Texts by and about Natives: Smith, Řeč náčelníka Seattlu z roku 1854
H. A. Smith, „Scraps From a Diary-Chief Seattle-A Gentleman by Instinct-His Native Eloquence“
The Seattle Sunday Star (29. října 1887): 10.
Starý náčelník Seattle byl největší indián, jakého jsem kdy viděl, a zdaleka nejušlechtilejší vzhled. V mokasínech měřil plných šest stop, měl široká ramena, hluboký hrudník a jemné proporce. Jeho oči byly velké, inteligentní, výrazné a přátelské, když byl v klidu, a věrně odrážely proměnlivé nálady velké duše, která se do nich dívala. Obvykle byl slavnostní, tichý a důstojný, ale při velkých příležitostech se pohyboval mezi shromážděnými davy jako Titán mezi Liliputány a jeho nejlehčí slovo bylo zákonem.
Když povstal, aby promluvil v radě nebo udělil radu, všechny oči se na něj upíraly a hlubokomyslné, zvučné a výmluvné věty se valily z jeho rtů jako nepřetržité hřmění kataraktů vytékajících z nevyčerpatelných pramenů a jeho velkolepá postava byla stejně vznešená jako postava nejkultivovanějšího vojenského velitele, který velí vojskům celého kontinentu. Jeho výmluvnost, důstojnost ani půvab nebyly získané. Byly mu stejně vlastní jako listy a květy kvetoucí mandloně.
Jeho vliv byl obdivuhodný. Mohl být císařem, ale všechny jeho instinkty byly demokratické a svým věrným poddaným vládl s laskavostí a otcovskou vlídností.
Vždy mu lichotila výrazná pozornost bílých mužů, a nikdy ne tolik, jako když seděl u jejich stolu, a při takových příležitostech projevoval více než kde jinde skutečné instinkty gentlemana.
Když guvernér Stevens poprvé přijel do Seattlu a oznámil domorodcům, že byl jmenován komisařem pro indiánské záležitosti washingtonského teritoria, demonstrativně ho přivítali před kanceláří doktora Maynarda poblíž nábřeží na hlavní ulici. Zátoka se hemžila kánoemi a břeh lemovala živá masa kymácejícího se, svíjejícího se, soumračného lidstva, dokud se nad obrovským davem nerozlehl hlas starého náčelníka Seattlu, který zněl jako trumpeta, jako překvapivé hlášení basového bubnu, kdy se ticho stalo stejně okamžitým a dokonalým jako to, které následuje po hromobití z jasné oblohy.
Doktor Maynard pak guvernéra představil zástupu domorodců a ihned zahájil konverzačním, prostým a přímočarým stylem výklad o svém poslání mezi nimi, který je příliš dobře srozumitelný, než aby jej bylo třeba rekapitulovat.
Když se posadil, náčelník Seattle povstal se vší důstojností senátora, který nese na svých bedrech odpovědnost velkého národa. Položil jednu ruku guvernérovi na hlavu a ukazováčkem druhé ruky pomalu ukázal k nebi a slavnostním a působivým tónem zahájil svůj památný projev:
Tamější nebe, které po nevídaná staletí ronilo slzy soucitu nad našimi otci a které se nám zdá být neměnné a věčné, se může změnit. Dnes je spravedlivé. Zítra může být zataženo mraky. Má slova jsou jako hvězdy, které nikdy nezapadají. Co říká Seattle, velký náčelník Washington (Indiáni si v dávných dobách mysleli, že Washington stále žije. Věděli, že jde o jméno prezidenta, a když slyšeli o prezidentovi ve Washingtonu, zaměnili jméno města za jméno vládnoucího náčelníka. Mysleli si také, že král Jiří je stále anglickým panovníkem, protože obchodníci z Hudsonova zálivu si říkali „muži krále Jiřího“. Tento nevinný klam společnost prozíravě nevysvětlila, protože indiáni k nim měli větší respekt, než kdyby věděli, že Anglii vládne žena. Někteří z nás se poučili lépe.) se mohou spolehnout se stejnou jistotou, s jakou se naši bratři bledé tváře mohou spolehnout na návrat ročních období.
Syn bílého náčelníka říká, že jeho otec nám posílá pozdravy přátelství a dobré vůle. Je to od něj milé, neboť víme, že naše přátelství na oplátku příliš nepotřebuje, protože jeho lid je početný. Jsou jako tráva, která pokrývá rozlehlé prérie, zatímco mých lidí je málo a podobají se roztroušeným stromům na bouří zmítané pláni.
Velký, a předpokládám, že také dobrý, bílý náčelník nám posílá zprávu, že chce koupit naše pozemky, ale je ochoten nám dopřát dost, abychom mohli pohodlně žít. Zdá se to být vskutku velkorysé, neboť rudý člověk už nemá práva, která by musel respektovat, a nabídka může být i moudrá, neboť my už velkou zemi nepotřebujeme.
Bývaly doby, kdy náš lid pokrýval celou zemi, jako vlny větrem rozbouřeného moře pokrývají jeho mušlemi dlážděné dno. Ta doba však již dávno pominula a velikost kmenů je dnes téměř zapomenuta. Nebudu truchlit nad naším předčasným zánikem a nebudu vyčítat svým bratrům s bledou tváří, že jej uspíšili, neboť i my jsme možná nesli jistou vinu.
Když se naši mladí muži rozzlobí pro nějakou skutečnou či vymyšlenou křivdu a znetvoří si tvář černou barvou, znetvoří se i jejich srdce a zčernají, a pak je jejich krutost neúprosná a nezná mezí a naši starci je nedokážou zkrotit.
Doufejme však, že se nepřátelství mezi rudochy a jejich bratry se světlou tváří už nikdy nevrátí. Ztratili bychom vše a nic bychom nezískali.
Je pravda, že pomsta je u našich mladých statečných považována za zisk i za cenu vlastního života, ale staří muži, kteří v době války zůstávají doma, a staré ženy, které mají syny, jež mohou ztratit, to vědí lépe.
Náš velký otec ve Washingtonu, neboť předpokládám, že je nyní naším otcem stejně jako vaším, jelikož George posunul své hranice na sever; náš velký a dobrý otec, jak říkám, nám posílá vzkaz prostřednictvím svého syna, který je bezpochyby velkým náčelníkem mezi svým lidem, že pokud budeme dělat, co si přeje, ochrání nás. Jeho udatná vojska pro nás budou štětinatou hradbou síly a jeho velké válečné lodě zaplní naše přístavy, takže naši odvěcí nepřátelé daleko na severu, Simsiané a Hydové, už nebudou nahánět strach našim ženám a starcům. Pak bude naším otcem a my jeho dětmi.
Ale může se to někdy stát? Tvůj Bůh miluje tvůj lid a nenávidí můj; láskyplně skládá své silné paže kolem bílého muže a vede ho, jako otec vede svého malého syna, ale své rudé děti opustil; tvůj lid činí každým dnem silnějším a brzy zaplní celou zemi, zatímco můj lid odplývá jako rychle se vzdouvající příliv, který už nikdy nepoteče. Bůh bílého muže nemůže milovat své rudé děti, jinak by je chránil. Zdá se, že jsou sirotci a nemohou nikde hledat pomoc. Jak se tedy můžeme stát bratry? Jak se může váš otec stát naším otcem a přinést nám blahobyt a probudit v nás sny o návratu velikosti?
Váš Bůh se nám zdá být zaujatý. Přišel k bílému muži. Nikdy jsme ho neviděli, nikdy jsme neslyšeli ani jeho hlas; bílému muži dal zákony, ale pro své rudé děti, jejichž hemžící se miliony zaplnily tento obrovský kontinent jako hvězdy nebeskou klenbu, neměl ani slovo. Ne, jsme dvě odlišné rasy a musíme jimi navždy zůstat. Máme jen málo společného. Popel našich předků je posvátný a místo jejich posledního odpočinku je posvěcená půda, zatímco vy se zdánlivě bez lítosti touláte od hrobů svých otců. Vaše náboženství bylo napsáno na kamenné desky železným prstem rozhněvaného Boha, abyste na něj nezapomněli. Rudý člověk si ho nikdy nemohl zapamatovat ani pochopit.
Naším náboženstvím jsou tradice našich předků, sny našich starců, které jim dal velký Duch, a vize našich šekemů, a je zapsáno v srdcích našeho lidu.
Vaši mrtví přestanou milovat vás i domovy svého rodiště, jakmile překročí brány hrobu. Putují daleko za hvězdy, jsou brzy zapomenuti a nikdy se nevrátí. Naši mrtví nikdy nezapomenou na krásný svět, který jim dal bytí. Stále milují jeho klikaté řeky, velké hory a zapadlá údolí a stále touží v nejněžnější náklonnosti po osamělých živých srdcích a často se vracejí, aby je navštívili a potěšili.
Den a noc spolu nemohou přebývat. Rudý muž vždy utíkal před blížícím se bílým mužem, jako měnící se mlhy na úbočí hor prchají před planoucím ranním sluncem.
Tvůj návrh se však zdá být spravedlivý a myslím, že ho můj lid přijme a odejde do rezervace, kterou mu nabízíš, a budeme žít odděleně a v míru, neboť slova velkého bílého náčelníka se zdají být hlasem přírody, který k mému lidu promlouvá z husté tmy, jež se kolem nich rychle stahuje v husté mlze plující dovnitř z půlnočního moře.
Je jen málo důležité, kde strávíme zbytek svých dnů.
Není jich mnoho. Indiánská noc slibuje být temná. Žádná jasná hvězda se nevznáší nad obzorem. V dálce sténají smutné větry. Nějaká chmurná Nemesis našeho rodu je rudému muži v patách, a ať se vydá kamkoli, stále bude slyšet jisté blížící se kroky padlého ničitele a připravovat se na svou zkázu, stejně jako zraněná laň, která slyší blížící se kroky lovce. Ještě několik měsíců, ještě několik zim a nezůstane ani jeden ze všech mocných zástupů, které kdysi zaplňovaly tuto rozlehlou zemi nebo které se nyní v roztříštěných skupinách potulují po těchto rozlehlých samotách, aby plakaly nad hroby lidu kdysi tak mocného a nadějného, jako byl váš vlastní.
Ale proč bychom měli truchlit? Proč bych měl reptat nad osudem svého lidu? Kmeny se skládají z jednotlivců a nejsou o nic lepší než oni. Lidé přicházejí a odcházejí jako mořské vlny. Stačí slza, tamanamus, žalozpěv a navždy zmizí z našich toužebných očí. Ani bílý muž, jehož Bůh s ním chodil a mluvil jako přítel s přítelem, není vyňat ze společného osudu. Možná jsme přece jen bratři. Uvidíme.
Přemýšlíme o tvém návrhu, a až se rozhodneme, sdělíme ti to. Pokud ji však přijmeme, stanovuji zde a nyní tuto první podmínku: Že nám nebude odepřeno privilegium navštěvovat podle libosti hroby našich předků a přátel. Každý kout této země je pro můj lid posvátný. Každé úbočí kopce, každé údolí, každá pláň a háj byly posvěceny nějakou milou vzpomínkou nebo smutnou zkušeností mého kmene.
I skály, které se zdají ležet němé, jak se hřejí na slunci podél tichého mořského pobřeží, se ve slavnostní velikosti chvějí vzpomínkami na dávné události spojené s osudem mého lidu a samotný prach pod vašima nohama reaguje na naše kroky láskyplněji než na vaše, protože je to popel našich předků, a naše bosé nohy si uvědomují soucitný dotek, protože půda je bohatá na život našich příbuzných.
Sobotní odvážlivci a láskyplné matky a dívky s radostným srdcem a malé děti, které zde žily a radovaly se a jejichž jména jsou dnes již zapomenuta, stále milují tyto samoty a jejich hluboké hvozdy se za večera stíní přítomností soumračných duchů. A až ze země zmizí poslední rudý muž a vzpomínka na něj se mezi bílými lidmi stane mýtem, budou se tyto břehy hemžit neviditelnými mrtvými mého kmene, a až si děti vašich dětí budou myslet, že jsou samy na poli, v obchodě, v krámě, na silnici nebo v lesním tichu, nebudou samy. Na celé zemi není místo vyhrazené samotě. V noci, až ulice vašich měst a vesnic utichnou a vy si budete myslet, že jsou opuštěné, budou se hemžit vracejícími se zástupy, které kdysi naplnily a stále milují tuto krásnou zemi. Bílý muž nikdy nebude sám. Ať je spravedlivý a jedná s mým lidem laskavě, neboť mrtví nejsou zcela bezmocní.“
Následují další řečníci, ale já si nedělám žádné poznámky. Odpověď guvernéra Stevense byla stručná. Pouze slíbil, že se s nimi při nějaké příští příležitosti sejde na generální radě, aby projednal navrhovanou smlouvu. Slib náčelníka Seattla, že bude smlouvu dodržovat, pokud bude ratifikována, byl do písmene dodržen, neboť byl vždy neochvějným a věrným přítelem bílého muže. Výše uvedený text je pouhým úryvkem jeho řeči a postrádá veškerý půvab, který mu propůjčoval půvab a vážnost tohoto starého řečníka, a také příležitost.