Raná církev adventistů vznikla v atmosféře náboženského probuzení na severovýchodě Spojených států. Táborová shromáždění, jako bylo toto shromáždění Milleritů, byla charakteristickým znakem druhého velkého probuzení.
Když baptistický kazatel William Miller prohlásil, že Ježíš se vrátí 22. října 1844, mnoho Američanů nebylo překvapeno jen tím, že stanovil datum. Představa, že se Kristus doslova vrátí, byla sama o sobě radikální myšlenkou.
V 19. století už většina zavedených církví kázala, že druhý příchod je spíše mýtus než skutečnost – a spíše lidský než božský. Náboženští vůdci učili, že metaforický „druhý příchod“ symbolizuje nástup nové bohabojné a sociálně odpovědné generace.
Víra milleritů v doslovný druhý příchod – spolu s novým chápáním proroctví, soboty sedmého dne a stavu mrtvých – se však měla ukázat jako klíčová. Tyto základní doktríny ukotví rané adventní hnutí uprostřed atmosféry náboženského zmatku.
Severovýchod USA byl na počátku 19. století ohniskem probuzení. Takzvané druhé velké probuzení zažehlo hnutí, jako byli shakeři, první mormoni, předchůdci svědků Jehovových, millerité a řada výstředních odnoží. Ve skutečnosti se severní části státu New York přezdívalo „spálená oblast“, což odkazovalo na skutečnost, že evangelisté vyčerpali zásoby neobrácených lidí v tomto regionu.
V tomto klimatu přečkali millerité Velké zklamání, kdy skupina s očekáváním, ale marně, čekala na Kristův návrat. Vzhledem k tomu, že to, co adventistický historik George Knight nazývá „matematickou jistotou jejich víry“, bylo zmařeno, mnozí millerité hnutí opustili.
Ti, kteří zůstali, byli rozděleni ohledně významu 22. října. Někteří tvrdili, že toto datum je zcela falešné. Jiní tvrdili, že Kristus se sice vrátil, ale pouze v duchovním, iluzorním smyslu. Poslední skupina – budoucí vůdci prvních adventistů sedmého dne – byla přesvědčena, že datum je správné, ale událost je chybná.
Podpořeni touto možností se přeskupili a vrátili se k Písmu, odhodláni odhalit pravdu. Došli k závěru, že místo návratu na Zemi 22. října Ježíš zahájil poslední fázi své vykupitelské služby v nebeské svatyni.
Mladá metodistka Ellen Harmonová (později Whiteová) dodala tomuto výkladu prorockou věrohodnost. Její vize z prosince 1844 o „přímé a úzké cestě“ do nebe potvrdila, že proroctví se 22. října skutečně naplnilo, a podnítila to, co se mělo stát ústředním tématem denominace zaměřené na Krista.
Adventistický historik David Trim je ohromen schopností millerovců překonat „okázale chybné“ počáteční poselství. Říká, že je sice pravda, že apokalyptická hnutí si často překvapivě udrží některé své stoupence, i když jsou jejich myšlenky „zjevně vyvráceny“, ale „nejsou to lidé, kteří by pokračovali v zakládání velmi úspěšných církví. Že se to podařilo adventistům – to není důkaz, že Bůh je na vaší straně, ale je to důkaz, že máte inteligentní, racionální vůdce.“
Možná ještě výmluvnější je přesvědčení církve adventistů, že Bůh události organizoval, říká Trim. „Myslím, že první adventisté měli silné povolání od Ducha svatého. Je to strašně staromódní, ale věřím, že naše církev byla v té době povolána k životu za nějakým účelem,“ říká.
Projevovali také velkou touhu po biblické pravdě, říká. „To je to, co je udržuje, když se všichni ostatní bývalí millerité vydávají buď excentrickými cestami, nebo jen velmi mainstreamovými a opatrnými cestami,“ říká Trim.
Pro první adventní věřící byla tzv. současná pravda dynamická. A skutečně, když se několik stovek sabatistických adventistů ze 40. let 19. století rozrostlo do roku 1863, kdy byla oficiálně založena Církev adventistů sedmého dne, na 3 000, jejich doktrinální chápání procházelo neméně nápadnými změnami.
Jako průkopníci, například James White, horlivě vyzývali k „vyjití z Babylonu“. Zpočátku to bylo poselství k opuštění organizovaného náboženství a návratu k prostotě evangelia.
To nepřekvapuje náboženské historiky, kteří si všímají, že každých několik generací lidé cítí nutkání vrátit se k základům své víry. Tento trend skutečně podnítil druhé velké probuzení.
Ale co je zarážející, říká Trim, je obrat, který White táhne, když se hnutí rozšířilo. Do roku 1859 James dospěl k přesvědčení, že výzva „vyjít z Babylonu“ vlastně znamená opustit dezorganizaci a přijmout církevní strukturu.
„To samozřejmě velmi pěkně hraje na skutečnost, že Babylon nakonec pochází z Babylonu – neboli ze zmatku – a White říká, že výzva vyjít z Babylonu vlastně znamená opustit celý tento chaotický a neuvěřitelně vzrušující a vášnivý náboženský proud a přijít do něčeho trochu organizovanějšího. Takže to, co znamená ‚vyjít z Babylonu‘, je zcela postaveno na hlavu a převráceno,“ říká Trim.
Ale ani s přechodem k církevní struktuře neztratili první adventisté svůj původní zápal. Spíše se jim podařilo nastolit rovnováhu mezi radikalismem, který v polovině 19. století prostupoval většinu náboženských projevů, a konzervatismem, který následoval. Je to rovnováha, kterou církev adventistů udržuje dodnes, říká Trim a která má své kořeny v dlouhodobém napětí mezi duchem a řádem, které sahá až do raně středověké církve.
„Musíte mít ducha, protože řád ustrne, zkostnatí a stane se hierarchickým, ale musíte mít i řád, protože duch se stane chaotickým a sebedestruktivním,“ říká.
Průkopnice církve adventistů Ellen Whiteová měla zásadní význam pro zachování této rovnováhy. Díky svému prorockému daru měla Whiteová podle Trima ideální předpoklady k tomu, aby mírnila nevyhnutelné hádky mezi prvními adventistickými vedoucími, jako byli její manžel James, Joseph Bates, Uriah Smith, John Nevins Andrews, George Butler a další. Všichni byli „neuvěřitelně výkonné a cílevědomé osobnosti“, osobnosti nezbytné k tomu, aby se z lokálního hnutí stala celosvětová církev, říká.
Zatímco někteří studenti církevních dějin mohou považovat napětí mezi hlavními vůdci za „znepokojující“, Trim říká, že rané adventní hnutí je jedinečné tím, že zůstalo jednotné v atmosféře, kdy většina náboženských skupin měla tendenci se odštěpit, následovat charismatického vůdce nebo se úplně rozpustit. Navzdory neshodám se adventisté nakonec semkli kolem biblické pravdy dosažené modlitbou a studiem Bible nebo zjevené prostřednictvím proroctví.
„Tito lidé jsou zcela přesvědčeni, že je to Boží posel. Když řekne: ‚Bylo mi to ukázáno‘, přijmou to, i když se jim to zpočátku nelíbí,“ říká Trim.
„Velmi rychle diskutují, a to velmi přímočaře, ale také velmi rychle odpouštějí a nechovají zášť,“ říká Trim. „Mají otevřenost, která by nám dobře posloužila k napodobení.“
Moderním adventistům sedmého dne mohou připadat raní adventističtí průkopníci zvláštní. Někteří z nich nevěřili v Trojici ani v osobnost Ducha svatého a mysleli si, že Kristus je stvořená bytost. Mnozí dodržovali sobotu od 18 hodin v pátek do 18 hodin v sobotu, bez ohledu na skutečný čas západu slunce. Neměli také žádné výčitky svědomí, když jedli nečisté maso. To vše se však v následujících desetiletích změní.
Co by dnešní adventisté na svých předchůdcích pravděpodobně poznali, je přesvědčení. V sobotě, druhém příchodu, svatyni a dalších základních přesvědčeních první adventisté věřili, že objevili to, co Trim nazývá „klíčem“ k odemčení celku biblické pravdy.
„Uvědomují si, že všechna tato učení říkají o Bohu totéž, všechna ukazují stejným směrem, a tak se první adventisté cítí povinni za nimi stát.“
„Tento zájem o pravdu je inspirující,“ říká.
„Vždyť je to pravda,“ dodává.