Stabilní soubor akcí a reakcí organismu na podněty z vnějšího prostředí (stimuly) nebo z vlastního organismu (motivace). Tento termín zavedl do vědecké oblasti v roce 1913 J. B. Watson, který s úmyslem učinit z psychologie „objektivní experimentální odvětví přírodních věd“ uvedl, že tato disciplína má za jediný předmět svého studia přímo pozorovatelné projevy organismu a za cíl řízení chování.
Součástí chování jsou prostorové vztahy, protože chování je zprostředkováním mezi vnitřním prostorem a vnějším prostorem, organizovaným v systému, o jehož konzistenci rozhoduje „nekontradikce“; časové vztahy, které se shromažďují kolem paměti, bez níž chování nenabývá formy kontinuity a vzhledem k níž vykonává práci reorganizace, projevující se na jedné straně jako účinek paměti a na druhé straně jako příčina proměny; vztahů poznání, neboť jako pozorovatelný jev je chování zahrnuto do vztahu pozorovatel – pozorované, což dává pozorovateli za úkol definovat příčinu pozorovaného chování (která může být vnitřní nebo vnější) a normální chování pozorovaného systému, tj. chování v souladu s jeho pozorováním. Jako vícerozměrný jev bylo chování studováno na různých úrovních.