Stěny vibrovaly od rockové hudby mé dcery Janet. Požádal jsem ji, aby ji ztlumila. Neudělala to, tak jsem to udělal já. Moje patnáctiletá dcera otočila knoflík zpět a postavila se před stereo a vyzvala mě, abych to zkusil znovu. Myšlenka, že bych s ní bojoval, mě odpuzovala. Jak se z mé holčičky mohla stát taková vzteklá a vzdorovitá puberťačka?“
Janetina vzpoura mě zaskočila. Moje tři starší děti prošly dospíváním relativně hladce. Janetino pití, nadávky, sex, kouření a užívání drog obrátily náš křesťanský, neúplný rodinný domov vzhůru nohama.
Někteří říkali, že k její vzpouře došlo kvůli špatné disciplíně. Jiní si mysleli, že to způsobila smrt jejího otce, když bylo Janet pouhých devět let. Ať už byl důvod jakýkoli, musel jsem přijít na to, jak se vypořádat se současností a jak dceři pomoci.
Rodina a přátelé z církve mi dávali protichůdné rady. Zmatená a zraněná jsem šla na jediné místo, kde jsem věděla, že mám hledat odpovědi – na místo vedle své postele, kde jsem se modlila. Prosila jsem Boha o pomoc a smáčela přehoz slzami.
Není dokonalé řešení
Zoufale jsem hledala něco, co by Janet „napravilo“ – správná slova, správnou knihu, správného poradce. Říkala jsem si, že až najdu tu správnou nápravu, moje dcera bude opět milovat svou rodinu, chodit do kostela a dobře se učit ve škole.
Bůh mi ukázal marnost mého hledání a donutil mě položit si několik těžkých otázek. Opravdu jsem věřila, že miluje Janet víc než já? Důvěřoval jsem Mu, že se o ni postará? Byl jsem ochoten Mu dovolit, aby působil v jejím životě? Bojoval jsem a hádal se, ale nakonec jsem zašeptal: „Ano.“ Mé ano mi pomohlo pochopit, že kromě kříže neexistuje žádné dokonalé řešení hříchu. Dokud se k němu Janet nevrátila, mohl jsem dělat jen to nejlepší a zbytek přenechat Jemu.
Praktická pomoc
I když mi Bůh poskytl duchovní vhled, věděl, že potřebuji praktickou pomoc. Spolupracoval jsem se školou, naší církví a terapeutem. Když však Janet utekla, učinil jsem mučivé rozhodnutí umístit ji do uzavíracího zařízení.
Po jejích předchozích výbuchách nebo špatném chování jsem dal Janet domácí vězení a odepřel jí privilegia, ale moje kázeň Janetin hněv ještě zesílila. Když jsem ji tentokrát vypátrala a trvala na tom, aby se vrátila domů, vyhrožovala, že zavolá dětskou službu, pokud se jí dotknu. Nevěděla jsem, co jiného mám dělat. Vyškolený personál v uzavřeném zařízení mi poskytl tvrdé odpovědi.
Jeden poradce mi vysvětlil, proč domácí vězení a odepření výsad někdy selhávají. „Pro mnoho rozzlobených dospívajících je dlouhodobá kázeň živnou půdou pro jejich temperament. Během vynucené doby se dospívající zdržuje omezeními a kypí v něm“. Poradce nabádal k okamžitému potrestání, například k úklidu koupelny nebo umytí auta.
„Řekněte to jednou a pak dejte jasně najevo, že dokud to nebude hotové, nebudou žádní kamarádi, telefon, jídlo ani zábava. Když je úkol splněn, nechte urážku plavat.“
Jiný poradce pomohl slovy: „Vaše dcera je příliš velká na to, abyste ji mohli kontrolovat, ale vy můžete kontrolovat to, co je vaše.“ To mi zabránilo říkat Janet, co smí nebo nesmí dělat, což bylo jako házet sirky do benzínu.
Naopak, pokud chtěla udělat něco nepřijatelného, měl jsem jí vysvětlit, proč s tím nesouhlasím, a odmítnout řídit, dát peníze nebo pomoci. Ať už šla Janet o školním večeru do obchoďáku, nebo zamířila k pochybnému kamarádovi domů, byla na to sama. Mé nové možnosti mi poskytly způsoby, jak prosadit omezení.
Božská síla
Praktická a duchovní Boží pomoc mi umožnila vidět, jak mé bouřlivé emoce ovlivňují mou výchovu. Přecházel jsem od přání, aby Janet utekla, ke strachu, že uteče. Měl jsem pocit, že ji nenávidím, a pak mě drtil pocit viny. Tyto emoce mi znemožňovaly být důsledný. Potřeboval jsem sílu, abych je překonal.
„Buď se pořád bojím, nebo jsem naštvaný,“ řekl jsem Bohu. „Potřebuji necítit, ale když přestanu, přestanu Janet také milovat? Prosím, Bože, vezmi si mé emoce a ochraňuj je.“
Po modlitbě jsem se s novou, tichou silou znovu ovládla. Janet si toho všimla a snažila se to narušit svým špatným chováním. Její jednání bolelo, ale nějak jsem udělal, co jsem musel, a přestal se hádat. „Vaše dcera se ráda hádá,“ řekl poradce. „Zvedá jí to adrenalin. Musíte ji odmítnout živit.“
Když jsem si uvědomila, že jsme začaly křičet, řekla jsem: „Rozhodla jsem se, už o tom nebudu diskutovat.“ Požadovala by, abych mluvil dál. Bouchala dveřmi a shazovala obrazy ze stěn. V žaludku se mi stahovaly uzly, ale nechtěl jsem se hádat.
Jedné noci, když jsem Janet odebral možnost používat auto, se přestala ovládat. Konfrontoval jsem její chování, ale ona odmítala přestat. Odpověděl jsem jí klidným hlasem. „Janet, chvíli to vydržím, ale nemůžu v tom pokračovat. Jednoho dne budu muset dát tvoje věci na verandu a vyměnit zámky.“
Odpověděla mi: „Udělej to a já ti udělám ze života peklo.“
Bolest mi sevřela srdce, když jsem odpověděl: „Ano, vím, že můžeš. A můžu zavolat policii, ale je to opravdu vztah, který se mnou chceš mít?“
Moje upřímná otázka Janet zaskočila. Z tváře jí vyprchal zlostný ruměnec. „Ne,“ řekla.
Zůstaň pevný
Protože Boží odpovědi nebyly rychlé ani snadné, ptal jsem se ho. Ve svém Slově slíbil, že bude Otcem sirotkům. Jak by mohl opustit mého nejmladšího? Věřila jsem snad špatně? Ale pak jsem si vzpomněla na Pánovu něhu, když umíral můj manžel, jak se o nás finančně postaral a jak ho mé ostatní děti milovaly. Musela jsem se Boha držet.
V sedmnácti letech mi Janet řekla: „Chci se odstěhovat, ale můžu ji navštěvovat, občas přijít na večeři a udělat si prázdniny?“
Souhlasila jsem.
Janet je nyní 29 let a každým rokem se její rozhodnutí zlepšují, i když se ještě nevrátila k Ježíši Kristu. Vzájemně se respektujeme a ona mi často říká: „Mrzí mě, jak jsem se k tobě chovala, mami.“
V mém rozhodnutí důvěřovat Bohu proměnil slzy a bolest. Pomohl mi milovat Janet bezpodmínečně a čekat na postupné obnovení mé dcery.