FormováníEdit
Dobrovolnická armáda se začala formovat v listopadu/prosinci 1917 pod vedením generála Michaila Alexejeva a generála Lavra Kornilova v Novočerkassku, krátce po začátku ruské občanské války po Říjnové revoluci. Organizovala se za účelem boje proti bolševikům v jižním Rusku. Alexejev a Kornilov získali příznivce, mezi něž zpočátku patřili dobrovolní důstojníci, kadeti, studenti a kozáci. Z prvních 3 000 rekrutů bylo pouze dvanáct řadových vojáků; zbytek tvořili důstojníci, z nichž někteří nelibě nesli, že musí sloužit jako vojíni.
Oficiální vytvořeníEdit
Dne 27. prosince 1917 (9. ledna 1918) bylo oficiálně oznámeno vytvoření Dobrovolnické armády, jejímž celkovým velitelem se stal Alexejev, vrchním velitelem Kornilov, náčelníkem štábu generál Alexandr Lukomskij, velitelem 1. divize generál Anton Děnikin a velitelem 1. důstojnického pluku generál Sergej Markov. Při velitelství také vytvořili takzvanou Zvláštní radu, v níž zasedali významní civilní politici jako Petr Struve, Pavel Miljukov, Michail Rodzianko, Sergej Sazonov a Boris Savinkov.
1918Edit
Na začátku ledna 1918 čítala Dobrovolnická armáda přibližně 4 000 mužů. Bojovala proti Rudé armádě společně s jednotkami vojsk generála Alexeje Kaledina.
První kubáňské taženíEdit
Na konci února musela Dobrovolnická armáda ustoupit z Rostova na Donu kvůli postupu Rudé armády a odešla na Kubáň, aby se spojila s kubáňskými kozáckými formacemi, ústup byl znám jako Ledový pochod. Většina kubáňských kozáků však dobrovolnickou armádu nepodpořila a k dobrovolnické armádě se 26. března 1918 připojila pouze malá jednotka (3 000 mužů) pod velením generála Viktora Pokrovského, čímž se její počet zvýšil na 6 000 vojáků. Pokus Dobrovolnické armády o dobytí Jekatěrinodaru ve dnech 9.-13. dubna skončil katastrofou – Kornilov byl v boji zabit, když ho zasáhl dělostřelecký granát. Děnikin převzal velení nad zbytky Dobrovolnické armády a odešel do odlehlých stanic za řekou Don.
Druhé kubáňské taženíEdit
V červnu 1918 se k Dobrovolnické armádě připojilo 3 000 mužů pod velením plukovníka Michaila Drozdovského, čímž se její stav zvýšil na 8 000 až 9 000 mužů. Dne 23. června zahájila Dobrovolnická armáda za podpory generála Pjotra Krasnova tzv. druhé kubáňské tažení. Do září 1918 dosáhla Dobrovolnická armáda díky mobilizaci kubáňských kozáků a „kontrarevolučních živlů“ shromážděných na severním Kavkaze počtu 30 000 až 35 000 mužů a přijala název Kavkazská dobrovolnická armáda.
Na podzim roku 1918 vlády Velké Británie, Francie a Spojených států zvýšily materiální a technickou pomoc Dobrovolnické armádě. S podporou Ententy se síly jihoruských bělogvardějců spojily do takzvaných Ozbrojených sil jižního Ruska (Вооружённые силы Юга России, Военные sily Юга России) vedených Děnikinem. Na přelomu let 1918 a 1919 Děnikin porazil 11. sovětskou armádu a zmocnil se oblasti severního Kavkazu.
1919Edit
V lednu 1919 byla Kavkazská dobrovolnická armáda rozdělena na Kavkazskou armádu a Dobrovolnickou armádu, k nimž se později připojila Donská armáda, vytvořená ze zbytků Krasnovovy kozácké armády. Po obsazení Donbasu, Caricynu a Charkova v červnu 1919 začal Děnikin 20. června (3. července) postupovat k Moskvě. Podle jeho plánu měla hlavní úder Moskvě zasadit Dobrovolnická armáda (40 000 mužů) pod velením generála Vladimíra Máj-Majevského.
Bolševici obviňovali Bílou armádu z krutostí na dobytých územích, obvykle vůči dělníkům, a sovětská historiografie tento režim nazvala „Děnikinščina“. Některé jednotky a útvary dobrovolnické armády disponovaly dobrými vojenskými schopnostmi a bojovou silou díky velkému počtu důstojníků v jejích řadách, kteří bolševiky nenáviděli a opovrhovali jimi. Bojová výkonnost Dobrovolnické armády však v létě 1919 poklesla vzhledem ke značným ztrátám a odvodům mobilizovaných rolníků a dokonce i zajatých vojáků Rudé armády. Během protiofenzívy Rudé armády v říjnu 1919 utrpěla Dobrovolnická armáda rozhodující porážku a ustoupila na jih.
1920Edit
Na počátku roku 1920 ustoupila do oblastí za Donem a byla zredukována na sbor o síle 5 000 mužů pod velením generála Alexandra Kutěpova. Ve dnech 26. a 27. března 1920 byly zbytky Dobrovolnické armády evakuovány z Novorossijska na Krym, kde se sloučily s Wrangelovou armádou pod velením generála Pjotra Wrangela.