Deset báječně ilustrovaných knih pro malé čtenáře, které se budou líbit i dospělým

Pokud vám někdo doporučí ilustrované knihy pro mladé (a to je kdokoli v jakémkoli věku), je to ilustrátorka dětských knih, komiksová výtvarnice a animátorka Priya Kuriyan. Kuriyanová vystudovala Národní institut designu v Ahmedábádu a předtím, než se rozhodla věnovat své, no, slavné kariéře kreslířky, režírovala vzdělávací filmy pro indickou verzi Sezamové ulice a Indickou dětskou filmovou společnost.

Kuriyanová ilustrovala řadu oblíbených knih pro děti různého věku (Bookasura a Princezna Easy-Pleasy patřily k nejoblíbenějším knihám mého malého synovce) a kromě toho se věnuje i tvorbě obálek knih a redakčních návrhů. V současné době pracuje na knize beze slov, grafickém románu o svých prarodičích (s dráždivým názvem Ebony and Ivory) a plní své skicáky podivnými karikaturami obyvatel místa, kde se právě nachází (momentálně v Kočí, kde tráví čas ve starém rodinném domě.)

Než se dostaneme k deseti „mindrákům“, které patří k vašim nejoblíbenějším knihám, ráda bych se vás zeptala na ilustrátorský proces – nebo alespoň na váš proces, protože konkrétní je mnohem lepší než obecné! Pracoval jste na několika grafických celovečerních dílech nebo příbězích. Prozradíte nám, jak na nich pracujete se spisovatelem?“
Po přečtení textu dělám to, že nejprve pomocí těchto posterů příběh strukturuju. Ještě ne panely nebo něco podobného. Jen to, jaký obrázek následuje hned za druhým. Udělám si na post-it hrubý náčrtek hlavního obrazu a pak se zeptám, co přijde bezprostředně před nebo po něm. A jakmile vím, že takhle příběh plyne, můžu ho rozdělit do panelů. Důležité kousky tak mohou vypadat nejlépe na jedné stránce, jako velká rozloha. Zbytek by se rozdělil na panely, jakmile by se příběh vizuálně převedl do obrázků. Někdy také používám zvuky. V mé hlavě může déšť v příběhu začít praskotem hromu. Takže když čtu příběh, v hlavě slyším i tyto doprovodné zvuky.

To je velmi zajímavé. Chtěl byste nás teď provést svým seznamem?“
„Takže do tohoto seznamu bych mohl zahrnout všechny druhy ilustrovaných knih – i grafické romány?“

Jistě. Také knihy jako Wonderstruck od Briana Selznicka, kterou jste mi představil. Nevím, jak to nazvat.
Obrázková kniha – setkání s prózou. Je to opravdu výjimečná kniha, kde se paralelně odehrávají dva příběhy, jeden v próze, druhý jen v obrázcích, a někde na konci se setkávají.

Který byl první grafický román, který jste kdy četl?
Persepolis. Ke komiksům a grafickým románům jsem se dostal dost pozdě. Tedy v době, kdy jsem četl Persepolis, jsem už opustil NID. Bylo mi kolem dvaceti, zrovna jsem začal pracovat.

Je nějaká kniha, kvůli které jste se chtěl stát ilustrátorem? Která tě přiměla vzdát se lukrativní kariéry animátora a přijmout bídu života ilustrátora.
Myslím, že to v tobě bylo vždycky – ta touha ilustrovat. Dřív jsem hodně četl ty ruské obrázkové knížky. Odtud to začalo. Díky komunistickým konexím byly tyto ruské knihy dostupné všude v Kérale (a myslím, že i v Bengálsku?). Dalším velkým vlivem byl dětský časopis Target. Navrhovali pro něj nejtalentovanější indičtí ilustrátoři. Už jako dítě jsem po takové práci toužil. Byli tam dva umělci – Atanu Roy a Suddhasatwa Basu – a já jsem se jejich ilustracemi probíral. Pamatuji si jejich věci. A teď jsem tak trochu…

Ve stejné komunitě jako oni?
Přesně tak. Nikdy mě to nepřestane překvapovat. Setkal jsem se s nimi. Ukázali mi svá umělecká díla, z nichž některá jsem viděl už jako dítě. Tehdy mě vlastně nikdy nenapadlo, že to jsou skuteční lidé. Víte?“

Ano, ty obrázky byly tak dokonalé, že člověk nikdy nepřemýšlel o procesu, který stál za jejich vznikem!“
Jejich smysl pro kompozici byl například tak neuvěřitelný, že jste se vlastně snažili zjistit, kdo je ilustrátor. Kromě Atanu Roye a Suddhasatwy Basua to byl Jayanta Banerjee, Ajit Ninan – všichni tito lidé byli mými hrdiny. A pozor, všechno to byl původní obsah. Někde mezi těmi ruskými příběhy a Targetem jsem našel svou niku.

Máme se pokusit o náš seznam?
Ano. Začneme autorem-ilustrátorem, kterého mám opravdu rád:

Příjezd, Shaun Tan

Tan je australský výtvarník, a přestože jsem si pro účely našeho seznamu vybral Příjezd, velmi se mi líbí i Ztracená věc.

Příjezd je krásný, zcela tichý román o muži, který se musí přestěhovat ze svého starého města na cizí nové místo, aby tam hledal lepší vyhlídky, a pak ho tam musí následovat jeho rodina. Obě místa jsou tak trochu dystopická. On se však musí na novém místě, kde ničemu tak docela nerozumí, prosadit, a dokonce si najít nové řemeslo.

Zásadně je to o tom, jak být cizincem v jiné kultuře. Austrálie je beztak zemí přistěhovalců. Co se stane, když někdo přijde na cizí místo? Kniha má opravdu fantastické ilustrace – a nejsou v ní žádná slova, je úplně němá. Je to krásně vyprávěné a obrazy jsou tak silné, že nepotřebujete slova. Vlastně spousta mých oblíbených knih nemá žádná slova nebo jich má málo. Navíc se mi velmi líbí hlas Shauna Tana. Vypráví tyto v podstatě sentimentální příběhy – takže se s postavami snadno ztotožníte -, ale používá krásně strohou formu.“

Červená kniha, Barbara Lehmanová

Červená kniha je další němá kniha; s velmi zajímavou strukturou příběhu. Je v ní jeden kluk. Ona – no, je poněkud androgynní, takže nikdy nevíte, jestli je to ona nebo on, ale na klapce je napsáno, že ona, takže se tím budeme řídit – najde červenou knihu, která leží zahrabaná ve sněhu. Zvedne ji a začne si v ní číst. Přinese ji do školy, otevře ji a najde mapu tropického ostrova kdesi daleko. Prostřednictvím řady záběrů zjistíme, že na tomto ostrově spatřila dítě svého věku, které rovněž našlo červenou knihu (zahrabanou v písku) a prohlíží si zasněžené město prvního dítěte. Nyní se jeho snímky přiblíží a zjistí, že se na něj dívá v knize a pak ven oknem třídy. Dívají se na realitu toho druhého. To je na obrázkových knihách to úžasné. Mohlo by se zdát, že je pro malé čtenáře – ale víte, já bych si ji klidně koupila pro sebe (a taky jsem si ji koupila).“

Flotsam, David Wiesner

Další kniha beze slov. Flotsam je o jednom podivínském, vědou nadšeném chlapci, který na pláži najde ztracený, téměř kouzelný fotoaparát, když zkoumá naplavené flotsam. Podvodní kamera má v sobě film. Kniha je o tom, co se z těch obrázků vyklube: o fantastických obrazech toho trochu neskutečného světa, o obrazech, na které se můžete jen tak dívat a být k nim přilepení. Pro mladé čtenáře je to úžasné.

Na konci je jeden z posledních obrázků v knize, na kterém člověk drží fotografii jiného člověka, který drží fotografii jiného člověka, který drží fotografii jiného člověka – je tam celý řetězec lidí, kteří do toho světa přidali obrazy. Chlapec tedy chápe, co má dělat. V podstatě musí vyfotografovat sám sebe a nechat fotoaparát, aby ho objevil někdo jiný. Z hlediska struktury příběhu je to zajímavé, jak vidíte, ale vizuálně je to prostě jako z jiného světa. Naprosto geniální.

Nemůžu nedoporučit ani jeho další knihu s názvem Umění a Max, která je o dvou chameleonech, nejlepších kamarádech, Maxovi a Arthurovi, kteří se skvěle baví tvorbou umění. Arthur je zkušený malíř, Max je amatér. Maxův první pokus o použití štětce vyšle oba kamarády do víru dobrodružství s vedlejšími účinky, které nečekali. Velmi dalíovská, jiskřivá kniha o přátelství, tvořivosti a jejich setkání má drobné dialogy a je naprosto bláznivá.

Vlci, Emily Gravettová

Králík si v knihovně půjčí knihu o vlcích. Brzy se však ze stránek začne vynořovat zlověstná postava s ostrými drápy a huňatým ocasem. Co si počít? (Zvlášť když jste králík!) Brilantní, vtipná, s kresbami, které jsou k nezaplacení, a ne jedním, ale hned dvěma překvapivými konci je kniha Emily Gravettové Vlci vynikající obrázkovou knihou. Mám ráda knihy pro děti, které jsou lehce podrážděné, a Vlci do tohoto segmentu přesně spadají.

V jejím případě je celé zpracování knihy stejně důležité jako samotný příběh. Na zadní straně obálky by byly takové škrábance nebo by byla okousaná – třeba proto, že je v knize králík… takové věci. Líbí se mi to napětí, které je ve Vlcích vybudováno.

Gravett skutečně přijel do Indie a vedl malý workshop pro ilustrátory, kterého jsem se zúčastnil. Mluvila o tom, jak se k ilustrování dostala velmi pozdě. Až poté, co se jí narodilo dítě. Než se stala ilustrátorkou, dělala třeba keramiku. Bylo velmi zajímavé sledovat, jak si vymýšlí a pak rychle začíná pracovat na své genialitě.

Building Stories, Chris Ware

Co se týče formátu, Building Stories všechno mění. Není to kniha; nevím, jak ji nazvat. Je to něco jako krabice s příběhy. Když se podíváte na kresby Chrise Warea, je v nich jednoduchost, a přitom je v nich tolik detailů. Skoro jako ikonografie. Krabice má tyto oddělené části. Přečtete si jeden „zin“ a pak zjistíte, že jedna z jeho postav se objevila v jiném příběhu. Sleduje obyvatele tříbytového chicagského činžovního domu: třicetiletou ženu, která ještě nenašla nikoho, s kým by strávila zbytek života; pár, který přemýšlí, jestli spolu vydrží ještě minutu, a nakonec starší ženu, která se nikdy neprovdala a je domácí v domě.

Ambice, propracovanost a detailnost tohoto projektu jsou ohromující.

Kniha džunglí v Londýně, Bhajju Shyam

Tato kniha je obrázkovou knihou gondského umělce. (Nakladatelství Tara Books se sídlem v Čennaí hodně spolupracuje s lidovými umělci). Odcestoval do Londýna, aby namaloval nástěnné malby v jedné luxusní restauraci, a na základě svých zážitků ve městě – první cesty do zahraničí prostřednictvím prvního letu letadlem v životě na vůbec první cestovní pas – a po návratu vytvořil vyobrazení Londýna v gondském stylu, se svěžestí a zvědavostí dítěte objevujícího naprosto neznámé. Například had a žížala, oblíbené motivy v gondském umění, jsou použity k nové interpretaci metra. Kohout, symbol času v gondském umění, je spojen s obrazem Big Benu, který je podle Bhajju Shyama symbolem času v Londýně! Jeho interpretace města se mi opravdu líbí.

Šjám, který pracoval jako zahradník, hlídač a elektrikář, než se vyučil u svého strýce, slavného gondského umělce Džangarha Šjáma, vytvořil několik dalších knih, které nyní vyšly po celém světě a jsou stejně nezapomenutelné jako Kniha džunglí Londýna, která však zůstává mou nejoblíbenější.

Návštěva městského tržiště (Bazaar Ki Sair), Manjula Padmanabhan

Když jsem byla malá, nenapodobitelná Manjula Padmanabhan vytvořila obrázkovou knížku beze slov s názvem Návštěva městského tržiště. Je velmi indická a v té době, v osmdesátých letech, jste se nikdy nedočkali zobrazení vlastní reality. Z hlediska charakterizace postav to bylo velmi originální a svěží. V té době docela radikální. Stejně jako Padmanabhan samozřejmě pokračuje i nadále.

A víte, že to není indická vesnice. Stále tam byly odkazy na vesnickou Indii, ale jen velmi málo na města, ve kterých mnozí z nás žili. Osmdesátá léta jsou zachycena ve všech detailech: oblečení, obaly, například skleněné nádoby na pultu, tváře s jejich tiky, způsob, jakým ženy nosily čuridary a dupaty. Zajímalo by mě, jestli se dá ještě koupit z autobusu National Book Trust.

Chci zpátky svůj klobouk, John Klassen

Je to trochu zlá knížka o medvědovi, který ztratil klobouk. Chodí a žádá všechny, aby mu klobouk vrátili. Nakonec potká králíka, který má klobouk na hlavě. Zeptá se králíka: „Neviděl jsi můj klobouk?“ „Ne,“ odpoví medvěd. Králík, který má klobouk na hlavě, říká: „Ne, proč se mě ptáš? Neviděl jsem ho. Nikde jsem žádný klobouk neviděl. Já žádný klobouk neukradnu. Už se mě na nic neptej.“ Ilustrace jsou úchvatné.

Nejvíc se mi líbí závěr, ať už je sebevíc strašidelný. Někdo se ptá medvěda, který má teď znovu klobouk, jestli neviděl králíka v klobouku. Jeho odpověď je lehce zlověstná. „Ne, proč se mě na to ptáte. Neviděl jsem ho. Nikde jsem žádného králíka neviděl. Já bych králíka nejedl. Už se mě na nic neptej.“ Na dětskou knížku je to trochu temné – ale zase podle mých zkušeností mají děti rády morbidní věci.“

Kachna, smrt a tulipán, Wolf Erlbruch

Kachna, smrt a tulipán je výtvorem oceňovaného německého výtvarníka a spisovatele Wolfa Erlbrucha, který si za námět vybral temnější a nepříjemnější stránky dětství. Kniha seznamuje děti s myšlenkou smrti – ovšem zábavnou formou. Smrt pronásleduje Kačenku, ale místo aby se jí bála, spřátelí se s ní. Je to opravdu půvabně ilustrovaný příběh o něčem, o čem je velmi těžké s dětmi mluvit.“

Epileptik, David B

Silné evropské grafické memoáry Epileptik, jejichž autorem je David B., vyprávějí o dlouhém boji jeho bratra s epilepsií – a jeho dopadu na celou rodinu. Pro autora byl pocit viny z nenávisti k bratrovi za to, že připravil rodinu o veškerou pozornost pro sebe, velmi komplikovanou emocí, která je však velmi silně převedena do výtvarné podoby.

Obzvlášť zajímavá pro mě byla celá cesta rodiny od jednoho pokusu o léčbu k druhému, od akupunktury ke spiritismu a makrobiotice. To hodně rezonuje s indickým temperamentem.

Mám pocit, že indické grafické romány se teprve rozjedou. Ve srovnání s tím, co vychází ve Francii, tam ještě nejsme. Docela se mi líbila Munnu,
kterou jsem nedávno četl, a jsou samozřejmě díla, která obdivuji. Ale celkově stále čekám na revoluci.

To je prozatím 10 knih a vím, že jsem je všechny zapomněl zařadit a zítra si na ně vzpomenu!

Práce Priyi Kuriyan si můžete prohlédnout zde a zde.

.