci nahradili guvernéry a protekce proudila od prezidenta směrem dolů. Všechny politické strany byly až do roku 1944 rozpuštěny, čímž byly omezeny možnosti organizování opozice. Vargas tak eliminoval hrozby zleva i zprava. Na místní úrovni přežívali „plukovníci“, kteří deklarovali svou loajalitu a přijímali svůj podíl na patronátu, který rozdělovali mezi své podřízené. Vargasova léta měla největší dopad na celostátní politiku a ekonomiku a nejmenší dopad na místní úrovni, kde starší formy moci přetrvaly až do 50. let. Ještě v 90. letech byli místní političtí bossové označováni jako „plukovníci“. Vargas dbal na to, aby do své mocenské základny absorboval venkovské a obchodní elity. Měl schopnost udělat z bývalých nepřátel své příznivce nebo alespoň neutrály.
Vargasova léta znamenala reorganizaci ozbrojených sil, hospodářství, mezinárodního obchodu a zahraničních vztahů. Vláda obnovila starý císařský palác v Petrópolisu a podporovala zachování historických budov a měst. Průměrný roční nárůst hrubého domácího produktu (HDP – viz slovníček pojmů) činil téměř 4 %. První brazilská ocelárna ve Volta Redonda (1944) byla počátkem velké průmyslové výroby druhé poloviny století. V letech 1930-45 přibyl do brazilského politického slovníku korporativismus (viz Glosář).
I když Estado Novo směřoval investice do průmyslu, klasifikoval stávky jako zločiny a sdružoval vládou kontrolované odbory do samostatných odvětvových federací, které nesměly vytvářet celostátní organizace. Cílem bylo udržet vertikální linii kontroly (vertikální integrace – viz slovníček pojmů). Vláda nařídila pravidelné zvyšování mezd a dávek a pomalu rozšiřovala neúplný systém sociálního zabezpečení. Její úroveň minimální mzdy nebyla nikdy uspokojivá. Propaganda režimu propagovala státní paternalismus a ochranu a vykreslovala Vargase jako dobrodince dělnické třídy. Byl také dobrodincem továrníků, kteří ve třicátých letech zaznamenali růst průmyslu o 11,2 % ročně, což znamenalo, že se během desetiletí více než zdvojnásobil. Růst a represe byly vskutku dvojím příkazem doby. Novináři a spisovatelé byli cenzurováni, vězněni a odrazováni. Armáda omezila přístup do vojenských škol jen těm, kteří měli přijatelné rasové, rodinné, náboženské, vzdělanostní a politické charakteristiky.
V důsledku těchto represivních opatření, pozastavení politických aktivit a vládní podpory přezbrojení a modernizace armády získala armáda soudržnost a jednotu, jakou nezažila před rokem 1922. Popularita, kterou armáda získala účastí v italském tažení (1944-45) za druhé světové války, také umožnila vrchnímu velení pod vedením generála Pedra Aurélia de Góese Monteira, dlouholetého Vargasova stoupence, zasáhnout do nástupnické krize v říjnu 1945, sesadit Vargase a přerušit politickou mobilizaci mas, která by podle generálů narušila společenský řád. Kdyby nezakročili, porušili by implicitní dohodu uzavřenou s elitami, když se tyto vzdaly nezávislých státních vojenských sil pod federální kontrolu.
Volená vláda, které prezident Eurico Gaspar Dutra předsedal v letech 1946-1951, zahájila činnost podle dekretálních zákonů Estado Novo a pokračovala podle nové ústavy z roku 1946. Tato listina odrážela silné konzervativní tendence v brazilské politice tím, že zahrnovala myšlenky z ústavy z roku 1934 a sociálního zákonodárství Estado Novo. V následujících letech sledovaly různé změny kabinetu neustálý posun vlády směrem doprava. Dutrovu vládu podporovala stejná konzervativní intervenční armáda, která podporovala předchozí režim. Dutra, který sice odešel z aktivní služby, ale byl inaugurován ve vojenské uniformě a během svého úřadování byl povýšen na armádního generála a poté na maršála, totiž dával najevo, že stále patří k vojenské třídě (classe militar ), že nebude zanedbávat její potřeby a že bude armádu politicky řídit.
Nezaujatější pozorovatelé vidí v ukončení Vargasova produktivního vedení – během něhož průměrný roční nárůst HDP činil téměř 4 % – reakci pozemkové a podnikatelské elity spřízněné s městskou střední třídou na procesy změn. Dutrova léta v úřadu vykazovala minimální míru účasti a zásahů státu do ekonomiky. Bylo vskutku ironické, že muž, který vedl Brazílii v prvních krocích jejího „experimentu s demokracií“, byl generál, který byl v prvních letech druhé světové války tak antiliberální, že se postavil proti spojenectví Brazílie s demokratickými zeměmi proti nacistickému Německu. Byl zarytým antikomunistou, který rychle přerušil diplomatické styky, jež Vargas navázal se Sovětským svazem, zakázal Brazilskou komunistickou stranu a v počáteční fázi studené války podporoval Spojené státy. Vyměňoval si oficiální návštěvy s prezidentem Harrym S. Trumanem a usiloval o americkou pomoc pro další hospodářský rozvoj.
Dutrova vláda zlepšila stav železnic, dokončila výstavbu silnic, které spojily Rio de Janeiro se Salvadorem a São Paulem, a rozšířila systémy výroby a přenosu elektrické energie. Spolupracovala také se státy při výstavbě více než 4 000 nových venkovských škol a podporovala výstavbu nových univerzitních budov v různých státech. V roce 1951 také vytvořila Národní radu pro výzkum (Conselho Nacional de Pesquisas–CNPq), která bude v následujících desetiletích důležitá pro rozvoj schopností a univerzitních fakult (viz Věda a technika jako modernizace, 1945-64, kap. 6). Jeho mandát byl poznamenán ostrými spory o znárodnění ropy a plány na zřízení mezinárodního institutu pro studium Amazonie. Ty byly odloženy pod vlivem emotivních obvinění, že by vedly ke ztrátě poloviny národního území, a kampaň za první z nich byla násilně potlačena.
Dutrův vojenský program zahrnoval domácí zbrojní výrobu, vyslání mnoha důstojníků na výcvik do Spojených států, rozšíření leteckých a námořních škol a modernizaci jejich vybavení a založení Vysoké školy válečné (Escola Superior de Guerra–ESG), která sehrála tak důležitou roli v politických krizích 60. let. Přestože lze Dutru kritizovat za to, že nezkrotil inflaci a umožnil dovozní horečku, která brzy vyčerpala úspory z válečných let, podařilo se mu vládnout, aniž by vyhlásil stav obležení, a jako první zvolený prezident od roku 1926 předal úřad svému zvolenému nástupci.
Jako kandidát na prezidenta ve volbách v roce 1950 Vargas prosazoval urychlení industrializace a rozšíření sociálního zákonodárství a byl odměněn výrazným ziskem 49 % hlasů. Vargasovy pokusy založit svou zvolenou vládu (1951-54) pevně na populismu vyvolaly obavy armády, elit a Spojených států z nacionalismu. Přesto se jednalo o období prohlubující se politické polarizace. Antikomunističtí vojenští důstojníci viděli rudě každý pokus o rozšíření vlivu dělnictva a měli námitky proti zvyšování mezd dělníků, když hodnota jejich vlastních platů neustále klesala. Spojené státy odmítly ekonomickou pomoc, kterou si podle brazilských představitelů zasloužily za poskytnutí základen, přírodních zdrojů a vojáků během druhé světové války. Nedostatek poválečných výhod, zejména za službu v brazilských expedičních silách (Força Expedicionária Brasileira–FEB), způsobil, že Vargas a část armády odmítli myšlenku vyslat vojáky bojovat do Koreje.
Ačkoli vláda Spojených států nechtěla poskytnout ekonomickou pomoc, nechtěla také, aby brazilská vláda převzala aktivní roli v rozvoji zdrojů země. Touha Washingtonu zajistit Brazílii jako bezpečné místo pro soukromé investice Spojených států se střetávala s brazilským zacházením s podniky veřejných služeb v zahraničním vlastnictví. Zahraniční zájmy byly v rozvoji energetických zdrojů příliš pomalé, a proto Vargasova vláda v roce 1953 vytvořila Brazilskou ropnou společnost (Petróleo Brasileiro S.A.–Petrobrás) a v roce 1961 Brazilskou elektrárenskou společnost (Centrais Elétricas Brasileiras S.A.–Eletrobrás). Kampaň nacionalistů „Ropa je naše!“ vyvolala v armádě spory o to, co je nejlepší udělat. Někteří důstojníci přijali protistátní postoj, který sponzoroval Washington. Ostře vedená, emocionální debata o vytvoření Petrobrás otrávila politický život a přispěla k následným vojenským zásahům. Vargasova vláda se rozpadla v důsledku frustrace a obvinění z korupce; tváří v tvář vojenským požadavkům na odstoupení se Vargas 24. srpna 1954 zastřelil. Jeho smrt vyvolala značné sympatie veřejnosti, což zase posílilo jeho pověst „otce chudých“. Jeho vliv v brazilské politice byl cítit po celá desetiletí.
