David Witko říká, že se izoloval, aby se vyrovnal s tím, že byl v pořadu The Bachelorette zobrazen jako padouch

„Měl jsem doslova takovou úzkost, že jsem nemohl chodit do davů.“

V australské reality show byl zobrazen jako padouch. Když se však kamery zastavily, David Witko ze série The Bachelorette (2015) Sama Frosta trpěl urážkami na sociálních sítích a ochromující sociální úzkostí, kvůli které v jednu chvíli nebyl schopen vyjít z domu.

V rámci seriálu ABC Everyday o sociální izolaci jsme si s Davidem povídali o jeho celoživotním boji s úzkostí a o tom, jak se stal obhájcem duševních nemocí a iniciativ proti šikaně.

Když jsem poprvé přijel do Austrálie, neměl jsem pocit, že sem zapadám

Přijel jsem do Austrálie, když mi byly čtyři roky.

Oba moji rodiče nemohli pracovat ve svém oboru, protože jim neprošly papíry; maminka pracovala jako sanitářka v pečovatelských domech a vedle toho uklízela a tatínek nakonec pracoval jako automechanik.

Od mého prvního příjezdu do Austrálie jsem měl spoustu problémů. Pro mě, kterému byly čtyři roky a mluvil jen plynně polsky, bylo obtížné chodit do školy. Vzpomínám si, jak mě maminka učila, jak se říká: „Potřebuju na záchod,“ a to bylo v podstatě všechno, co jsem v přípravce uměl.

Žargon, vtipy a humor jsem pochopil až možná v polovině střední školy.

Myslím si, že Východoevropané mi připadají trochu vážnější, my máme trochu víc ‚resting bitch face‘.

Australané, vždycky mi připadalo, že mají hodně drsný druh humoru a rádi si navzájem nadávají, a to jsem nechápal. Vždycky jsem zjistil, že si mnohem líp rozumím s přistěhovalci a asijskými studenty.

Obavy o mou fyzickou bezpečnost ve mně vyvolávaly úzkost.

Po celou střední školu jsem měl hodně úzkosti, protože jsem skončil v šikaně.

Domů jsem se vracel dost nerad a nechtěl jsem dál žít.

Nadávali mi hodně – skutečný rasismus. Z vlaku jsem chodil domů různými cestami, protože jsem věděl, že tam čekají ve skupinkách a čekají, až mě zmlátí.

Vždycky jsem byl dost motivovaný, abych dosáhl toho nejlepšího, co můžu, aniž bych měl přímou cestu. Vždycky jsem měl v hlavě heslo: „Když se nemůžeš dostat dovnitř hlavními dveřmi, protáhni se dovnitř oknem“. To říkávala moje máma.

Úspěch v modelingu mi zvedl sebevědomí

Po střední škole jsem na tom byla opravdu smutně.

Dostala jsem se na Swinburne, pak se mi podařilo prokličkovat k dvojímu diplomu na Deakin University.

V té době jsem se dostala do skautu, abych dělala modelku, a hned první týden jsem dostala práci. Bylo mi devatenáct.

Dostala jsem 800 dolarů za den a byla jsem studentka, takže peníze navíc se mi hodily.

Pokračovala jsem v objednávání zakázek a nakonec jsem byla tak zaneprázdněná, že jsem odložila studium. řekl mi, že jsem v jednu chvíli své kariéry patřila mezi pět nejlepších mužských modelů; pomohlo mi to znovu si vybudovat sebevědomí.

Být před kamerou reality show nebylo přirozené

The Bachelorette se objevil, když jsem byla v LA.

Přihlásil jsem se do ní náhodně, vlastně z legrace.

Byl jsem nezadaný, ale lásku jsem opravdu nehledal, a tu situaci jsem bral docela realisticky; nikdy bych nepolíbil holku v klubu, když přede mnou políbila patnáct kluků, takže mi to přišlo trochu vykonstruované.

Před vstupem do pořadu jsem byl dost ztuhlý a snažil jsem se uvědomit si, že mě sledují kamery. A v tom se projevil můj ‚resting bitch face‘, protože jsem se nesnažil být vtipný.

Moje úzkost se projevila v televizi a schytal jsem spoustu kritiky

Věru ze mě udělali špatného člověka.

Po odvysílání pořadu se skutečně hodně projevila moje úzkost z minulosti.

V souvislosti s tím, jak jsem byl v pořadu zobrazen, se objevila spousta šikany a odporu.

Na ulici byla většina lidí vlastně velmi milá, ale bylo pár situací, kdy se ke mně chovali hezky do očí a pak si udělali selfie a zveřejnili něco negativního na internetu.

Protože jsem byl v pořadu vykreslen jako padouch, všechna velká jména, se kterými jsem spolupracoval, mě opustila – protože proč byste chtěli, aby padouch představoval zdravou značku?“

Šikana na sociálních sítích byla obrovským šokem.

Nevěděl jsem, jaký rozsah mají sociální sítě. Dostával jsem výhrůžky smrtí a lidé mi připadali naprosto urážliví.

To mě dostalo do trochu depresivního stavu. Asi půl roku jsem nepracoval a musel jsem žít z kreditní karty a příležitostných prací.

Vyhýbal jsem se davům a byl jsem příliš úzkostlivý na to, abych mluvil

Musel jsem se tam na chvíli izolovat od světa.

Měl jsem doslova takovou úzkost, že jsem nemohl chodit do davu lidí.

Nemohl jsem mluvit, mozek mi to prostě nedovolil, a cítil jsem takovou úzkost, že jsem nemohl být ve velkém davu. V nejhorším období jsem měla skoro pocit, že se chci zhroutit a rozplakat jen z toho, že s někým mluvím, nebo když se mě někdo zeptá: „Jaká byla Bakalářka?“

Sama jsem si vyhledala psychologa a zaplatila mu. Dal mi metody, které mi tak nějak pomohly překonat myšlenky, pokud jde o lidi, kteří mě na ulici odsuzují.

Měla jsem svých šest měsíců, kdy jsem se utápěla ve vlastním smutku a řešila, jakou cestou se vydám dál.

Poté jsem se znovu sebrala a řekla si: „Musím se přes to přenést“, a šla jsem dál.

Nakonec jsem pochopila, že se nemůžu spoléhat na modeling, a přemýšlela jsem o úplně nové kariéře. Získala jsem práci v nezávislé společnosti vyrábějící skotskou whisky a už tam pracuji přes dva roky.

Získání této práce bylo požehnáním v přestrojení, protože modeling nemůžete dělat věčně.

Pomáhá nenáročnost a odborná podpora

Proti šikaně a úzkosti se budu vždycky angažovat.

Jako Poláci tak trochu skrýváme spoustu věcí, kterými procházíme. Jsme velmi stoičtí.

Myslím si, že spousta lidí prochází úzkostí.

První rada, kterou bych řekla, je navštívit psychologa; ten by věděl, jak různé druhy úzkosti působí na různé lidi. A zpočátku zajděte také k lékaři.

Nakonec jsem to všechno zvládla, na což jsem docela pyšná. Můžete si dát nějaký čas na odpočinek a pokračovat ve svém životě jakýmkoli způsobem, ale nikdy jsem se nenechal dostat do situace, kdy bych se z nějaké díry už nikdy nedostal.

Tento rozhovor byl kvůli stručnosti upraven.