Chet Garner je v texaském maloměstě známou tváří.
Jeho cestovatelský pořad „The Daytripper“, který získal cenu Emmy na stanici PBS, již více než deset let upozorňuje na méně známé restaurace, zajímavosti a historické památky po celém státě a dává lidem „důvod k výletu“ a zároveň je baví Garnerovým osobitým humorem (a častými změnami kostýmů).
„Vždycky byl dobrodruh, vždycky byl tvrdohlavý a vždycky byl ochotný pustit se do čehokoli,“ řekla Garnerova matka Suzan Garnerová v nedávný všední den v centrále Daytripper World poblíž náměstí v Georgetownu. „A vždycky byl zábavný. To je opravdu jeho pravá povaha. To je otázka, kterou dostáváme nejčastěji: „Je opravdu takový?“. Odpověď zní ano. Je to opravdu vtipný chlapík a je velmi dobrosrdečný.“
Nedávno jsme si s devětatřicetiletým Chetem Garnerem sedli v sídle Daytripper World Headquarters, abychom si popovídali o cestování, Texasu a o tom, co obnáší budování značky.
Právě jste dokončil 11. sérii seriálu „The Daytripper“. Jaké to bylo na začátku?
Když jsme začínali, nevěděl jsem, jestli se dostaneme přes dva díly. Pilotní díl jsme natočili v roce 2007 a do vysílání jsme se dostali až v roce 2009. Naše první sezóna měla pět epizod a udělali jsme ji tak trochu jako EP, abychom zjistili, jestli se lidem líbí. Neměli jsme finance na víc než pět epizod a na pět jsme jich sotva měli. Prostě jsme to tak nějak sešrotovali dohromady.
Jak pořad popisujete?
Podnikáme jednodenní dobrodružství po celém státě Texas a ukazujeme vám, co všechno byste mohli jíst, vidět nebo dělat, kdybyste se ocitli v nějakém náhodném texaském městě. Dáváme lidem důvody k roadtripu. Chci udělat televizní pořad, díky kterému se lidé budou méně dívat na televizi, protože chci, aby vyrazili s rodinou nebo s kamarády za poznáním.
Co se za ty roky změnilo?
Na začátku jsem byl jen vyhořelý právník, který měl jeden malý domácí projekt. V té době jsem neměl žádné zaměstnance, měl jsem pár externistů, ale mohl jsem jít do jeskyně, nikdo mě nerušil a já se mohl soustředit na natáčení téhle malé epizody „The Daytripper“. Pořádně jsem se ušpinil střihem a vyprávěním příběhu a přesouváním dílků. … Teď mám pocit, že nikdy nemám pět minut o samotě se svými myšlenkami. Ale je to známka růstu firmy, což je úžasné.“
V současnosti máte osm zaměstnanců a nedávno jste spustil novou aplikaci. Povězte nám o svém růstu.
Kousek po kousku se lidé začali ptát naší společnosti (Hogaboom Road), jestli děláme něco mimo „The Daytripper“. Říkali jsme: „Máme kamery, samozřejmě, jistě“. Takže teď máme všechnu tu komerční produkční práci, která je z hlediska příjmů ještě větší než „The Daytripper“. V loňském roce jsme museli natočit všechny reklamy pro Texas A&M Forest Service a reklamy na Smokey Bear. Děláme všechny reklamy pro Don Hewlett Chevrolet a hodně spolupracuji s Best Western International. Rudy’s Barbecue si nás najímá, abychom dělali různé věci, a Round Rock Honey. Je to taková velká směsice nejrůznějších lidí. V srdci jsme prostě vypravěči příběhů. Dejte nám příležitost, abychom něco vyprávěli, a my to zvládneme.
SOUvisející:
Co jste se za 11 sezón naučili?
Vždycky je to chaotické. Myslím, že je to moje povaha, protože ji vždycky každou sezónu měním. Místo toho, abych našel nějaký vzorec a usadil se v něm, házím na svůj tým obrovské křivky. Možná se budou trochu kroutit, ale je to zábava. Pořád je to zábava.
Neunaví tě někdy cestování po Texasu?
Texas je nekonečný. Máme za sebou 126 dílů. Mám mapu, kde jsem si vyznačil, kde všude jsem byl, a teď Hill Country vypadá dost nepřehledně, části pobřeží vypadají dost nepřehledně a Severní Texas taky, ale místo teček vidím prázdné místo, jakože, člověče, musím ho zaplnit! Zanedbali jsme některé z nejúžasnějších částí Texasu, o kterých lidé nevědí. Náš Texas Hill Country je samozřejmě nádherný, ale severní Texas má svůj vlastní Hill Country, který je stejně úžasný v okolí jezer Possum Kingdom Lake a Graham a Mineral Wells. Je tam nádherně a my jsme o tom natočili jen jeden díl. Nemyslím si, že mi někdy dojdou místa.
Jaká jsou vaše oblíbená místa?
Mám rád velká města, ale ty nejsou mými oblíbenými epizodami. Jsou logisticky náročné a mnohokrát vyprávíte lidem o místě, které už znají. Když jdeme natáčet epizodu o Austinu, je to jako, jo, dobře, všichni o tom místě slyšeli. Austin už nemá žádná tajemství. Mám rád tajná maloměsta. Pokud jde o nedávnou vzpomínku, moc se mi líbila epizoda, kterou jsme natočili o San Sabě. Líbila se mi epizoda, kterou jsme právě natočili o Saladu. Jsou tam prostě skvělá, úžasná městečka. … Nemůžu předvídat, co se bude divákům líbit nebo nelíbit, takže prostě musím být neustále věrný sám sobě a tomu, čím ten seriál tak nějak začal, což bylo něco jako já, který se tam venku bavil, prozkoumával místa, která jsem chtěl prozkoumat, a byl Chetem, jestli chcete.“
V seriálu se často oblékáte do kostýmů. Jak na to reagují diváci?
Určitě dostáváme spoustu nenávistných e-mailů, abych si sundal všechny ty pitomé kostýmy. Říkám jim: „Hele, promiň, chlape, tyhle pořady tam jsou. Jsou kluci, kteří žádné kostýmy nenosí, na ty se můžeš jít podívat, jestli chceš“. Na to musíš mít opravdu hroší kůži. Nikdy se nezavděčíš všem, takže se o to ani nepokoušej. Jeden z mých oblíbených citátů zní: „Buď sám sebou, všichni ostatní už jsou obsazení.“ Tohle se mi líbí. To se mi líbí.
Co je na natáčení tohoto pořadu nejtěžší?
Čas odloučení od rodiny, to určitě. Mám teď pět dětí (Fielding, 11 let, Wren, 9 let, Cannan, 7 let, Laurel, 4 roky a Shepherd, 11 měsíců). Jsou čím dál starší a těch aktivit je nekonečně mnoho, takže pokaždé, když odjedu, mi něco chybí. Moje žena Laura je naprostá světice, ale je to těžké. Když natáčíme pořad, je to smršť milionu malých rozhodnutí, která trvá dva až tři dny, kdy vám mozek 14 hodin denně doslova pálí na všechny písty. Vidíte to kouzlo cesty, protože to opravdu vypadá nádherně – vypadáme, jako bychom se šli jen koupat a jíst barbecue -, ale lidé s námi vyjdou ven a ve druhé hodině se ptají: „Kdy už bude přestávka?“. Člověk může být z cesty unavený. Opravdu se to dá.
Je někdy místo, o kterém byste nemohli ospravedlnit natáčení pořadu?
Všechno zkoumáme dlouho dopředu, takže všechno je opravdu naplánované, ale řeknu, že když jdu na průzkum a zjišťuji, jestli nějaké město má nebo nemá epizodu, jsou chvíle, kdy si říkám: „Ještě ne.“
Co je na téhle práci nejlepší?“
Na jedné akci za mnou přišla rodina a řekla: „Chete, ušetřil jsi nám tisíce dolarů. Na Disneyho jsme šetřili pět let, a když přišel čas rezervovat si výlet, zeptali jsme se dětí: „Jste připraveni?“. Řekly: ‚Nebyla by to zábava, kdybychom prostě dělali ty věci, které dělá ten chlápek v televizním pořadu?'“ Místo do Disneyho si udělali výlet do kaňonu Palo Duro, viděli Panhandle a dělali spoustu dalších věcí a rodiče za mnou přišli a řekli: „To byl zdaleka nejlepší výlet, jaký nám kdy kdo mohl dát, takže vám děkujeme.“ To je dostatečná inspirace na dalších 50 let.
Jsi v reklamách a dokonce i na billboardech. Jak často vás někdo poznává?“
Nejsem obletován ani náhodou, ale pokaždé, když jedu do jižního Kongresu nebo východního Austinu nebo i do malých měst, udělám si s lidmi pár selfie. Miluju to. I když se nepovažuji za celebritu, vím, jaké to bylo potkat jako dítě Velkého ptáka, a i když je to legrační, pro některé lidi jsem jejich Velký pták. To musím mít neustále na paměti. Vždycky jsem rád laskavý a dávám lidem příležitost komunikovat, vyfotit se a sdílet příběhy. A některé z mých nejlepších nápadů vzešly z tipů, které jsem jen tak náhodně dostal od lidí.
Často přednášíte ve skupinách. O čem nejraději mluvíte?
Často mě žádají, abych mluvil pro malá města o vyprávění příběhů a o tom, jak může město, které třeba má centrum a lidé tam nejsou, jak jim pomoci, aby se lidé cítili hrdí na své centrum, renovovat budovy v centru a skutečně přijmout tento smysl pro místo. Vyprávět příběhy texaských měst a pomáhat městu najít jeho vlastní příběh je opravdu potěšující.
Žijete v Georgetownu a vlastníte několik budov podél náměstí. Proč je pro vás Georgetown vhodný?
Georgetown má všechny věci, které mě inspirují k cestování. Když jsme se sem v roce 2012 přestěhovali, byl pod radarem. Viděl jsem místo s obrovským potenciálem. Teď je to asi sedmdesátitisícové město, ale připadá mi jako dvoutisícové.“
Ve vaší kanceláři je obchod světové centrály Daytripper plný „daytripperských“ věcí a texaských memorabilií. Proč jste si chtěli otevřít obchod?
Vize obchodu zní: ano, prodáváme naše zboží, ale také spoustu věcí od texaských výrobců. Naše nejoblíbenější zboží jsou svíčky, pohlednice, tričko „Vaya con Dios“, zdaleka nejoblíbenější.“
Jaký je váš konečný cíl s pořadem?“
Nechci dělat jen televizi na vyhození. Kdybychom byli větší než jen v Texasu, obávám se, že by se z toho stal jen další cestovatelský pořad. Líbí se mi, co děláme, protože kdokoli může pořad zapnout a pak může vypnout televizi, sednout do auta a znovu si zopakovat všechno, co jsem dělal já, což je podle mě dost zvláštní. Ukazuji vám místa, o kterých jste nevěděli, že jsou doslova hodinu od vašich dveří, a doufám, že vás to inspiruje k tomu, abyste se vydali po mých stopách. Nevadilo by mi dělat tuhle show, dokud neumřu.
Pohlédnete-li zpět, překvapilo vás, jak úspěšná show byla?
Kdybyste se mě zeptali před deseti lety, ani v nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že tu teď budu. Nerad bych také kladl nějaká omezení ohledně toho, co přinese dalších 10 let. Od přírody nejsem plánovač. Stejně jako jsou všechny mé jednodenní výlety jen tak tak naplánované, můj život je tak trochu stejný. Čekám, jaké zadní cesty se mi naskytnou a kudy se budu chtít vydat.