Zeppelin Field, 2004. Obrázek: Stefan Wagner; Wikimedia Creative Commons
Jak kdysi poznamenal francouzský historik Pierre Nora: „Tolik mluvíme o paměti, protože nám jí zbylo tak málo.“ Ve Spojených státech jsou etnickým menšinám z velké části upírána místa veřejné paměti, jako jsou památníky a dochované budovy. Jak řekl Nora, mají „rezervy paměti, ale jen malý nebo žádný historický kapitál“. Černošští Američané místo toho procházejí svými městy mezi sochami svých bývalých utlačovatelů; předpokládá se, že po celé zemi je dnes nejméně 1 500 památníků Konfederace.
Střety v Charlottesville, které si vyžádaly smrt antifašistické demonstrantky Heather Heyer, začaly kvůli odstranění sochy Roberta E. Lee. Konfederační generál Lee dohlížel mimo jiné na invazi do Pensylvánie v roce 1863, která vyústila v „hon na otroky“, během něhož byli osvobození bývalí otroci (neboli „kontraband“) shromažďováni a vraceni svým „právoplatným majitelům“. Socha v Charlottesville však není relikvií z doby občanské války, jak se někteří konzervativci domnívají. Byla vztyčena v roce 1924, tedy téměř 60 let poté, co Lee nakonec kapituloval. Bylo to v době, kdy vrcholila vlna revizionistické historie kolem Konfederace a války, kterou vedla na obranu otroctví, a v tomto období vzniklo obrovské množství těchto konfederačních soch. Tyto sochy se také časově shodovaly se zavedením segregačních zákonů Jima Crowa a ničivou kampaní rasového násilí a vražd, kterou vedl například Ku-klux-klan. Starosta New Orleansu Mitch Landrieu nedávno tvrdil, že „tyto sochy byly součástí … terorismu stejně jako hořící kříž na něčím trávníku; byly vztyčeny záměrně, aby vyslaly všem, kdo se pohybovali v jejich stínu, jasný signál o tom, kdo v tomto městě stále vládne.“
Stejně jako Stalinova socha a tribuna na Zeppelin Field byly i tyto sochy Konfederace navrženy s konkrétním cílem: oslavit věc nadřazenosti bílé rasy ve Spojených státech a podpořit odsunutí černých Američanů do postavení občanů druhé kategorie. Mnohé z těchto soch byly postaveny v době, kdy američtí nacisté pořádali shromáždění v newyorské Madison Square Garden, a některé i později, během boje za zákon o občanských právech v 60. letech 20. století. Byly levné a masově vyráběné a měly evokovat vznešenou historii, která nikdy neexistovala. Proto když protestující svrhli sochu konfederačního vojáka před budovou bývalého soudu v Durhamu, celý svět viděl, jak se skládá jako plechovka od coly a ohýbá se k nepoznání. Stejně jako norimberská tribuna vyjadřovala v okamžiku svého zničení svou pravou podstatu – dutou, povrchní, slabou.
Není příliš těžké si představit, že by na americkém Jihu jednou existoval park s památníky. Všechny zmačkané sochy Jima Crowa mohou lemovat jeho okraje spolu s fotografiemi jejich zločinů a informacemi o době otrokářství ve Spojených státech. Nebo možná mohou sochy zůstat na svých současných místech a znovu se zaměřit na jejich skutečný kontext. (Viz jeden z návrhů, jak by to mohlo vypadat, zde.)
V Maďarsku a v Německu však byly tyto rekontextualizace možné jen díky tomu, že se komunity dokázaly dohodnout na novém čtení historie a novém způsobu vnímání těchto památek. To vyžadovalo demokratické chápání veřejné paměti jako aktivní síly. Zda to bude možné ve Spojených státech v současné atmosféře extrémní polarizace, je jiná otázka. A veřejná paměť je jako vždy produktem moci: kdo ji má v rukou, kdo si může pamatovat, čí dějiny jsou privilegované před ostatními.
Falešné apely na neměnnost zaznamenané historie mezi republikánskou pravicí jsou příznakem konfederační nostalgie, po době, kdy Amerika byla státem apartheidu. To je to „znovu“ v Trumpově volebním sloganu a tyto sochy jsou lacinými bronzovými žetony oné imaginární minulosti. Tento druh nostalgie byl kdysi považován za nemoc těla, za záležitost pro pijavice a léky, za něco, co je třeba z pacienta fyzicky vytáhnout. Má-li být naše pojetí paměti spravedlivé, musí být sochy Konfederace v podobě, v jaké se nacházejí po celých Spojených státech, staženy z veřejného života. Buď musí být radikálně rekontextualizovány, nebo odstraněny. Úřady musí pochopit, že pokud nenabídnou demokratický způsob, jak k tomu dojít, vezmou protestující věci do vlastních rukou, jak to udělali v Budapešti v roce 1956 a jak to udělali tento týden v Durhamu. Pokud nebudou tyto kroky podniknuty, budou sochy padat dál.
Obrázek: Gyula Nagy (FOTO:Fortepan – ID 51885:), via Wikimedia Commons
.