Křesťanské „sjednocení s Kristem“ je takříkajíc tajemnou temnou hmotou duchovního kosmu. Je to jakési lepidlo, které nás drží pohromadě s konstelací spasení, posvěcení a oslavení v Kristu.
A je velmi těžké ji popsat a vysvětlit.
Jak o tom tedy můžeme mluvit? Je takové tajemství příliš hluboké pro slova? Kde máme začít – a kde se máme zastavit? A můžeme při hledání vysvětlení tohoto nového pouta ke Kristu použít jazyk mystiky? Nakolik je naše spojení s Kristem právní a poziční a nakolik pocitové?“
S těmito důležitými otázkami jsem zavolal Sinclairovi Fergusonovi, autorovi nové knihy Oddanost Bohu: který se věnuje tématu „oddanosti k Bohu“, autor knihy Blueprints for Sanctification (Plány posvěcení). O sjednocení s Kristem mluví už dlouho a je stejně dobrým učitelem tohoto zásadního tématu jako kdokoli jiný.
1: Je sjednocení s Kristem objektivní, nebo subjektivní?
Sinclaire, nakolik je naše sjednocení s Kristem forenzní (právní, poziční, objektivní) a nakolik biologické (subjektivní, pocitové, afektivní)? Jak o těchto dvou zdánlivých polaritách přemýšlet?
V Pavlově teologii má věřící jedno jediné spojení s Kristem (a Kristus s věřícím) a toto spojení je vícerozměrné. Takže místo toho, abychom měli jen dvě poloviny, které se snažíme dát dohromady a vyvážit je, přemýšlíme o skutečnosti tohoto spojení právě tak.
To je jeden z důvodů, proč je analogie s manželstvím v Písmu tak užitečná. Se svým partnerem nemáme dvě manželství – jedno právní a jedno duchovní nebo jedno právní a jedno biologické. Lidé mohou projít civilním a křesťanským obřadem, ale nakonec je to jen jedno manželství, jeden vztah. V případě našeho svazku s Kristem jde o jeden vztah s mnoha rozměry.
Představa jednoho svazku s mnoha rozměry je užitečná. Rudolf Bultmann (1884-1976) ze všech lidí řekl, že předložka do (řecky εἰς) – do Krista – nemá v klasické řečtině pro tento druh jazyka obdobu, pokud jde o vztah mezi dvěma lidmi (Řím 6,3; Gal 3,27). Vztah se váže k celé otázce tajemství této skutečnosti. To, co Pavel vidí v evangeliu, je tak mnohorozměrná zvláštnost, že vytváří nový styl jazyka, který nemá obdoby.
Ze všech lidí Bultmann pozvedl mou duši k nebesům a přivedl mě k myšlence: Jaká je to nádhera být spojen s Kristem! Byl to jeden z těch nečekaných životních okamžiků.
Proto je analogie s manželstvím tak užitečná. V Pavlově pojetí neexistuje žádné napětí mezi ústavní nebo soudní nebo federální nebo právní nebo deklarativní (nebo jak to chcete nazvat) a existenciální skutečností. Stejně jako v manželství patří slib, smlouva a právní pouto k citovému rozměru manželství.
2: Je vhodné používat mystický jazyk pro naše spojení s Kristem?“
Udržovat tyto věci pohromadě je slavné. Jak víte, John Murray napsal na konci své knihy Redemption Accomplished and Applied z roku 1955 neuvěřitelnou kapitolu o spojení s Kristem. Říká: „Zde se skutečně jedná o mystiku na nejvyšší úrovni. Není to mystika neurčitého, nesrozumitelného pocitu nebo vytržení. Je to mystika společenství s jediným pravým a živým Bohem“ (183). Reformovaní teologové se obvykle mystického jazyka nedotýkají. Jakákoli zmínka o mystice vyvolává zdvižené obočí, a to z dobrých důvodů. Jaké jsou však zdravé meze mystického jazyka při popisu sjednocení s Kristem?
No, zaprvé, jak znám chápání profesora Murraye, tak trochu bych si přál, aby kapitolu o sjednocení s Kristem umístil spíše na začátek druhé poloviny („Aplikované vykoupení“) než na konec, protože jasně ukazuje, že naše sjednocení s Kristem není jen dalším prvkem aplikace vykoupení. Sjednocení je skutečností, která drží vykoupení a aplikaci pohromadě. Možná si ji nechal až na konec, jako si nechává dobré víno na konec?“
Ale když mluvím o „mystice na nejvyšší úrovni“, napadá mě, jestli používám tento jazyk dostatečně často, abych profesora Murraye uspokojil.
Na čistě osobní úrovni to byl profesor Murray, kdo mě skutečně nasměroval správným směrem, když jsem jako teenager zápasil se sjednocením s Kristem. Četl jsem věci, které neměly hlavu ani patu, dokud jsem si nepřečetl jeho komentář k Římanům a Vykoupení uskutečněné a aplikované.
Myslím si, že profesor Murray říká, že to není mystika mlhavých, nesrozumitelných pocitů. Říká, že zde existují určitá negativa, která bychom měli mít jasně na mysli, když mluvíme o mystickém spojení s Kristem.
Tři upozornění nám pomohou, abychom nezabloudili.
Za prvé, když mluvíme o mystickém sjednocení, nesmíme nikdy zdůrazňovat vyprázdnění mysli místo naplnění mysli Písmem. V J 15,1-11 vidíme blaženost našeho spojení s Kristem v Kristově slově a skrze něj. Čím bohatěji v nás přebývá Kristovo slovo, tím plněji v nás přebývá Kristova radost.
Za druhé, když mluvíme o mystickém sjednocení, nikdy nesmíme jít nad rámec zjevení Boha v Písmu k představě objevování Boha, jak je sám v sobě. Kalvín na více místech říká, že se o to pokoušejí jen blázni, kteří se chtějí dostat za Boží atributy, aby našli Boží bytí.
Zatřetí, když mluvíme o mystickém sjednocení, nesmíme ztratit své trinitární zakotvení. Špatná mystika vede spíše k pouhému monoteismu než k trinitarismu a často vede buď k panenteismu, nebo přímo k panteismu. Také si myslím, že u některých mystiků dochází ke ztrátě rozdílu mezi Bohem a člověkem – takže ztrácíme svou identitu v Bohu. A já si myslím, že rozlišení Bůh/člověk je nesmírně důležité pro naše chápání stvoření a také pro naše chápání vykoupení. Jakmile tuto hranici překročíme, máme problém.
Tyto tři věci by podle mého názoru byly za hranicí toho, jak profesor Murray používá mystický jazyk.
Ale opět je zde užitečná analogie s manželstvím. Jde o rozdíl mezi schopností popsat vlastní manželský vztah a skutečným manželským vztahem. Není to totéž. V manželství je vždy něco tajemného, něco nedefinovatelného, co se týká povahy tohoto vztahu. A myslím, že někdy můžeme být z takového vyjadřování nervózní, protože cítíme ztrátu kontroly. Ale myslím si, že existuje zdravé použití, jak říká profesor Murray: „To je mystika na nejvyšší úrovni.“ Tohle je mysticismus na nejvyšší úrovni. A myslím, že by se dalo dodat, že je to také mystika na biblické rovině.
3: Co pro vás zůstává tajemstvím ve spojení s Kristem?“
Když už mluvíme o tajemství našeho spojení s Kristem v celé jeho mnohotvárnosti, co po všech těch letech ponořování se do oceánu Božího zjevení a přicházení na odpovědi na některé z těchto otázek nechápete ve spojení s Kristem? Kolik toho pro tebe zůstává tajemstvím?“
Znovu se vrátím k analogii s manželstvím. Svou ženu znám zhruba od doby, kdy jsem si začal ujasňovat sjednocení s Kristem – před 45 lety. To znamená, že ji znám asi 16 000 dní. Vím toho o ní tolik a mohl bych pokračovat dál a dál o tom, co je na ní tak obdivuhodné. Jak úžasné mi připadá, že jsme se vůbec vzali! Měl jsem pocit, že jsem ze špatné strany města a ze špatného domu, a jak jsem si ji vzal nahoru, vzpomínám, co všechno pro mě, pro mou rodinu, pro můj život za těch 45 let udělala.
Říkám to částečně s humorem, ale také upřímně: po 45 letech objevování jí stále plně nerozumím. A myslím, že právě o to jde. Abych se vrátil k profesoru Murrayovi, někde v souvislosti s naším učením o Písmu – a myslím, že to platí pro všechny oblasti teologie, kde hovoříme o božsko-lidské angažovanosti – dojdeme k bodu, kdy jsme dosáhli obvodu biblického zjevení. A myslím, že to, k čemu jsme povoláni, jak říká profesor Murray o kontextu Písma, je prostě se dívat a žasnout a obdivovat a chválit a uvědomovat si:
V jistém smyslu však v našem spojení s Kristem vždy zůstane tato velká náklonnost, kterou nikdy nemůžeme plně pochopit. Kvůli tomuto spojení Kristus zůstal v Otcově lůně, ale přinesl Otcovo lůno k nám. Kristus se vtělil, ponížil a byl poslušný až k smrti na kříži. Určitý prvek je obsažen ve volání serafínů: „Svatý, svatý, svatý“ (Iz 6,3). A pokaždé, když volají „svatý“, není to pouhé opakování, ale máte pocit, že to myslí ještě vážněji než minule. Znovu si uvědomují, co znamená „svatý“.
Víte, mohli bychom obejít všechny texty o našem spojení s Kristem a pak stále více vstupovat do jeho blaženosti. Poznáme, že ji stále obdivujeme a nikdy nejsme v pozici, kdy bychom si řekli: „Už to máme. Už jsme to zvládli.“ Ne, sjednocení není něco, co bychom ovládali. Věčně se noříme hlouběji do smyslu našeho sjednocení s Kristem.
Sjednocení s Kristem je nakonec společenstvím s Tím, který nás zvládl, a myslím, že právě proto je pro nás tak bezmezně úžasné, a to jak nyní, tak navždy.