Historie
DUP byla založena v roce 1971 tvrdou frakcí UUP a poprvé se zúčastnila voleb v roce 1973, kdy získala přibližně 4 % hlasů ve volbách do místních zastupitelstev a 11 % ve volbách do nového Severoirského shromáždění. Strana ostře odsoudila návrh na vytvoření výkonného orgánu s rozdělením moci, severoirské exekutivy, z členů Shromáždění. Rovněž se postavila proti Sunningdaleské dohodě z roku 1973, která navrhovala vytvoření přeshraniční „Irské rady“, jež by dohlížela na omezený rozsah hospodářských a kulturních záležitostí v Severním Irsku a Irské republice. Tato dohoda vedla v roce 1974 k ochromující generální stávce protestantských odborářů – kterou DUP podporovala – a nakonec k odstoupení výkonné vlády a návratu přímé vlády Velké Británie.
V roce 1975 se DUP zúčastnila voleb jako součást aliance United Ulster Unionist Council (UUUC), která odmítala představu sdílení moci s nacionalistickou (a převážně římskokatolickou) Sociálnědemokratickou a labouristickou stranou (SDLP). UUUC se rozpadla kvůli sporům kolem neúspěšné generální stávky v roce 1977 a DUP působila samostatně až do roku 1986, kdy začala spolupracovat s UUP, aby se postavila proti anglo-irské dohodě z předchozího roku. Paisley úzce spolupracoval s vůdcem UUP Jamesem Molyneauxem při jednáních vedených v letech 1991-92 mezi hlavními severoirskými stranami a britskou a irskou vládou. V polovině devadesátých let zaujímaly UUP a DUP stále odlišnější postoje v rozhovorech mezi více stranami a po přijetí Sinn Féin v roce 1997 DUP rozhovory bojkotovala. Produkt těchto rozhovorů, Velkopáteční dohodu z roku 1998 (Belfastská dohoda) o krocích vedoucích k nové vládě s rozdělením moci v Severním Irsku, odmítla DUP, která odsoudila nové Severoirské shromáždění jako oslabení britské suverenity a vznesla námitky proti začlenění Sinn Féin do shromáždění a nového výkonného orgánu (Výkonný výbor Severního Irska) a proti propuštění vězňů polovojenských jednotek. Přesto se DUP zúčastnila voleb do Shromáždění konaných v červnu 1998 a získala 20 křesel (18,5 % hlasů). Jako třetí největší strana Shromáždění získala DUP dvě ministerská křesla v exekutivě a řídila 2 z 10 vládních oddělení, ačkoli se odmítla plně podílet na záležitostech exekutivy a neúčastnila se zasedání kabinetu exekutivy.
Největší podíl hlasů (téměř 34 %) získala DUP v roce 1984, kdy byl Paisley znovu zvolen poslancem Evropského parlamentu. Na místní úrovni podpora strany postupně klesala z nejvyšší hodnoty téměř 27 procent ve volbách do místních zastupitelstev v roce 1981. V roce 1997 získala strana v parlamentních volbách přibližně 14 procent hlasů a v místních volbách 16 procent hlasů.
Když na konci 90. let 20. století vzrostl mezi protestanty odpor vůči Velkopáteční dohodě, DUP vyzvala UUP na souboj o dominanci mezi severoirskými unionistickými voliči a ve volbách do Dolní sněmovny v roce 2001 získala v Severním Irsku více než 22 procent hlasů. Ve volbách do Severoirského shromáždění v roce 2003 DUP zastínila UUP jako největší severoirská unionistická strana a v britských parlamentních volbách v roce 2005 získala devět křesel oproti jednomu křeslu UUP. Její úspěch pokračoval i ve volbách do Severoirského shromáždění v roce 2007, kdy získala 30 % hlasů a dvakrát více křesel (36 ku 18) než UUP; Sinn Féin skončila celkově druhá s 28 křesly. DUP a Sinn Féin se dohodly na vytvoření vlády s rozdělením moci, v níž Paisley a Martin McGuinness ze Sinn Féin zastávali funkce prvního ministra, respektive náměstka prvního ministra.
Paisley odstoupil z funkce prvního ministra a vůdce DUP v červnu 2008, kdy předal moc svému dlouholetému zástupci Peteru Robinsonovi. Robinson krátce odstoupil v lednu 2010 v reakci na odhalení týkající se neoprávněného čerpání půjčky jeho manželkou a v britských parlamentních volbách v květnu 2010 přišel o křeslo v parlamentu, ačkoli si nadále udržel svůj mandát v Severoirském shromáždění. I přes Robinsonovu ztrátu získala DUP ve volbách osm křesel, o jedno méně než v roce 2005. Robinsonovo setrvání na postu prvního ministra a v čele strany zůstalo jisté i po volbách do Shromáždění v roce 2011, v nichž DUP zvýšila své zastoupení na 38 křesel. V britských parlamentních volbách v roce 2015 získala DUP zpět křeslo ve východním Belfastu, o které Robinson přišel v roce 2010, ale přenechala volební obvod Jižní Antrim obnovené UUP, takže jí v Dolní sněmovně zůstalo osm křesel. V lednu 2016 Robinson odstoupil z funkce předsedy strany a prvního ministra. Jeho nástupkyně Arlene Fosterová dovedla stranu k dalšímu vítězství ve volbách do Sněmovny v květnu 2016, v nichž si DUP udržela všech 38 křesel. Fosterová zůstala první ministryní i v další vládě sdílející moc se Sinn Féin.
O necelý rok později se však Fosterová zapletla do skandálu souvisejícího s údajným špatným řízením vládního programu na podporu využívání obnovitelných zdrojů tepla. Když během vyšetřování skandálu odmítla odstoupit z funkce první ministryně, rezignoval náměstek prvního ministra Martin McGuinness ze Sinn Féin, což si v březnu 2017 vynutilo předčasné volby. Nejvíce křesel ve shromáždění opět získala DUP. Tentokrát však Sinn Féin rozdíl mezi ní a jejím partnerem pro dělbu moci zmenšila a získala pouze o jedno křeslo méně než DUP.
V mimořádných volbách do britské Dolní sněmovny, které konzervativní premiérka Theresa Mayová vyhlásila na červen 2017, DUP přidala dvě křesla a její zastoupení ve Westminsteru tak dosáhlo 10 křesel. Mnohem více než to se však strana náhle ocitla v roli kingmakera. Mayová vypsala volby s očekáváním, že konzervativci rozšíří svou zákonodárnou většinu. Místo toho o ni přišli a klesli na zhruba 318 křesel. Mayová se pak ucházel o podporu DUP, aby mohla vytvořit menšinovou vládu a spoléhat se na 10 hlasů DUP v klíčových otázkách, které by její stranu posunuly přes hranici 326 hlasů pro většinu. Po získání příslibu dodatečných finančních prostředků ve výši 1 miliardy liber pro Severní Irsko v příštích dvou letech souhlasila DUP 26. června 2017 s poskytnutím podpory „důvěry a dodávek“ pro vládu Mayové. V předčasných volbách v prosinci 2019, které vyhlásil nástupce Mayové, premiér Boris Johnson, se přítomnost DUP ve Westminsteru (pokles z 10 křesel na 8) i její vliv zmenšily v důsledku toho, že konzervativci získali drtivou většinu.
.