Muž: Tuhle jsem byl v supermarketu a chtěl jsem si koupit tuňáka, když jsem přímo za sebou ucítil velmi znepokojenou přítomnost. V jejím zaměření bylo něco, co mi dávalo jasně najevo, že je to narušená osoba. Tak jsem si pomyslel – no, na šíleného člověka byste se nikdy neměli dívat přímo, tak jsem si řekl, že se prostě budu dál dívat na ty plechovky s tuňákem, předstírat, že jsem zaujatý tím, jestli jsou v oleji nebo ve vodě, a ta osoba pak odejde. Ale místo toho prásk! snese se mi pěstí na hlavu a zařve: „Mohl bys uhnout, kreténe!“. (Pauza.) Tak proč to udělala? Vždyť v nějakém počátečním okamžiku ani neřekla „uhni, prosím tě“, takže bych věděl, co jí vadí. Přiznávám, že taky neříkám lidem vždycky, co chci – třeba lidem v kině, kteří pořád mluví, víte, prostě to vzdám a mám k nim odpor – ale na druhou stranu nevezmu pěst a neudělám jim ránu do hlavy!“
Chci říct, že když to analyzuju, když se na to podívám pozitivně, tak ta žena měla nejspíš nějaký opravdu strašný životní příběh, který, víte, tak nějak vysvětloval, jak se dostala do tohoto bodu, kdy mě praštila v supermarketu. A možná kdyby mi byl její život – od narození – vysvětlen, asi by mi její čin a to, jak se k němu dostala, dávalo nějaký smysl. Ale i s těmito znalostmi – které jsem neměla – to byla moje hlava, do které mlátila, a to je prostě tak nespravedlivé.
Mám chuť už nikdy neopustit svůj byt. (Najednou zavře oči a krouživými pohyby kolem sebe krouží rukama, pořád dokola, konejšivě). Jsem převládajícím zdrojem energie v mém životě. Nechávám odejít bolest z minulosti. Propouštím bolest z přítomnosti. Na místech v mém těle, kde dříve žila bolest, je nyní světlo, láska a radost. (Znovu otevře oči a klidně a šťastně se podívá na posluchače.) To byla afirmace.
.