Slovo džáhilíja, vykládané jako nevědomost nebo barbarství, se v Koránu vyskytuje několikrát (3:148; 5:55; 33:33; 48:26). Používá se pejorativně k označení předislámské Arábie a znamená období, kdy Arábie neměla žádnou dispensaci, žádného inspirovaného proroka ani zjevenou knihu.
Sedm Mu˓allaqat, zapsaných v umajjovské době, je považováno za sbírku oceněných předislámských básní o odvaze a vytrvalosti jejích bojovníků, přednášených v soutěžích na každoročním jarmarku v ˓Ukazu. Fragmenty podobných básní se nacházejí také v Kitáb al-aghání al-Isbaháního (zemř. 967). Ideální arabské ctnosti, na které se v této literatuře odkazuje, jsou muru˒a (odvaha, věrnost a štědrost). a ˓ird (čest). Odvaha se odrážela v počtu podniknutých nájezdů a velkorysost v ochotě, s níž člověk obětoval svého velblouda pro hosta. Zabíjení se nedoporučovalo. Vražda vedla ke krevní mstě a vendetě. Tři měsíce v roce (Radžáb, Dhu-l-Ka˓da a Dhu-l-Hadždž) však byly prohlášeny za posvátné, kdy nebyly povoleny žádné boje ani nájezdy.
Obchod některým přinesl bohatství, ale na chudobu mnohých se nebral ohled a neexistovala žádná strategie, jak se o ně postarat. Samice byly považovány za přítěž a mnohé byly zabity při porodu. Mohamed považoval tento přístup za bezbožný. Náboženství předislámských beduínů bylo především animistické, zatímco městské obyvatelstvo, například Mekkánci, uctívalo nejvyššího boha al-Iláha a jeho tři dcery al-˓Uzza, al-Lat a Manat. Hubal byl hlavním božstvem Ka˓by. Ženy musely obcházet Ka˓bu nahé. Různé kmeny v různých oblastech se ztotožňovaly s různými bohy, ke kterým se obracely o okamžitou přízeň. Nevěřilo se v posmrtný život ani v soudný den. Mohamed, který hlásal existenci jediného, neviditelného Boha, učil, že člověk bude za své činy souzen a podle toho odměněn. Bojoval za zavedení islámu v Arábii a nechal systematicky ničit předislámské modly. Tvrdil, že islám tak ukončil džáhilíju. Přesto bylo několik předislámských obřadů začleněno do islámského rituálu, například obcházení Ka˓by a běh mezi Šafou a Marvou, a byl jim přisouzen nový význam.
Ve dvacátém století nabyla džáhilíja nového významu. Abu l-A˓la˒ Maududi (zemř. 1979), píšící z Pákistánu, považoval aspekty moderního života odrážející muslimské napodobování Západu za srovnatelné s džahílií. Stejně tak Egypťan Sajjid Qutb (1906-1966) tvrdil, že svět se skládá pouze ze dvou kultur, islámu a džáhilíje, která zahrnuje jak Západ, tak ateistický komunistický svět. Polyteistické společnosti Asie a křesťanské a židovské společnosti byly nyní považovány za „nevědomé“ neboli džáhilíje kvůli svému odklonu od Boha, stejně jako muslimové, kteří přijali západní prvky do islámského systému. Pro Qutba byla jedinou protilátkou proti džáhilíji hakímíja, tj. lpění na přesvědčení, že vláda, zákonodárství a svrchovanost patří pouze Bohu.
Viz takéArabie, předislám ; Moderní myšlení ; Politický islám ; Qutb, Sajjid .
BIBLIOGRAFIE
Boullata, Issa. Trendy a problémy současného arabského myšlení. New York: SUNY Press, 1990.
Guillaume, Alfred. Islám. Middlesex, U.K.: Penguin Books Ltd., 1956.
Hodgson, Marshall G. S. The Venture of Islam. Svazek 1. Chicago: University of Chicago Press, 1974.
Rizwi Faizer
.