Když má robot Daneel Olivaw první skutečný rozhovor s detektivem Elijahem Baleym, popisuje ideální vztah mezi lidmi a roboty obecně jako kulturu C/Fe:
„…chemické symboly prvků uhlíku a železa, Elijahu. Uhlík je základem lidského života a železo života robotů. Je snadné mluvit o Ce/Fe, když chceš popsat kulturu, která kombinuje to nejlepší z obou na rovnoprávném, ale paralelním základě“. 1
Tento první, slabý náznak toho, co bude následovat ve vztahu mezi Daneelem a Baleyem, je jako takový nepoznatelný, protože v tuto chvíli Elijah Baley, stejně jako zbytek jeho kultury, nenávidí roboty. Je bojácný, podezíravý, nepřátelský vůči tomu, co považuje za stroj, který slouží jen k tomu, aby vytlačil lidi z jejich právoplatné práce. Daneel mu byl autoritou Vesmířanů 2 vnucen, aby mu pomohl při vyšetřování vraždy Vesmířana na Zemi. Vzhledem k tomu, že Vesmířané pohlížejí na Zemi s odporem, ba dokonce s odporem, žádný skutečný vztah mezi Pozemšťanem a Vesmířanem nikdy neexistoval. Až do Daneela.
Romány Isaaca Asimova o robotech, Ocelové jeskyně, Nahé slunce a Roboti úsvitu, jsou brilantně koncipovaná, detailně propracovaná díla, která líčí tři odlišné společnosti. Jednotlivě jsou to vědeckofantastické detektivní romány; společně představují filozofii přátelství, která přesahuje ontologii a zkoumá význam lásky. Každý z románů přispívá specifickým aspektem k vývoji jedinečného a poutavého vztahu mezi člověkem a robotem.
Ocelové jeskyně, první kniha série, popisuje Baleyho kulturu – Zemi, 3000 let v budoucnosti, s jejím hemžícím se obyvatelstvem, uzavřenými Městy a strachem z Vnějšího světa (otevřené země mimo kopule měst), který sdílí 8 miliard obyvatel planety. Právě tento román nám přibližuje Baleyho zázemí, jeho psychologii, kulturní orientaci, zvláštnosti, osobní zvyky a drsnou morálku.
Nahé slunce, které se odehrává na Solárii, planetě neurotických, paranoidních poustevníků, kteří se bojí blízkosti jakékoli jiné živé bytosti a snesou pouze přítomnost robotů, vykresluje Baleyho jako individualitu. Osvobozen od vlastního prostředí se Baley ukazuje v ostřejší podobě. Jeho plná osobnost, jeho myšlenky, jeho vnitřní boj s rostoucí náklonností k Daneelovi jsou zkoumány, i když nepříliš hluboce, na pozadí děje (další vražda).
Třetí román, Roboti úsvitu, spojuje Baleyho a Daneela v dokonalé rovnováze C/Fe, která je v ostatních dvou románech sporadicky přítomná, ale vždy nesnadná, nikdy neřešená. Jedná se o vzrušující knihu. Nejenže nápaditě a pečlivě vykresluje celou kulturu, ale zabývá se i některými zásadními otázkami naší vlastní kultury, z nichž v neposlední řadě je to povaha lásky ve svobodné a technické společnosti. Baley miluje Daneela, o tom není pochyb.
Jakkoli jsme zvyklí používat slovo „láska“ ve významu čehokoli od záliby v zelenině (Miluje brokolici) až po romantickou posedlost (Julietta se zabila, protože milovala Romea), může v naší kultuře stále vyvolávat zmatek, když se použije na cit mezi dvěma muži. Přesto se vzhledem k množství definic, stupňů intenzity, precedentů a hojnému používání tohoto slova zdá, že jde o stejně neškodné použití jako kterékoli jiné. Je zřejmé, že se nejedná ani o romantickou posedlost, ani o mírnou preferenci. Povaha Baleyovy lásky se podobá lásce k opravdovému partnerovi – možná dokonce k asexuální manželce. (Ačkoli někteří možná vyznávají, že by nedokázali „milovat“ manželku, kdyby byla asexuální , myslím, že tato definice se nejvíce blíží druhu citu, který Baley pociťuje)
Daneel je jeho partnerem, nikoli manželským partnerem, ale partnerem v tom, co pro něj zřejmě znamená přinejmenším tolik jako manželství s Baleyem: jeho práce. Daneel je věrný, podporuje a je svědkem některých Baleyho nejosobnějších emocí a intimních pocitů. Je důvěrníkem, ochráncem, obdivovatelem a přítelem. Kromě toho je podmíněn tím, aby upřednostňoval Baleyino blaho před vším ostatním. A k tomu se přidává mystika a osobní vzrušení Baleyho z toho, že vyvolal obrovskou pozitivní odezvu u bytosti, která by neměla mít žádné emoce. Přinejmenším podvědomě si Baley musí uvědomovat velikost toho, že svým osobním apelem překonal i technologii. Daneel dává své city k Baleymu najevo při každé vhodné příležitosti. Baley si naopak neuvědomuje, že Daneela miluje.
Čtenáři je to jasné. Méně už je to jasné Baleymu, který je obětí své vlastní kultury. Do jisté míry je to dáno tím, že mezi napsáním druhého a třetího románu uplynulo téměř 30 let. V roce 1983 bylo možné psát o lásce mezi muži (nebo v tomto případě muži, neboť Daneel byl naprogramován jako mužská entita) způsobem, který byl v roce 1954 možná méně možný. Nebo je prostě možné, že Roboti úsvitu jsou záměrně koncipováni tak, aby demonstrovali rostoucí pouto mezi člověkem a robotem jako přirozený sled událostí, který se mohl plně rozvinout až po dostatečném sdílení zkušeností. V každém případě je v Robotech úsvitu ne méně než 26 významných (a několik dalších drobných) přímých odkazů na prohlubující se vztah mezi Baleyem a Daneelem a méně než pět v každém z dalších dvou románů.
V trilogii se vývoj vztahu objevuje velmi pomalu. V prvním románu Baley prostě nenávidí roboty, které považuje za vetřelce bez společenské či jiné hodnoty – za pouhé stroje, které lidem uzurpují práci. Poté, co se setká s Daneelem, který se robotům, na něž byl Baley zvyklý, nepodobá, pokračuje v nenávisti k robotům, přičemž Daneela ze svého nepřátelství mentálně vyjímá, protože Daneel vypadá jako humanoid. Na konci románu se jeho názory změní, ale jen nepatrně. Kvůli Daneelovi dokáže přijmout myšlenku robotů. Začíná si totiž klást otázku, zda záleží na tom, zda je inteligence uzavřena v jednotce na bázi uhlíku, nebo železa. Pro Baleyho je tato myšlenka počátkem nového světa.
Druhý román Nahé slunce představuje protiklad. Na misi na planetě Solaria, kde je poměr počtu robotů a lidí 50 000 ku 1, se Baley (opět s Daneelem) střetává se světem robotů, méně vyvinutých než Daneel, ale schopných až příliš dobře sloužit svým zcela závislým pánům. (viz poznámka pod čarou č. 2) Kvůli pohrdání těmito „pány“ a kvůli vlivu vlastní kultury Baley bojuje se svými city k Daneelovi. Stydí se za svou vlastní náklonnost a je k ní nedůvěřivý, a zvláště ho trápí závislost na jeho starém partnerovi.
Mluvčí promluvil: „Partner Eliáš!“ Baley s trhnutím otočil hlavu k mluvčímu. Oči se mu zakulatily a téměř bez vůle se zvedl. Zíral na široké, vysoké lícní kosti, na naprostý klid obličejových linií, na souměrnost těla a hlavně na ten vyrovnaný pohled z nervózních modrých očí.
„D-Daneel!“… Měl téměř nesnesitelnou touhu vrhnout se ke Spacerovi a obejmout ho, divoce ho obejmout, smát se a bušit ho do zad a dělat všechny ty hlouposti, které dělali staří přátelé, když se znovu setkali po odloučení. ale neudělal to. Nemohl. Mohl jen vykročit, natáhnout ruku a říct: „Asi na tebe nezapomenu, Daneeli.“
Baley upřímně doufal, že nečitelné oči toho tvora neproniknou do Baleyovy mysli a neuvidí ten divoký okamžik, který právě uplynul a nebyl zcela utlumen, kdy se celý Baley soustředil do pocitu intenzivního přátelství, které bylo téměř láskou. Koneckonců, člověk nemohl milovat jako přítele tohoto Daneela Olivawa, který vůbec nebyl člověkem, ale jen robotem. 3
Tato reakce se zrcadlí v knize Roboti úsvitu, když se Baley opět nečekaně setká s Daneelem. Tentokrát však neváhá projevit své city:
Odvrátil se, a protože důkladně očekával, že uvidí R. Giskarda, uvědomil si v první chvíli jen někoho, kdo nebyl R. Giskard. Trvalo mu jedno nebo dvě mrknutí, než si uvědomil, že vidí zcela lidskou postavu se širokou tváří s vysokými lícními kostmi a s krátkými bronzovými vlasy ležícími rovně dozadu, někoho oblečeného v oděvu konzervativního střihu a barevnosti.
„Jozafate!“ řekl Baley téměř přiškrceným hlasem.
„Parťák Eliáš,“ řekl druhý, přistoupil blíž a na tváři se mu objevil drobný, vážný úsměv.
„Daneel!“ zvolal Baley, vrhl se robotovi kolem krku a pevně ho objal. „Daneel!“ „Daneel!“ řekl Baley. 4
Přesně se nikdy nevysvětlí, proč si Baley Daneela oblíbil s tak hlubokou náklonností. Jak už to v lidských vztazích někdy bývá, v jednu chvíli tam není, v další chvíli už ano. Asimov ponechává prostor pro určité spekulace. Ve skutečnosti je v tomto ohledu od první knihy ke třetí zvláštní skok. Poslední věta v Ocelových jeskyních zní: „Baley se náhle usmál, vzal R. Daneela za loket a ruku v ruce vyšli ze dveří.“ V Nahém slunci je však tato jednota málo cítit. Kromě Baleyho počátečního impulsu obejmout Daneela tento román téma vztahu do značné míry pozastavuje a soustředí se na Baleyho postavu.
Jiná věc je, jak se vztah vyvíjí, což je konzistentní téma celé trilogie. Baley si může udržet trvalou náklonnost k Daneelovi jen díky stejně vytrvalému vnitřnímu popírání toho, že Daneel je robot: „Cítil se… otrávený, kupodivu z Daneelových vět. Zdálo se mu, že taková zbytečně formální stavba věty by mohla snadno prozradit robotickou povahu toho tvora.“ 5
Baley ve skutečnosti divoce kolísá mezi tím, zda Daneela považuje za robota, a tím, zda ho považuje za Spacera. V Baleyho světě (pozemském) jsou roboti opovrženíhodné stroje a Rozsévači jsou polobozi.
Na Zemi docházelo k neustálému přijímání Rozsévačů při vlastním hodnocení Rozsévačů, Rozsévači byli nezpochybnitelnými pány Galaxie; byli vysocí, bronzové pleti a vlasů, pohlední, velcí, chladní, aristokratičtí. Zkrátka byli vším, čím byl R. Daneel Olivaw, ale s faktem lidství navíc. 6
Na začátku knihy Roboti úsvitu je Baleyho konflikt intenzivní:
V tu chvíli se opět otevřely dveře a dovnitř vešel R. Giskard. Nebylo možné si R. Giskarda splést s robotem a jeho přítomnost jaksi zdůrazňovala Daneelovu robotičnost (R. Daneel, pomyslel si náhle znovu Baley), přestože Daneel byl z nich dvou daleko lepší. Baley nechtěl, aby se zdůrazňovala Daneelova robotičnost; nechtěl, aby se ponížil kvůli své neschopnosti považovat Daneela za něco jiného než za lidskou bytost s poněkud strnulou řečí. 7
Baley si stále udržuje citový odpor vůči Daneelově „robotičnosti“, i když je to bolestně jasné, až v jednom okamžiku, kdy mu Daneel řekne, že by obětoval svou existenci pro Baleyho bezpečí, Baley vyklouzne ze svého citového dilematu a je schopen překročit kategorie a vidět Daneela ani jako robota, ani jako člověka, ale prostě jako Daneela.
„…jsem připraven nechat se zničit, abych tě ochránil.“
Baley se cítil zahanben. Zeptal se: „Nezlobíš se na situaci, v níž můžeš být nucen vzdát se kvůli mně své existence?“
„Je to mé naprogramování, partnere Eliáši,“ řekl Daneel hlasem, který jako by změkl, „přesto se mi nějak zdá, že i kdyby nebylo mého naprogramování, tak se ve srovnání s tím, že tě zachraňuji, zdá ztráta mé vlastní existence docela banální.“
Baley se tomu nemohl ubránit. Natáhl ruku a sevřel ji na Daneelově ruce v prudkém stisku. „Děkuji ti, parťáku Daneeli, ale prosím, nedovol, aby se to stalo. Nepřeji si ztrátu tvé existence. Zdá se mi, že zachování té mé by bylo nedostatečnou kompenzací.“
A Baley s údivem zjistil, že to myslí opravdu vážně. Slabě ho vyděsilo, když si uvědomil, že by byl ochoten riskovat svůj život kvůli robotovi. – Ne, ne kvůli robotovi. Pro Daneela. 8
To je zlomový okamžik v jejich vztahu. Neboť ačkoli byl Daneel naprogramován, aby ho chránil, je zřejmé: a) že mu toto naprogramování působí „potěšení“; b) že navzdory svému naprogramování začal Baleyho považovat za přítele z vlastního rozhodnutí; a c) že Baleyho city vycházejí z Baleyho a nejsou závislé pouze na vzájemnosti (podobně jako lidé milují své domácí mazlíčky, kteří jim „lásku“ mohou, ale nemusí oplácet, alespoň ne stejným způsobem). Asimov v celém románu dokazuje, že Daneel je obdařen určitou svobodnou volbou a určitým druhem citu:
„Cítíš emoce, že?“ zeptal se lehce Baley.
„Nemohu říct, co cítím v lidském smyslu, parťáku Eliáši. Mohu však říci, že při pohledu na tebe se mi zdá, že mé myšlenky plynou snadněji, a gravitační přitažlivost mého těla jako by útočila na mé smysly s menší naléhavostí a jsou tu i další změny, které mohu identifikovat. Představuji si, že to, co vnímám, zhruba odpovídá tomu, co možná vnímáš ty, když cítíš rozkoš.“ 9
V této souvislosti je zajímavé, že když se Baley ztratí, Daneel se chová nanejvýš „pocitově“. Gladia, která je odbornicí na vydávání rozkazů robotům, nedokáže Daneela přimět, aby se řídil jejími příkazy, když se týkají Baleyho:
„Hned jsem se pustila do zajištění Daneela, ale on se nechtěl hnout, dokud jsem mu neslíbila, že za tebou pošlu Giskarda. Byl velmi výmluvný. Jeho reakce vůči tobě jsou velmi intenzivní, Eliáši. 10
Na jednom místě Baley spekuluje o rozdílu mezi lidskými a robotickými pocity či reakcemi a dochází k závěru, že se mohou lišit, ale že jeden není autentičtější než druhý:
Baley se nepřítomně zamyslel: První zákon ho pohání. Určitě svým způsobem trpěl stejně jako já svým, když jsem se zhroutil a on to včas nepředvídal. Zakázaná nerovnováha pozitronových potenciálů nemusí mít pro mě žádný význam, ale může v něm vyvolat stejnou nepříjemnost a stejnou reakci, jakou by u mě vyvolala akutní bolest. 11
Když si Baley uvědomí, že by riskoval život, aby Daneela zachránil (což skutečně udělá, později v románu), dospěl ke zlomu. Ačkoli k němu dochází na počátku knihy Roboti úsvitu, je třeba si uvědomit, že k tomuto poznání dospěl po dvou románech a třech letech (téměř třiceti v době psaní). Od tohoto okamžiku začíná Baleymu stále méně záležet na tom, že objekt jeho lásky není člověk. To má samozřejmě dopady na jeho vztahy s ostatními Vesmírnými lidmi, které potkává, a zejména s méně lidským, ale skrytě mocným robotem Giskardem. Protože už nemusí Giskardovi zazlívat, že patří do Daneelovy „kategorie“, začne Giskarda přijímat jako společníka, myslící bytost, což mu následně umožní vyřešit záhadu, kvůli které byl na Auroru vůbec vyslán. Daneel se opět ukázal jako neocenitelný, a to i jako katalyzátor.
Ačkoli k tomuto vyvrcholení děje dochází mnohem později (a v několika vrstvách), emocionální vrchol příběhu přichází ve chvíli, kdy Baley čelí nepřátelskému a potenciálně nebezpečnému protivníkovi. V této situaci Giskard na dotaz prohlásí, že by Baleyho chránil nade vše, protože je k tomu naprogramován, a Daneel, kterého se nikdo neptal, promluví z vlastní vůle:
„Pokud vám to nestačí, doktore Vasiliji, i já bych blaho partnera Eliáše upřednostnil před vaším.“
Vasilia se na Daneela podívala s trpkou zvědavostí. „Partner Elijah? Tak mu říkáte?“
„Ano, doktorko Vasilie. Moje volba v této záležitosti – Pozemšťan místo vás – vyplývá nejen z pokynů doktora Falstofa, ale také proto, že jsme s Pozemšťanem v tomto vyšetřování partneři a protože -“ Daneel se odmlčel, jako by byl zmaten tím, co se chystal říct, a pak to stejně řekl: „Jsme přátelé.“
Vasilia řekla: „Přátelé? Pozemšťan a robot v lidské podobě? No, to je přece shoda. Ani jeden není tak docela člověk.“
Baley ostře řekl: „Přesto je spojuje přátelství. Ve vlastním zájmu nezkoušej sílu našeho -“ Teď to byl on, kdo se odmlčel, a jako by ke svému vlastnímu překvapení větu nemožně dokončil: “ – láska.“ 12
Toto přiznání či vyznání jeho skutečných citů k Daneelovi a Daneelových k němu nenechává Baleyho v žádném dalším konfliktu. V jistém smyslu může jakoby volně pokračovat v ději, věnovat se záležitosti, která se zdá být ústředním dějem románu. Už není rozptylován vnitřním konfliktem a přemýšlí, zda je možné milovat robota, nebo ne. Ví, že ano. Právě to řekl.
Ačkoli jsou tato slova o lásce, věrnosti, přátelství dojemná a intenzivní, význam této pasáže v nich nespočívá. Mnohem strhující a pro čtenáře všech tří románů uspokojující je skutečnost, že je oba vyslovili. Pokud existuje rozdíl mezi cítícími bytostmi, Daneel a Baley ho překlenuli. Ukázali, že bez ohledu na formu může být obsah stejný. Začali, alespoň v tomto bodě, myslet stejně, což je významný krok k tomu, aby byli stejní, a svou ochotou přijmout tuto skutečnost se přiblížili oné dokonalé, harmonické rovnováze C/Fe. 13
Poznámky
*Tento esej byl napsán o klasické trilogii Elijaha Baleyho Jeskyně z oceli, Nahé slunce, Roboti úsvitu a Roboti a říše. Následné knihy, v nichž vystupuje Daneel, jsou Roboti a impérium, Předehra k Nadaci, Vpřed Nadace a Nadace a Země .
1 Ocelové jeskyně, Isaac Asimov, str. 50
2 Vesmířané jsou obyvatelé planet, které kolonizovali pozemšťané, a to několik století předtím. Odmítají svůj původ ve všech ohledech, kromě faktických, a jsou nezpochybnitelnou autoritou v Galaxii
3 Nahé slunce, Isaac Asimov, str. 14
4 Roboti úsvitu, Isaac Asimov, str. 29.
5 Nahé slunce, str. 21
6 Tamtéž
7 Tamtéž
8 Tamtéž, str. 49
9 Tamtéž, str. 209
10 Tamtéž, str. 328
11 Tamtéž, str. 61
12 Tamtéž, str. 209
13 . …nevědomá touha, která započala třetí román a vyústí v pátý.